Aida Mujačić: Hudba je zrcadlo našeho vlastního nitra #1

V roce 2019 jste s tvou kapelou Korjen vydali album Sabur. Recenze byly nadšené, ale koncertů mělo být asi víc, jenže je zarazil covid, viď?

Mělo. Byly na nás dobré ohlasy v Německu nebo v zemích Beneluxu a v Americe jsme vyhráli cenu Best CD of the Year (Indie Acoustic Project) za nejlepší akustické album. Ale nemohli jsme to album odpromovat.

Sestava je pořád stejná?

Honza Šikl na bicí, Marek Novotný na kytaru, tu střídá s basou, já hraju na klávesy, basový synťák a společně s Ewou Žurakowskou a Světlanou Sarkisian zpíváme. Hrál s námi ještě basák Milan Mikšíček, ale ten s námi už dva roky není. Teď jsme měli koncert v synagoze na festivalu v Boskovicích a bylo vyprodáno, lidi se tam už nevešli.

S Korjenem to jde takhle svou cestou, děláme i nějaké nové skladby a jdeme zase trochu jiným směrem než doteď, což je skvělé. Baví nás to všechny, myslím, že jsme všichni zase vyrostli, že nás ta covidová zkušenost nějak poznamenala – já jsem třeba měla covid dvakrát a teď jsem kvůli němu nemohla šest měsíců vůbec zpívat...

Jaké další projekty ještě děláš nebo jsi v průběhu let dělala?

Jedním z mých dalších projektů byla divadelní režie. Pustila jsem se do režírování představení Druhá kůže v rámci projektu Emergency dances II. – Limity tělesnosti. Bylo to v paláci Akropolis těsně před covidem, v roce 2019. Dvě tanečnice, dva šicí stroje, scéna ve tvaru krychle. Ty šicí stroje byly ozvučené, takže samy vytvářely hudbu.

Měla jsem tehdy hodně pocit, že se všechno začalo vztahovat ke slovu „kšeft“ a hudba byla hodně zprostředkovaná skrze média – každý je uzavřen ve svém světě se sluchátky, i kapela na stagi hraje skrze aparát bez ohledu na daný prostor. Připadalo mi, že hudba úplně ztratila svou sílu. Natolik jsme se zahrabali do svých telefonů a sociálních sítí, že jsme zapomněli putovat. Zapomněli jsme na fascinaci samotnou cestou. Jako by bylo důležité jenom dostat se rychle z jednoho místa na druhé a když se to nepodaří, zblázním se z toho. Takže se vracím k užívání si přítomného okamžiku, k samotné cestě.

V té době jsem hodně vystupovala sólově jako Aida Mujačić, a to a capella v různých zajímavých prostorech – v kostelech, synagogách, klášterech, sklepích –, které díky hlasu nějakým způsobem ožijí. Diváci se stávají součástí příběhu tím, že sami tvoří hudební nástroje – buď úderem na své vlastní tělo, nebo zpěvem, kdy mě doprovázejí v nějaké jednoduché harmonii. A já ten prostor ozvučuji i tím, že se v něm hýbu. Někdy lidi jenom sledují můj hlas, kdy je vedu prostorem, někdy se přidají. V každém případě tam nejsou oni a já, je to hudební sdílení. Tak jsem také svoje koncerty nazvala – hudební sdílení s akcentem na lidskost.

Jak na to reaguje české publikum?

S českým publikem to krásně funguje a já během koncertů vidím, že tu je po takových zážitcích žízeň – lidi brečeli, smáli se, někteří odešli, pak se třeba vraceli. Líbil se mi ten kontakt a že to nějak rezonuje. A když mi pak lidi říkají „mně se to strašně líbilo,“ tak jsem se jim nelíbila já, ale líbili se oni sami sobě, jací byli na tom koncertě, jaký byl jejich prožitek. Já jim jenom dám podnět.

Na základě tohoto jsem pak udělala právě představení Druhá kůže. Je o touze vyjít ven z té krychle, vymanit se z požadavku na to, být dobrý rodič, pracovník, partner, vypadat dokonale a fit, oblékat se tak, jak to společnost vyžaduje… V tom představení tahle agónie přerůstá v totální sebedestrukci.

Jaké to pro tebe bylo, poprvé režírovat divadelní projekt?

Divadelní zkušenost už jsem měla mimo jiné z představení Cikánská rapsódie: Pocta Bohumilu Hrabalovi, které bylo v roce 2014 uvedeno na Nové scéně Národního divadla. V případě Druhé kůže jsem si ale hodně užila roli režisérky. Nechtěla jsem těm dvěma tanečnicím diktovat, co mají dělat, ale naopak jsem se je snažila přimět se zamyslet, jak by to udělaly ony. Připomínala jsem jim, kdo jsou ony – samozřejmě těžkou provokací, šlo to přes těžké hádky, ale na konci to představení stálo za to. Premiéra byla v říjnu 2019, pak přišel covid. A momentálně cítím, že tohle téma jsem zase už přerostla a potřebuji jít dál. Ale budu dělat další představení.

A co jsi díky roli režisérky zjistila o sobě?

Zjistila jsem především, že režisér je zrcadlo událostí, které se dějí na scéně. A že bych nikdy nemohla být režisérem, který říká: „Udělej to takhle, protože jsem ti to řekla já.“ Což neznamená, že jsem svou roli nedotáhla.

Kde dále tě ještě lidi mohli potkat?

Kromě Korjenu nemám žádné stabilní těleso. Vždycky jsem to já a další lidi. Je to hravé, protože člověk, který přijde zvenčí, nemá podklady, jak má hrát, ale společně se sehráváme. Vzniká tak organická, živá hudba, která se po nějaké době, kdy cítíme, že už se celý koncept vyšťavil, obohatí zase dalším prvkem. Velice často, když člověk hraje se stejnými lidmi, začne se cyklit. Proto je pro mě důležité, když je velká kapela, aby jednotliví členové měli jakési „prodloužené chapadlo“, aby se nebáli jít do jiného žánru, do jiné kultury.

Mám třeba psychedelický hudební projekt Dark Astral. Děláme site-specific nebo spíš sound walking/sound-scape události a vydali jsme album Modální mystérium. Teď nás čeká vydání nového alba, které jsme nahrávali v kostele v Jičíně.

Pak dělám ještě projekt Můžeme hrát spolu pro Fakultu humanitních studií, kdy jezdím po republice a vyprávím studentům o svých zkušenostech cizinky v Česku – o své cestě sem a jak jsem se tu cítila. A také je učím písničky ze své vlasti.

Mám tam třeba sedmdesát dětí a aktivně je zapojuju. Dělám s nimi kruhové tance a strašně dobře to funguje. Zvednu je ze židlí a společně tančíme. Je to neuvěřitelný zdroj energie – ty jim dáš energii, oni ti dají energii a strašně se to násobí. Dělala jsem stejný workshop třeba i ve školce nebo během pobytu v Norsku – funguje to všude.

Pojďme teď k tvým vlastním kořenům. Kolik ti bylo, když začala válka na Balkáně?

Já jsem ročník 1987. Válka začala 1992 a skončila 1996, ale ještě další dva tři roky se celá situace řešila a uklidňovala. Obnovování infrastruktury, elektřiny, hledali se lidi, děti, řešilo se, kdo utekl, kdo se vrátil, komu se to nepodařilo…

Kde jsi vyrůstala?

Vyrůstala jsem ve městě Tuzla, které stojí na místě nejstarší evropské neolitické vesnice. Odjakživa se tam obchodovalo a křížily se tam obchodní cesty. „Tuz“ znamená sůl („Tuzla“ je název tureckého původu, starší slovanský název města byl „Soli“, zdroj Wikipedia – pozn. aut.), protože právě sůl se tam těžila. A je tam strašně moc historie, hudby a zajímavého obchodnického prostředí, které trvá dodnes. Města, kde jsou lidé zvyklí se potkávat a obchodovat, mají trochu jinou atmosféru než města, kam cizinci nejezdí. Také tam kromě katolických a pravoslavných kostelů máme dvě synagogy, cikánskou čtvrť a dvě tekije – místa pro setkání dervišů. I to ovlivnilo rytmus zdejší hudby.

Co z té hudby jsi slýchala jako dítě?

Prošla jsem tím vším. Naše rodina je smíchaná ze všech těch kultur. Spoustu té hudby a zvuků jsem také denně slýchala. Jedna z tekijí byla poblíž našeho domu a když jsem procházela kolem ní, zpěv zevnitř úplně rozechvíval okna. Když pak začala válka, museli jsme hned druhý třetí den do sklepa – a zůstali jsme tam čtyři roky. Ale občas jsme vycházeli ven. Doslechli jsme se třeba, že do katolického kostela dorazila nějaká humanitární pomoc a rozdávají se tam třeba pastelky nebo nějaké dárky, tak jsme se jako děti sebraly a šly na mši. Pak se totéž dělo třeba v mešitě, tak jsme šly tam. (smích)

Vím, že jsi původně studovala hru na klavír. K tomu jsi se dostala až po válce?

Když začala mobilizace, přišli do každého domu vojáci a odvedli každého muže staršího šestnácti let. Vzpomínám si, že jsme takhle dvakrát schovali našeho tátu do skříně – chápeš to, dvoumetrový chlap, který váží 110 kilo a my se ho snažili narvat do skříně. (smích) Děti a staří lidi se šli schovat do sklepa a ženy se vydávaly ven za prací nebo shánět jídlo. Moje máma pracovala v nemocnici a po každé směně jí trvalo skoro tři hodiny dostat se přes ostřelované město tři kilometry domů.

Snipeři stříleli na civilisty, na děti a největší paradox – v létě je v Tuzle 40 stupňů. A nebyla voda. Našli jsme takový malý pramínek, jak tři vlasy. Stála jsem tam v dlouhé frontě s babičkou. Zjistily jsme mezitím od ostatních lidí, co je nového, kdo utekl, kdo se nevrátil, kde co sehnat nebo vyměnit. No, a najednou, když už jsme měly každá ty drahocenné dva kanystry s vodou – tak ti sniper střelí do kanystru. Chápeš to? (smích)

A moje matka přemýšlela, jak zachránit můj dětský svět. Řekla: „Ona půjde do školy. Když padne jeden granát do sklepa, zabije nás všechny. Ale když ona půjde do školy, může kličkovat.“ Takže jsem chodila do školy do jiného sklepa, do sloučené třídy. Nebylo to každý den, ale když to šlo, chodila jsem. Doprovázel mě náš pes, který se vždycky schoval někam za auto, když se blížil výbuch, a tím mě varoval.

Takhle jsem chodila i do hudební školy. Rodičům se nějakým způsobem podařilo mi obstarat klavír – měli známého, který o jednom nástroji věděl a měl možnost ho koupit. Ale bylo to v jiném městě asi šedesát kilometrů od nás. Trvalo to tehdy několik týdnů, než se k nám klavír podařilo dostat přes všechny ty vojenské kontroly. Stál pak u nás v domě v přízemí a já na něj mohla chodit ze sklepa hrát, jenom když byl venku klid.

Jak jsi se pak dostala na studia do Prahy?

Když jsme ve sklepě neměli čím topit, topili jsme knížkami. Nejdřív šly ty černobílé s písmenky, které dobře hoří. A potom přišla řada na ty barevné. Takže všechny filozofické knížky už jsme spálili a zbyly tam ty obrázkové – a mezi nimi i atlas světa. Bylo mi asi šest a už jsem uměla číst. Byly tam obrázky a najednou tam bylo Tokio a spousta světel a já jsem si uvědomila, že žiju v úplně jiném světě. A pak tam byla Praha a fotka korunovačních klenotů – a já jsem si řekla, že tam budu jednou žít, protože tam žijou princezny. (smích)

Pak k tomu vedla ještě dlouhá cesta. Vystudovala jsem mezitím klavír na konzervatoři. A pak se objevila možnost stipendia na vysoké škole a v roce 2009 jsem se opravdu dostala do Prahy na studium muzikologie.

S Korjenem jsem vás poprvé viděla v roce 2012 v libeňské synagoze. Šlo tehdy o koncertně-scénické provedení skladeb z vašeho prvního, stejnojmenného alba. Využívali jste tehdy celý prostor synagogy včetně horních pater, bylo to dost site-specific.

Ano. To bylo v roce 2012. S Korjenem tedy fungujeme už víc než třináct let. A myslím si, že jeden z receptů, proč spolu hrajeme tak dlouho, jsou právě pauzy. Každý z nás se vyvíjí různým směrem, životně i žánrově. Hudba je zrcadlo tvého vlastního nitra. To, co prožíváš, reflektuješ, pak vložíš do tvorby. Byly tam chvíle ticha, které jsme měli třeba dva roky, tři roky, Ewa pak měla úraz, to byly další tři roky... A pak každá z nás zase přišla s nějakým svým příběhem. Světlana mezitím hledala své arménské kořeny, poprvé jela do vlasti svého otce. Já jsem pak zase dělala výzkumy po stopách Ludvíka Kuby, který v Bosně sbíral městské lidové písně.

Jak ses k jeho práci dostala?

Během studia hudební vědy jsem se začala zabývat tématem kořenů slovanství v hudbě. A objevila jsem neuvěřitelně krásné knížky Ludvíka Kuby, které vznikly ještě za jeho pobytu v Bosně. On vlastně jako první dělal hudební antropologii formou zúčastněného pozorování. Strávil skoro rok v Mostaru, kde prostřednictvím hudební kultury sledoval život Bosňanů. Jako malíř to vše dokázal zdokumentovat obrazem, zároveň o tom dokázal poutavě psát formou cestopisů a také zaznamenával texty písní, protože uměl dobře bosensky. Jeho knížky fungují jako 3D složka zachycující tehdejší dobu v Bosně.

Pak dostal od ředitele muzea v Sarajevu stipendium, aby čtyři měsíce cestoval po Bosně a sbíral městskou tradiční hudbu – tomu žánru se říká sevdalinka, je to podobné jako třeba portugalské fado. Ta píseň je hodně sofistikovaná, má specifickou formu, protože vznikala v době, kdy do Bosny přijeli Turkové a spojil se slovanský svět bogumilů, starých bosenských obyvatel, s tureckou kulturou.

Do toho v Bosně působily ještě tlaky dvou kultur východního a západního bloku – z jedné strany tlačili Chorvati, aby Bosna byla katolická, a z druhé strany ze Srbska tlačili pravoslavní. A aby toho nebylo málo, během vyhnání Židů ze Španělska přišla jedna jejich vlna i do Bosny. Byla to zkrátka taková klínová zóna.

Naštěstí ani s příchodem Turků slovanská bosenská kultura a jazyk nevymizely – v Bosně se vždy mluvilo bosensky. Ale kromě pravoslavných a katolických kostelů se tam začaly budovat i mešity, a právě zpěv muezzinů z mešit silně ovlivnil městskou lidovou hudbu – jak rozsah melodií, tak také typy nápěvů.

Bosna je zkrátka zemí kontrastů, kde různé kultury žijí paralelně vedle sebe a vzájemně se ovlivňují – i příroda je tam taková: na jedné straně dvoutisícové hory, husté lesy, močály a divoké řeky, dole v Hercegovině zase olivy, moře… Jak říkal Leoš Janáček, že krajina ovlivňuje jazyk, a jazyk ovlivňuje myšlení, Bosna je strašně zajímavé prostředí na bohatou směs lidí, kteří tam žili a tvořili. A právě Ludvík Kuba byl jeden z prvních, kteří tam přišli zvenčí a začali tohle analyzovat.

My dvě jsme se potkaly právě na pražské katedře hudební vědy. Jak tě studium muzikologie obohatilo?

Především v tom, že jsem se naučila hledat informace a odpoutat se od „toho svého“, dostat na věc nějaký širší, objektivnější pohled – že všechno je pravda a nic není pravda. V tom mi hrozně pomohl Vlastislav Matoušek, se kterým jsme se na různých tématech potkávali i poté, co jsem ze školy odešla.

Jinak ten výzkum kolem Ludvíka Kuby je problematický, protože jeho knížky byly pak vydávané v 60. letech a sloužily jako nástroj komunistické propagandy panslovanství – což on takhle ani nezamýšlel, vydával je už ve 20. letech vlastním nákladem. Také se k jeho výkladu dnes přistupuje kriticky proto, že je potřeba rozlišovat jeho „evropské ucho“, vnímající bosenskou hudbu zvenčí, oproti tomu, jak ji vnímá místní obyvatel. Není to jednoduché, ale baví mě to a stále k tomu tématu nacházím něco nového.