Aleš Opekar (Popmuseum): Čím je umělec známější, tím méně je potřeba jej reflektovat v muzeu

Jaké nejmladší archiválie se ve sbírce nacházejí? A jaké naopak nejstarší relikvie?

AO: Určitě jsou to časopisy nebo knihy, které vycházejí o populární hudbě v češtině, zejména české a československé. Některé ze souborů časopisů ani nebudou tak staré. Máme například všechny časopisy Muzikus až do zhruba loňského roku. Už nevychází. Právě Daniel Andel (zakladatel časopisu Muzikus, pozn. red.) nám ze svojí sbírky věnoval taky některý nástroje. Ne všechny, některý si nechal.

Ze začátku jsme si nemysleli, že budeme sbírat věci z doby, kterou jsme sami zažili. A dneska už je to pětadvacet let. Teď jsem třeba přinesl Yamahu KX5, což je docela nový nástroj, tedy z osmdesátých let. Vlastně už je to taky historie.

Ale samozřejmě si nejvíc vážíme těch nejstarších položek, jako je například sbírka fotografií a drobných písemností historika české populární hudby doktora Josefa Kotka. Věnovali nám je jeho synové v rámci pozůstalosti. Tyto písemnosti a obrazové dokumenty pak třeba poskytujeme časopisům a podobně. Toho si velmi vážíme.

Máme také třeba standardní desky z meziválečného období a z 50. let. Nebo tady ten zesilovač Samuel. Je z konce 50. let, má velkou váhu – jak co se týče kilogramů, tak i významu. A taky máme nějaké Anděly z devadesátek nebo z let nultých. Ty jsou půjčené, musíme je vrátit. Ale myslím si, že třeba Dorota Barová nám jednoho propůjčila takřka do trvalého držení. Když bude chtít, tak jí ho pochopitelně vrátíme.

Jaká odvětví a subžánry řadíte optikou Popmusea do populární hudby? 

AO: Vlastně všechno, co není vážná hudba. To souviselo se záměrem našeho vzniku. Koncem 90. let a na začátku let nultých nemělo Národní muzeum, potažmo České muzeum hudby, možnost se pro jiné naléhavější úkoly zabývat populární hudbou. Tak jsme vznikli. Založili jsme občanské sdružení a otevřeli se vlastně všemu.

Nejvíc pramenů jsme měli z rockové hudby. To bylo v návaznosti na natáčení seriálu Bigbít (dokumentární cyklus České televize popisující historii československé rockové hudby v období 1956–1989, pozn. red.). Příznivci o nás často mluvili jako o rockovém muzeu. První výstava se jmenovala Bigbít a měla být dlouhodobá. Nakonec se ukázalo, že bude trvat jen do povodní v srpnu 2002. Ale dlouhodobý záměr tam byl od začátku.

Mohli jsme se jmenovat Rockmuseum jako v německém Gronau. Ale nechtěli jsme, aby někdo zbytečně zakládal jazz muzeum nebo folk muzeum, tak jsme zkrátka vybrali to pojmenování Pop-, aby to bylo co nejširší. Spadá tam i alternativní hudba, menšinové žánry, trampská píseň, potažmo i dechová hudba. Zatím jsme sice nic z dechové hudby do sbírek nevyhledali, ale kdyby na to přišlo, jsme tomu otevřeni.

Jak jsem zmínil, České muzeum hudby bylo zaměřené na klasickou hudbu, což dneska už neplatí. Přes deset let mají oddělení, které se také věnuje dalším žánrům, a my s nimi spolupracujeme. Ale v našich začátcích odmítali vzít do sbírek materiály z tohoto ranku, když jim někdo něco nabízel, zatímco my jsme je k uchování přijímali.

Svým stage konceptem Popmuzeum ne náhodou připomíná sérii Tiny Desk Concerts americké veřejnoprávní stanice NPR. Na YouTube kanálu Popmusea si můžeme pustit záznamy akustických vystoupení Lenky Dusilové, Kill the Dandies! nebo Vladimíra Merty. Chystáte další koncerty? 

VF: Aktuálně možná nejžhavější věc, kterou jsme měli natáčet už v minulém roce, jsou Tata Bojs. Už jsem o tom několikrát veřejně mluvila, snad to teď nezakřiknu. Mardoša mi vyprávěl, že kdysi někde vystupovali s vozembouchem – tak to je taková moje velká fantazie. Akusticky jsou skvělí, zažila jsem je v Knihovně Václava Havla na křtu knihy paní Huňátové. Myslím, že byli jen ve třech a bylo to fakt perfektní.

Baví mě slyšet věci, které notoricky známe, v jiné úpravě. Proto bych byla moc ráda, kdyby to vyšlo. Mluvili jsme s Kalle, ty by náš projekt taky zajímal, dále s Václavem Havelkou, ten by mohl postupně představit všechny své projekty. Počítáme s Ránami těla, Načevou, s Nauzea Orchestra, Holy Fandou, Muchou, Lazer Vikingem, taky třeba s Arletou, na tu jsem hodně zvědavá.

AO: Nevím, jestli je to všeobecně známo, že ne každý zde zahraje tak, jak hraje běžně...

VF: Musí si to upravit – nebo tedy nemusí, samozřejmě je nenutíme. Třeba Kill the Dandies! to fakt uchopili perfektně. Hank se přeučil songy na španělku, přestože s ní v KTD! nikdy nevystupoval – u nás na Popmuseum Stage to bylo úplně poprvý. Hrozně by mě bavilo, kdyby bylo víc takových, kteří se pro tento koncept nadchnou a předělají aranže jinak, než jsou zvyklí.

Jak vlastně natáčení financujete? Nejste promotéři ani produkční společnost. Kde nacházíte zdroje pro realizaci?

VF: Známí z řad muzikantů a kamarádů se nás už ptají, kdy zveřejníme další díly. Bohužel, vše se jako vždy odvíjí od peněz. Natáčením prvních tří dílů jsme se finančně vyčerpali. Máme zažádáno o granty a také postupně oslovujeme hudební fanoušky-mecenáše, kterým by přišlo zajímavé náš projekt podpořit. Jsme odhodláni v natáčení pokračovat, věříme, že další díly jsou jen otázkou času. (Popmuseum spustilo veřejnou sbírku přes portál darujme.cz na podporu vzniku dalších koncertů ze série Popmuseum Stage! Podpořit libovolnou částkou můžete ZDE, pozn. red.)

Když už jsme u záznamů, sledovali jste fenomén live streamů v období nedávné pandemie? Z pohledu badatelů, kteří v rámci muzeálních sbírek prošli tuny záznamů a historických pramenů reflektujících vývoj hudby, jak vy osobně hodnotíte tuto část dějin a její vliv na českou hudební scénu?

AO: Všechno špatný je k něčemu dobrý. Nechtěně a nezamýšleně to nakoplo spoustu interakcí. Ne že by byli hudebníci rádi, že nemají kontakt s publikem – nemohla probíhat výměna energie. Ale publikum mohlo najednou online vidět víc kapel, na který by jen tak fyzicky nepřijeli. A zároveň záznamy zůstávají ke zpětnému zhlédnutí. Ale jestli se pandemie promítla do vývoje žánrů či stylů, to jsem nestudoval. Ale asi na to jsou nějaký referáty na konferencích.

VF: Jako jeden z prvních online koncertů se mi nejvíc vryl do paměti koncert Slima Cessny z jeho domu v Coloradu, kde žije s maminkou. To jsem vnímala jako záchranu, plnohodnotný koncert. Cítila jsem podobné emoce, jak kdybych byla na skutečném koncertě v klubu, a přišlo mi fajn, že to může fungovat i takhle. Na druhou stranu, tím, že se ukázalo, že to právě může fungovat, mi připadá, že spousta lidí zpohodlněla a pro živej zážitek si už nedojdou. Vidíme to na tom, jak nefungují předprodeje koncertů. Možná je moc klubů, moc programů, moc koncertů a je to na úkor umělců. Přijde mi, jako by s covidem něco umřelo. To mě dost mrzí.

A jak je to teď v rámci Popmuseum Stage? Je možné sem na natáčení, přijít jako divák?

VF: Určitě to bude možné, ale bohužel jen v omezeném počtu.

V Popmuseu právě probíhá nová výstava o fenoménu vinylů. Na co vše se mohou návštěvníci těšit? 

AO: Vernisáž byla 1. března. Aktuálně je k vidění v otevíracích hodinách Popmusea, čili ve středy a čtvrtky mezi 16:00 a 20:00 a v soboty od 14:00 do 18:00. Výstavní panely reflektují historii výroby nosičů u nás. Od voskových válečků přes šelakové desky až po vinyly. Výstava se věnuje i současnému fenoménu, kdy kapely opět vydávají svou tvorbu na vinylech.

Velký důraz jsme kladli na specialitky, jako jsou různé jinak než černě barevné desky, na jiné tvary či různáreklamní nebo příležitostná vydání, která ani nepronikla do širší veřejnosti. Spolupracujeme jednak s brněnskými zběrateli Josefem Kytnarem a Mirkem Balákem, a pak máme velmi příjemnou spolupráci s gramofonovými závody v Loděnicích GZ média. Ty nám zapůjčí různé fyzické objekty včetně kyblíků s vinylovou hmotou s granulemi různých barev, do kterých si může návštěvník sáhnout, a podobně.

VF: Zapůjčí nám i matrice k lisování.

Vy sami vítáte aktuální trend návratu vinylových nosičů? Jste sběratelem i mimo zdi muzea?

VF: U nás je to můj muž. Já už moc ne. Ale nedávno se rodiče stěhovali, tak mi dali jako věno svou sbírku desek. Něco jsem přinesla sem, něco zůstalo doma. A až spravíme gramofon, doufám, že si ty největší perly budeme zase pouštět. Ale sběratelkou nejsem. Spíš si desky, které se mi moc líbí, vystavuju po bytě jako obrazy.

AO: Musím říct, že to mám rád. Dokonce jsem dost neochotně přecházel na přelomu 80. a 90. let na cédéčka. Řada kamarádů už měla archivy CD, já v tom příliš aktivní nebyl. Gramofon mám doma pořád týž, který jsem si koupil na začátku 80. let.

Líbí se mi manipulace s nosičem, velikost obalu, na němž grafická stránka vyniká. Čím je pro spisovatele knížka, tím je pro kapelu deska. Líbí se mi jak ta literární část, přetištěné texty, tak i část obrazová a samozřejmě i hudební. Nicméně, vinyly jsou náročné na místo. A možná i proto – obecně, nejen kvůli vinylům – jsme založili Popmuseum. Abychom nemuseli všechno skladovat doma.

Musím ale přiznat, že si doma desky moc nepouštím. I když pracuju s hudbou, nepoužívám ani CD. Když mi někdo pošle CD a chci ho použít pro svůj poslech nebo do vysílání Rozhlasu, stejně si ho musím zdigitalizovat. Takže jsem radši, když už mi rovnou posílají i digitální formát. Desky už dlouho nekupuji, ale jsem rád, když mi někdo nějakou dá.

Kromě neuvěřitelného množství hudebních periodik, nahrávek, plakátů a dalších záznamů odrážejících svou dobu vystavujete v Popmuzeu také hudební nástroje. Které kusy vy osobně řadíte mezi největší rarity či nejprapodivnější exempláře? A jakým způsobem k vám našly cestu?

AO: Začnu posledním, nejprapodivnějším přírůstkem mezi naše exempláře, kterým je violoncello po Pavlu Chrastinovi. Věnoval nám jej znalec a sběratel Jaroslav Foršt. Je to nástroj z doby, kdy spolu s Petrem Kaplanem jako studenti elektrotechniky v Poděbradech zakládali skupinu Samuels Band.

Pavel Chrastina ten nástroj prostě někde našel. A protože neměl – možná se to u nás ještě ani neprodávalo – basový nástroj, tak buďto basoval levou rukou na klavír, anebo na to violoncello. Ozvučení realizoval tím, že vzal přenosku z gramofonu a zabodnul ji do dřeva ozvučnice nástroje. Po nějakou dobu tohle cello využívali místo basové kytary. Pak si Pavel pořídil opravdovou a byl z něj baskytarista skupiny Olympic. Tak to je asi nejraritnější kus.

A pak z těch osobních, které máme vystavené na pódiu i s obrázky obličejů muzikantů, je to třeba kytara Petra Jandy. Akustická gibsonka, na kterou dle svých slov skládal Želvu, Ptáka Rosomáka, Dej mi víc své lásky a další písničky. Nebo kytara Pavola Hammela, asi taky ještě ze 60. let, na kterou jistě skládal své známé songy, ať už sólové, nebo pro Prúdy.

Cestu k nám nacházejí nástroje různě. Některé výrobní kusy, které jsou zavěšeny nad našimi hlavami, jsme koupili od sběratele Jiřího Tutera. Ty osobní jsou pochopitelně přímo od umělců. Měli jsme i kytaru Jiřího Schelingera. Teď je ale zpátky u jeho bratra Milana. A úplně nejposlednějším přírůstkem je klávesová kytara Yamaha KX5 od Daniela Andela ze skupiny Natural. Tento nástroj byl typický pro jazzrockovou hudbu. U nás jej nejvíc proslavil Michal David, protože byl nejvíc v méidích. Ale jinak jej používali i alternativněji zaměřené soubory. 

VF: Pak je taky hodně raritní ta kytara s reprákem...

AO: Big Beat! Ta je raritní. Nicméně ji opravdu vyráběli v podniku Jolana Hradec Králové. Je to kytara velmi těžká, kovová, jejíž součástí je odšroubovatelný reproduktor se zesilovačem. Dala se používat na domácí cvičení a nemusela se nikam dál zapojovat. A navíc se na ní dalo vyladit i rádio. Opravdu ji pojmenovali Big Beat, což bylo taky raritní, protože pár let předtím se za rokenrol zavíralo do vězení. Pojmenovat mezi lety 1957–1963 kytaru Big Beat značí změnu poměrů směrem k jistému tání ledů.

Kteří současní domácí umělci mají díky svým přínosům pro českou scénu řekněme muzejní potenciál? 

AO: Potenciál má nejen ten, kdo je extrémně známý, ale i ten, kdo tolik známý není. Mohl by to být docela dlouhý seznam. Když jich řekneme pár, bude to nespravedlivé vůči ostatním. Třeba Tata Bojs, David Koller a věci kolem něho, autoři písní, které lidé mají tak nějak v povědomí, a přitom to jsou stále žijící a tvořící lidé. A pak samozřejmě Marta Kubišová, která nás tu obklopovala v předchozí výstavě Svět je krásnej/svět je zlej. Ale vlastně i Helena Vondráčková... To se nedá nic dělat.

Tak jste si právě vysloužili žalobu od jejího manžela.

AO: Před několika lety se v médiích ohradila vůči tomu, že někde nebyla uvedena jako legenda, a přitom jí je. Bylo kolem toho takový vzedmutí, proč o sobě tvrdí, že je žijící legenda. Například Jiří Suchý, který by měl právo toto o sobě tvrdit, by to nikdy neřekl. Ale obecně, čím jsou lidé známější v médiích, tím méně je zapotřebí je reflektovat v muzeích.

Seriál Bigbít jsme třeba natočili na 42 hodinových dílů, zatímco o americkém rock'n'rollu jsou třeba dvou nebo šestidílné dokumentární seriály, protože to není tak zapotřebí. Měl otisk v médiích, v časopisech, v televizi, mohli tvořit nahrávky svobodně. U nás šlo o to, že umělci svobodně tvořit nemohli, a o to důkladněji byla potřeba to svobodně zpracovat. Jakmile dnes má kdokoliv možnost cokoliv vytvořit a veřejně vyvěsit, není tak naléhavé to zároveň uchovávat v muzeích. Vzhledem k rozsahu dnešních sociálních sítí to není ani možné, ani potřebné.

Proč by měli do muzea přijít (nejen) začínající hudebníci? Co podle vás mohou v archivech objevit?

AO: Nevím jestli to nevyzní spíš odrazujícně, ale asi je to poučení. Každé muzeum přináší zábavnou formou nějaké poučení. Výstavami vlastně vyjadřujeme nějaký názor na ten či onen fenomén, který uchopíme, a zároveň nikomu nevnucujeme žádnou tezi. Spíše se snažíme návštěvníkovi umožnit do tohoto tématu nahlédnout – aby byl konfrontován s tím, jak to pojímáme, aby si udělal svůj názor, aby s námi buď souhlasil, nebo ne.

Každopádně je to poučný vhled do tématu. Pokud možno zmíněnou zábavnou formou, což z našeho spolku umí nejlépe Radek Diestler, pokud jde o popisky a různé slovní komentáře vybraných obrazů. Návštěvník tady najde shromážděné něco, k čemu by se sám nemohl dostat nebo by musel hledat na mnoha různých místech, podobně jako v časopiseckém článku nebo knížce.

Ale na rozdíl od publicistiky je zde důraz na obrazovou a audiovizuální stránku. Každá výstava u nás má vždy zhruba půlhodinový film plus trojrozměrnou součást – tedy předměty z našeho archivu nebo objekty pro výstavu zapůjčené, které by návštěvník takhle shromážděné jinde neviděl.