Aida Mujačić: Hudba je zrcadlo našeho vlastního nitra #2

Kdy jsi se začala aktivně zajímat o vzájemné vztahy mezi hudbou a psychikou?

V roce 2002 jsem se v rodné Tuzle seznámila s doktorem Šestanem Džemalem, eminentním psychologem. Díky němu se mi do rukou dostala první literatura z tohoto oboru, který mě absolutně fascinoval. Když jsem se později do Tuzly vracela, pan doktor mi pokaždé přibalil další a další knihy. Byly pro mě dost vzácné, protože i on sám je musel objednávat ze Srbska, které bylo méně zasaženo válkou a snažili se tam vydávat současné tituly z psychologie i z hudební literatury.

Později v Praze během studia muzikologie mě k zájmu o psychologii inspiroval také Roman Mlejnek, který zde přednáší hudební psychologii. Zpřístupnil mi další zdroje. Mimo jiné se mi do ruky dostala knížka Musicophilia od Olivera Sachse. Zachycuje lidské příběhy, které ukazují, jak je hudba a neurologie pevně propojená.

Jak ses dostala ke studiu neurolingvistického programování?

Začala mě víc zajímat terapeutická činnost, takže jsem začala pátrat, kde se můžu dál vzdělávat v oboru spojujícím můj zájem o hudbu a psychologii s vírou v to, že máme možnost svůj svět kreativně utvářet, ne jen být jeho pozorovateli. Jednoznačnou odpověď jsem našla v NLP Institutu Slavica Squire v Bělehradě.

Ke studiu jsi využila covidovou pauzu, kdy spousta lidí spíš ztratila motivaci cokoli dělat. Jak se ti podařilo naopak se nakopnout k dalšímu sebevzdělávání?

V té době jsem sama měla pocit, že jsem někam došla a najednou nevím, jaký mám cíl. Taky jsem přemýšlela, co mě tady v Čechách vůbec drží. Říkala jsem si: „Mám tady nějakou kariéru, mám tady partnera – a co dál?“ Pak přišel covid a já jsem podobně jako většina mých kolegů ztrácela víru, jestli jsme jako umělci pro naši společnost vůbec potřební. Do toho mi jednou ráno zavolala máma, že jí diagnostikovali rakovinu. Vše, co znám, se mi zkrátka začalo rozpadat pod rukama.

Pak jsem si uvědomila, že všechno je ve mně a že se musím pohnout z místa – jenže to nešlo. A věděla jsem, že ani mámě nemůžu psychicky pomoct dřív, než pomůžu sobě – podobně jako v letadle musí člověk nejdřív nasadit masku sobě, aby mohl pomoct ostatním. Pustila jsem se tedy do intenzivního studia neurolingvistické psychologie, která spojuje obory, jako je neurologie, morfogenetika a epigenetika, a na základě vědeckých poznatků se neustále vyvíjí.

Nakonec mi i samotná covidová krize dala odpověď na otázku, co mě tady drží. Není to něco, ale někdo – lidé, kteří mi na mojí cestě pomáhali vyvíjet se a dostat se tam, kde jsem dnes.

Co je ústřední myšlenkou psychoterapeutické metody NLP?

Jednoduše řečeno je to metodologie vedoucí k osobní prosperitě. Pomáhá nám uvědomit si, jak fungujeme. Spousta lidí žije tak, jako by „ovládací panel jejich života“ řídil někdo jiný. A v určité fázi se začnou překvapeně ptát: „Jak jsem se v životě dostal/a zrovna sem? A proč žiju tak, jak žiju?“ Když objevíš NLP, časem začneš tenhle ovládací panel svého života otáčet k sobě a postupně začneš ovládat svůj život, reakce, způsoby myšlení, perspektivy...

To zní trochu jako by „stačilo“ přeinstalovat operační systém...

Všechno začíná v hlavě. Máš myšlenku, kterou chceš umocnit, tak ji dáš do slov. Když ji takhle slovem umocníš, už se z ní stává akt. A když ten akt myšlenky ve slově dostatečně opakuješ, stává se z něj zvyk. A když dostatečně dlouho opakuješ nějaký zvyk, stane se z toho zkušenost a tvé přesvědčení. A tohle přesvědčení se nakonec stane tvým osudem.

A odkud se berou ty prvotní myšlenky? Z tvého okolí, z tvé kulturní zkušenosti, kde se něco tak dlouho opakuje, až se to stane pravdou. A právě v muzikantském světě se často vytvářejí tyhle řetězce – třeba na základě očekávání učitelů, rodičů, kolegů, interpretů...

Teď mi naskočily vzpomínky na konzervatoř, kdy jsem se na každých přehrávkách klepala, že nezpívám tak, jak si profesoři přejí – respektive tak, jak si já myslím, že si oni přejí.

Nejlepší je, když opravdu zjistíš, že nic není venku, že všechno je uvnitř v hlavě. A všechno se dá naučit. Naučili jsme se ty destruktivní programy, tak se můžeme naučit i ty dobré. Když potřebuji inspiraci, můžu se naučit použít konkrétní prostředky, jak se nechat inspirovat – existují třeba speciální metody Walta Disneyho. Pak zase potřebuji energii na to, abych jednala. Tak se naučím znát způsoby, jak se naladit k činnosti.

Jaké negativní jevy podle tebe mají v dnešní době vliv na psychiku muzikantů?

Co se týče duševního zdraví muzikanta, je to stejné, jako když tě bolí páteř – ta také nebolí od páteře. Bolí od sezení, od hlavy, od toho, na co se koukáš, co žiješ, co trávíš... Duševní zdraví muzikanta je o celkovém postoji.

Máme tu například jeden nezdravý fenomén, a to je boj mezi žánry. „Oni hrají tohle, my hrajeme toto.“ Ale není žádné „oni“ a „my“. My všichni jsme jedno velké těleso, ale naučili jsme se čím dál méně spolupracovat. Protože nás naučili, že všechno je boj a soutěž.

Přitom už se ví, že v evoluci také nejde zdaleka jen o boj kdo s koho, ale především o symbiózu, o spolupráci a vzájemnou podporu. Jedině tak může vzniknout něco nového. To my lidi jsme začali bojovat o moc, ne čistě o přežití. To my narušujeme ten jednolitý velký ekosystém.

Mně třeba hodně pomohlo založit si psychedelický hudební projekt. Předtím jsem psychedelickou hudbu neměla ráda, protože jsem jí nerozuměla. A to je přesně ono – když něčemu nerozumíš, máš k tomu odpor. A přesně tam máš začít rýpat – a něco opravit.

Bohužel tohle vzájemné vymezování se a boj je u nás v hudbě běžné.

Dělala jsem workshop s oddělením bicích nástrojů na HAMU a tam bylo patrné, jak spousta muzikantů žije v neustálém boji. Například: „Když tam zahraje on/ona, já přijdu o kšeft.“ Jako by hudba byla jenom prostředek a unikalo jim umění, radost, emoce, smysl toho, proč to dělat.

Traumata vznikají například přesně ve chvíli, kdy si dám za cíl jen to, že musím dokončit nějaký úkol. Dokončím ho – a co dál? Je lepší pátrat po tom, proč to doopravdy chci dělat. Co je to, co se mnou doopravdy rezonuje? Kde je atraktivita toho cíle? Kde pramení ten impulz, který tě ráno vytáhne z postele s myšlenkou, že toužíš jít a tu věc dělat, dokopat se hrát a tak dále? Pokoušela jsem se studenty na HAMU přimět, aby si vzpomněli, kdy naposled zažili tenhle pocit.

A jak se jim to dařilo?

Přišla jsem tam a oni se tvářili dost upjatě, jakože: „Tak jo, další seminář“ a „Támhle je židlička pro vás“ a tak dále. A já na to: „Ok, pojďme to trochu rozhýbat.“ Řekla jsem jim, že všechno, co na tomhle světě potřebují, mají v sobě. Existují sebezáchovné procesy, které jedinec potřebuje pěstovat sám k sobě, aby dobře prospíval – sebeláska, respekt, sebedůvěra, hrdost sám na sebe, sebevědomí... Potřebuješ sebevědomí, potřebuješ nemít strach. Každý z nás to v sobě má.

Jenomže někde v životě nastal moment, kdy vzniklo trauma – často kvůli nějaké maličkosti, která třeba pro druhou stranu nic neznamená, ale tebe to ovlivní na celý život. Je důležité přijít zpětně na to, co ti v daném momentě chybělo. Třeba to bylo sebevědomí. Jakmile na to přijdeš, můžeš to začít nějakou cestou uzdravovat.

O tomhle fenoménu psal Dr. Gabor Maté, doporučuji. Jestli má někdo ze čtenářů potíže se zánětem šlach, může pro něj být tahle literatura hodně prospěšná. Protože psychika ovlivňuje naše tělo – a naopak.

Jak pak takový uzdravovací proces může vypadat?

Řešení není o tom, že to probereš s terapeutem, dostanete se v tom příběhu na dané místo, ty pochopíš ty vazby a on ti řekne: „Vidíš, proto se to stalo, takže teď to máš vyřešený.“ Ne. Funguje to tak, že se tam dostaneš a musíš si sama najít odpověď a pak projít nějakým dalším procesem, kdy si třeba po dobu tří týdnů vytváříš novou neurologickou cestu, měníš mysl a vlastní přesvědčení.

Jak jsi to vysvětlovala muzikantům z HAMU?

Šli jsme na to přes cvičení na vytváření takzvané emoční kotvy, což se hodně pojí s vizualizací. Nejdřív jsme stáli v kruhu, drželi se za ruce a posílali si impulzy. Třeba jenom stisk ruky. Ze začátku se to k tobě zpátky nedostane v té podobě, v jaké jsi to vyslala. Ale časem se to naladí (k tomu patří i společné dýchání) a najednou se to propojí.

Pak jsme si představili, že jsme v otevřeném prostoru, kde je možné cítit více vjemů, třeba nebe, stromy, trávu... A v tomhle imaginárním prostoru si každý z nich měl představit, že potkává sám sebe v momentě, kdy byl nejsebevědomější. A popsat, co cítí, co slyší nebo co cítí v těle (to můžeš přímo vidět, jak jim cukají různé části těla).

Začnou to prožívat: někdo brečí, někdo má skoro křeče... Úplně se nasáknou do momentu, kdy byli nejsebevědomější. A když jsou v té největší extázi, řeknu jim, aby si v reálu udělali takzvanou emoční kotvu – například nějaké gesto rukou, může to ale být i píseń nebo třeba malba, pokud je to vizuální typ člověka.

A pak tu kotvu udělají nebo si ji vybaví ve chvíli, kdy jim ta podpůrná emoce chybí?

Ano. Třeba když mají trému před koncertem. S jednou sólovou pěvkyní jsme tohle trénovaly před koncertem každý den a pak to byl neuvěřitelný zážitek. Síla, energie, živost hudby a přesně ten pocit, že jsi tady a teď.

Když se člověk skrze hudbu odhalí před publikem, ví, že celý život doteď směřoval k tomuhle momentu. Nikdy to nebudeš umět líp než teď. Ano, zítra se možná zase posuneš, ale doteď je to to nejlepší. A ten podpůrný prvek, například sebevědomí, které jsi našla v tom momentu, kdy se opravila ta stará zkušenost, začneš nasměrovávat na místo, které potřebuje hojení dnes. A časem najdeš novou cestu.

Samozřejmě tohle cvičení bylo jen jedno z mnoha. Mně se na tom ale hlavně líbí, že to jsou věci, se kterými jsem se já sama potýkala – například právě tréma.

A co třeba hudební pedagogika a trauma? Spousta z nás učí a vedle mnoha pozitiv je to také dost náročné na psychiku a někdy i frustrující.

To je další věc, kterou na terapii řešíme – proč jsou muzikanti nespokojení jako hudební pedagogové. Často je to proto, že se neumí sami ocenit. Člověk podceňuje hodnoty, které má.

Tvůj čas je tvůj život. Nevěnuješ žákům svůj čas, věnuješ jim svůj život. A čím vším jsi musela předtím v životě projít, abys mohla vést hodinu? Abys jim mohla říct: „Tady je tercie, tohle je kvinta, tohle jsou noty, tady je téma, motiv, motivická práce...“ To je dvacet let studia a práce. A ty nechceš zaplatit za těch pětačtyřicet minut, ale za celý čas svého života, který jsi tomu věnovala.

Na vztah hudby a psychiky se můžeme dívat ze různých stran – co s tebou hudba dělá, jak ti třeba pomáhá, ale i obráceně: co ty děláš a jak tím formuješ hudbu. Dá se ten program, který jsi studovala, zaměřit tedy i obráceně? Jak já můžu tvořit a skrz hudbu se dívat zpátky na sebe?

Myslíš autoterapie? To je taky velké téma. Je zajímavé, že člověk v hudební tvorbě velice často tíhne k melancholii. Když ti není úplně fajn, ponoříš se do hudby a cítíš, že ti to něco dává. Dostaneš nějaký uzavřený projekt, zabalenou emoci. Ale zase se tu vrátíme k tomu, proč lidi tvoří – kde se bere touha umělecky se vyjadřovat: buď jde o to, něco zacelit, nebo něco otevřít.

A velice často jsme na nějakou emoci napojeni patologicky. Spousta lidí má třeba v životě nějakou výzvu dlouhodobě – například ve své tvorbě čerpá z tématu rozchodu. Jenže někdo udělá třeba jedno album, tím to v sobě uzavře a jde dál. A pak máš patologický příklad, kdy dojde přímo k adoraci té bolesti – člověk se té emoce nechce vzdát, protože během jejího prožívání je produktivní, může se k té inspiraci kdykoli vrátit. Je to jako když někdo používá pro vyvolání inspirace opiáty.

Mozek neví, co je realita a co vyvolaný pocit – pouští hormony neustále, když jsi vzhůru i když spíš. A když to řeknu zjednodušeně, posílá ti ty impulzy, které „krmíš“ víc. Když ho krmíš smutkem, stresem, bude ti posílat ty hormony, které způsobí, aby tvá hladina cukru rostla.

Pro někoho je i docela pohodlné udržovat se ve skepticismu nebo rovnou pesimismu – špatným věcem se tak nějak věří líp.

Člověk má schopnost se neustálým opakováním utvrzovat ve vlastní pravdě. Třeba v tom, že když melancholie jednou fungovala jako inspirační zdroj, bude to tak i příště.

Jako dospělí už máme ty svoje zkušenostmi podpořené „pravdy“.

Strašně moc. Ale je to také o hodnotách, které máme. Když jsem začala dělat projekt Můžeme hrát spolu, od začátku jsem dětem na workshopech říkala: vždycky máte co dát. Vždycky můžete dát někomu svoje rameno a obejmout ho. Dát někomu svou důvěru. Vždycky říkám, že o válce nevím nic, ale o lásce vím mnoho. Vím, jak je důležitá lidskost. Spravedlnost je relativní, ale lidskost je univerzální – ta buď je, nebo není.

Jako dítě jsi kvůli válce na Balkáně strávila čtyři roky ve sklepě. Nemohla jsi svobodně ven a spousta věcí venku se děla bez ohledu na tvou vůli. A tenhle přístup, kdy člověk hledá, čte knížky, chce vyjádřit emoce v muzice... Není to všechno také o hledání způsobu, jak celý život zase uchopit pevně do rukou?

To určitě ano. Mně jako dítěti zůstala jenom fantazie. Se sestřenicí jsme někdy celé dny jenom přemýšlely a spřádaly fantazie, jaké by to bylo, kdybychom se potkaly jinde, a co bychom dělaly a jak by to vypadalo. Měly jsme strašně moc času přemýšlet a vytvářet fantazie. Měly jsme třeba obaly od čokolády a k těm jsme čichaly a popisovaly si, jak by asi ta čokoláda chutnala. Představovaly jsme si chutě, formy...

... a ty sis vysnila, že jednou budeš žít v Praze.

Chtěla jsem do Prahy, ale neměla jsem tušení, jak se sem dostat. Došlo mi, že jediná cesta vede přes hudbu. Jenže to vypadalo jako nemožný sen – potřebuješ umět jazyk, potřebuješ peníze… Matka říkala, že třeba do Vídně by mě nějak dostali, protože existovalo nějaké partnerství mezi Vídní a Bosnou, ale já chtěla jedině do Prahy.

Pak se objevil konkurz v rámci České ambasády v Bosně a Hercegovině a já jsem ho vyhrála a šla studovat nejprve do Poděbrad na Úsav jazykové odborné přípravy Univerzity Karlovy. Byli tam studenti ze sedmadvaceti různých zemí. Pak jsem udělala přijímačky zároveň na žurnalistiku na Univerzitě Jana Evangelisty Purkyně a na pražskou hudební vědu.

A předtím jsi vystudovala konzervatoř, je to tak?

Ano. Nejdřív jsem dostudovala konzervatoř – klasický klavír, hudební teorii a zpěv. přičemž nejvíc mě zajímal impresionismus a vše, co v hudební historii přišlo poté. Nějakou dobu jsem ještě dojížděla na hodiny klavíru k profesoru Rubenovi Dalabaltayanovi na Akademii múzických umění v Rijece v Chorvatsku a jednou za týden do Sarajeva na AMU za profesorem Draganem Opančićem. Nechtěla jsem ztratit rok studia v případě, že bych stipendium do Prahy nedostala.

Když tedy řeknu, že moje cesta do Prahy se rovnala zázraku – ono se to nestalo úplně samo od sebe, bylo to spousta práce, na konzervatoři spousta sezení u klavíru a cvičení, když moji kamarádi chodili po výletech. Rozhodně jsem ale v myšlenkách byla tady, ačkoli jsem žila v Tuzle.

Každopádně o tom mluvím proto, že je možné si splnit sen. Díky tomu, že se mi podařilo dostat se do Čech, jsem si uvědomila, jak je důležité věřit, že něco dokážeš. A pokud tomu věříš, tak to dokážeš, i kdyby se celý svět zhroutil.

A ten pocit zázraku pořád trvá?

Pak když už jsem tady žila, jsem ten pocit trochu zapomněla. Už se to zkrátka stalo a připadalo mi to normální. A najednou jsem zjistila, že jsem míň šťastná, míň veselá. Říkala jsem si: „Kde tohle pramení?“ A ono to bylo tím, že jsem ztratila vděčnost. Bylo potřeba to oživovat. První ráno jsem si řekla: „Za co jsi vděčná?“ a nemohla jsem si na nic vzpomenout. Tak jsem začala jednou dvěma větami. A dneska jsem schopná popsat čtyři listy papíru. A víš, co to se mnou ráno udělá? To je takový katapult energie! Neumím si představit, že by kdokoli na světě, kdo cítí vděk, nebyl šťastný a radostný. A radost je pro mě heslo úspěšného člověka.