Alaverdi: Fermentování je zábava

Do Prahy prý dorazili z lesů na litevsko-běloruské hranici. Bratři Edagaras a Vytautas Vasiliasovi a basista Marius Miškinis, tedy Alaverdi, označují svůj žánr mantracore a propadli fermentování. A to dokonce natolik, že svou nedávno vydanou desku nazvali In Fermentation. Na kvašení a hraní v praxi se můžete podívat již 31. ledna v pražském Crossu, historky ze zákulisí nám odhalil frontman Edgaras.

Můžeš kapelu trochu představit, jak jste se vlastně vy tři spojili?
Dali jsme se dohromady už před delší dobou z potřeby šířit do světa pozitivní vibrace a mluvit o důležitých věcech razantní hudbou. Já a můj bratr Vytautas jsme byli takový přirozený základ, s basistou Mariusem fungovala ta chemie výborně hned od začátku. A tak jsme hráli dál a dál. Najednou sami koukáme, že vydáváme už čtvrtou desku! V Čechách hrajeme zhruba od roku 2008, ale občas si odskočíme i jinam. Kromě Litvy třeba do Baskicka nebo Rumunska a letos – bohdá – do Tel Avivu.

Alaverdi je nejen jméno arménského města, ale také jiné skupiny. Nemáte někdy problém s popletením a záměnou tvorby?
Aha, tak na tu kapelu jsme asi ještě nenarazili. Jste si jistí, že to nejsme zase my v převleku? Víme jen o gruzínském lidovém sboru toho jména, ale s tím se tak snadno zase nepopleteme. My jsme si ten název vybrali podle toho arménského města. Není to moc hezké místo – ve strži dýmá starý metalurgický závod jako v Mordoru a nad ní je takové zamokvalé sovětské sídliště, odkud tam dolů lidi jezdí pracovat lanovkou. Není to místo, kde byste se asi chtěli narodit v příštím životě. A tak jsme si to vybrali jako takovou karmickou připomínku – konejte v tomhle životě dobro, protože jinak se v tom příštím narodíte právě třeba v Alaverdi.
Faktem nicméně je, že Alaverdi znamená různé věci a občas to vyplave v nečekaných souvislostech, jako třeba tady:

Aktuální deska nese název In Fermentation, co je na fermentování nejzajímavější a co nejbizarnějšího jste nechali kvasit?
Nejzajímavější mi asi přijde to, jak je to snadné. Lidi se toho zbytečně obávají. Fermentovat se dá spousta věcí, je to zábava, je to zdravé a levné, a když to voní a chutná oukej, můžete to bez obav jíst a pít. Je to přístupem hodně punkové, aspoň pro nás. Řekl bych, že každý by si měl koupit něco od Sandora Katze.
Nedávno jsme realizovali dost bizarní projekt ve spolupráci s univerzitními výzkumníky z Michiganu a Singapuru nazvaný Microbphone. V podstatě šlo o sonifikaci interakce lidí a mikrobů prostřednictvím fermentovaného jídla a živých i elektronických nástrojů. Vytautas taky hrál na dudy, které reprezentovaly cosi jako externí zažívací trakt. Tohle bychom chtěli určitě dotáhnout ještě dál, ale jak jsou ti spolupracovníci rozprsklí po celé zeměkouli, na jednom místě se sejdeme jen občas, takže ty příležitosti jsou omezené. V minulosti jsme taky spolupracovali s výborným DIY sdružením HotKarot.

Pokud se nemýlím, album jste natáčeli u Ondřeje Ježka ve studiu Jámor, proč tato volba?
První tři desky jsem v podstatě produkoval já, ale s tou čtvrtou nám přišlo, že už bychom užili nějaký vnější vliv. Ondra byl docela přirozená volba – líbí se nám co a jak dělá, má podobně syrový a minimalistický přístup jako my, studio plné divných nástrojů, podobný smysl pro humor a navíc vlastní sbírku litevských anekdot o Kindziulisovi, takže jsme se tam cítili jako doma. Máme pocit, že to dopadlo dobře, je to rozhodně dost upřímná deska, a i díky Ondrovi zatím naše nejpestřejší.

In Fermentation má skvělý výběr hostů. Ema Brabcová, Olga Königová či Monika Načeva, silná jména vynikajících zpěvaček české scény. Psali jste písně už s výběrem těchto dam v hlavě?
Sešlo se to různě, ale asi nás to ke zpěvačkám nějak dlouhodobě táhne. Ta písnička co zpívá Olga s Emou – Vandens vienuma – hudebně i tematicky volně vychází z naší přechozí desky, jejímž jádrem je patnáctiminutová instrumentální adaptace temné litevské pohádky Egle, královna hadů, něco jako český Erbenův Vodník. Litevské ženské folkové zpěvy jsou hrozně krásné a smutné. Už tam se zrodil nápad, že bychom měli složit litevskou lidovku. Bylo jasné, že by to měly zpívat právě Olga s Emou, obě svým způsobem takové severské ženy s hlasy, které se skvěle hodí k té atmosféře i sobě navzájem. Kupodivu se do té doby osobně neznaly. Byla to moc příjemná spolupráce. Natáčeli jsme zpěvy ve studiu 3bees v Jinočanech a jsem rád, že kromě toho jak skvěle to nazpívaly, se od té doby kamarádí. To jsou ty pozitivní vibrace v praxi! My jako samotní Alaverdi tam tedy nakonec vůbec nehrajeme, což je v zejména v případě singlu trochu neortodoxní, ale nám to nevadí. Věc s Načevou je naše předělávka písničky Sešitej svět, kterou jsme původně nahráli jako remix pro její album s Justinem Lavashem, Milostný slabiky. Tohle vzniklo právě díky Justinovi, který nás s tou nabídkou tehdy oslovil.
Na druhé desce a asi dvakrát naživo s námi taky zpívala Lenka Dusilová, v takové hodně volné punkové adaptaci jedné, pro změnu gruzínské, lidovky.

Deska vyjde také v limitované edici v opravdu exkluzivním vydání – s dřevěným prkýnkem a kresbami od toy_box. Nakolik je pro vás vizuální stránka věci důležitá, sami přicházíte s nápady, nebo oslovíte výtvarníka a čekáte, co z toho vznikne?
Na současnou limitovanou edici jsme docela pyšní, přijde nám parádní. Kromě hudby ke stažení je její součástí masivní dubové prkénko na celý život s ručním sítotiskem (když fermentace, tak je potřeba dost krájet), velký booklet s ilustracemi od toy_box a taky kapsle kvasnic ze Singapuru na výrobu domácího rýžového vína. Bude k prodeji na křtu 31. ledna v pražském Crossu a kusů je jen pár tuctů, protože to prkýnko váží snad dvě kila a ve více kusech to začíná být dost nepraktické na převoz. Takže neváhejte! Jinak jsme nějaký koncept limitované edice měli od začátku. První deska Recycle or Die! vyšla s bookletem z recyklovaného papíru, druhá Make the Poor Rich zase s coverem vypáleným do dřevěných loubků, třetí Egle (taky ve spolupráci s toy_box) zase s USB diskem zabudovaným do vyběleného říčního dřeva a obaleného originál ručním sítotiskem. Ten koncept si vždycky vymýšlíme sami, ale právě třeba s toy_box je vždycky skvělá spolupráce, protože to pomůže celé posunout a dotáhnout dál. Hodně se nám líbí co dělá a máme ji rádi.

Často otevíráte ekologická a sociální témata. Co vás v poslední době nejvíce zasáhlo?
Těžko říct, těch věcí je hodně. Mě třeba osobně dost trápí to černé zlo a pokrytectví kolem průmyslové živočišné velkovýroby, ale to je hodně těžké téma, do kterého se trochu obávám s Alaverdi jít naplno. Vyhýbáme se vysloveně politickým tématům, i když na to většinou nějaký názor samozřejmě máme. Jinak pomalu sbíráme materiál na pátou desku. Mám pocit, že věci, které mi zpětně přijdou jako nejsilnější, často přijdou nenadále a najednou. Takže uvidíme.

Vzhledem k tomu, že Frontman je magazínem pro muzikanty, nemohu se nezeptat na nástrojové vybavení. Jak moc si zakládáte na svých instrumentech, jste sběratelé nebo jen uživatelé?
Nikdo z nás není moc geek pokud jde o vybavení, ale záleží nám samozřejmě na tom, aby to bylo dobré. Základem mého zvuku je starý Gibson Melody Maker z roku 1962, což je úžasná kytara a pro zvuk Alaverdi těžko nahraditelná (zkoušel jsem i leccos jiného, ale nakonec mi to spoluhráči moudře zakázali, protože to vždycky bylo horší). Používám naplno ještě staré anglické kombo Vox AC15TB, zkreslení RAT v modifikaci od Roberta Keeley, delay Akai Headrush, příležitostně taky whammy a Keeley compressor. Vytautas hraje na výborné staré Sonory s obrovským kopákem, Marius dřív hrál na basu Thunderbird a teď nahrával na Music Mana. Toho se zase snažíme zakázat jemu, protože ten Thunderbird nám přišel lepší. Ale zatím nás nechce poslechnout, což může souviset i s tím, že toho Thunderbirda mám už delší dobu doma a nechci ho vrátit.

Brzy proběhne křest, hostuje vám Kittchen, čím jste si blízcí, proč toto spojení? A bude se v Crossu fermentovat?
S Kittchenem se kamarádíme dlouhá léta. S Alaverdi jsme spolu hráli už víckrát a to spojení postapokalyptických vibrací a našich pozitivních mantracorových hudebně funguje dohromady překvapivě dobře, i když hrajeme poměrně jiné žánry. Cross je pro nás taková skoro domácí scéna. Na křtu 31. ledna se fermentovat samozřejmě bude, založíme rýžové víno a rozdáme každému trochu s sebou domů, nějaké fermentované věci budou k ochutnání a hlavně všude spousta pozitivních vibrací! Zajímavost taky je, že hammondového partu v písničce Fermentation Nation se naživo ujme právě kytarista Justin Lavash, což je úplná rarita, protože ho podle mě nikdo ještě nikdy na hammondy hrát neviděl.

www.alaverdi.net
www.facebook.com/alaverdi.band