Alex Hutchings: Neznám žánry, jenom hudbu

Kytaristů s tak velkým žánrovým rozsahem, jako má Alex Hutchings, mnoho nenajdete. Hraje mimo jiné jazz, rock, funk i pop, přičemž dle jeho slov se v přístupu příliš neliší – prostě hraje hudbu. Jeho nezaměnitelný styl nejde nepoznat. A to jak z pohledu jeho kytarové technicky rozmanité hry, tak optikou čistě vizuální. Tohoto britského týpka s kudrnatým hárem, často schovaným pod dobře padnoucím kulichem, jednoduše nepřehlédnete.

Byl jsi už někdy v České republice? Co se ti tady líbí?

Jednou už jsem v Praze byl v roce 2009, když jsem hrál v Kongresovém centru. To bylo skvělé, zamiloval jsem se do zasněženého Starého města. Taky se mi tu líbí architektura budov. V Bristolu, kde bydlím, taky teče řeka, je to takové pohodové. Naproti tomu města jako třeba Londýn jsou přeplněná lidmi a to nemám rád.

Začal jsi hrát rovnou na kytaru nebo jí předcházel nějaký jiný nástroj? Jak dlouho hraješ?

Nejdřív jsem chtěl hrát na bubny. Když mi bylo sedm, začal jsem bubnovat v obýváku na gauč, ale bohužel mi rodiče nikdy nedovolili začít hrát na soupravu. Pak jsem dostal kytaru, když mi bylo jedenáct, a začal hrát.

Jak nahlížíš na kytarovou hru? Myslíš, že je nejdůležitější technika?

Myslím si, že nejdůležitější je vyjádření nějaké emoce. Různí lidé cití jiné emoce. A co se týče stylu..., poslouchal jsem technické kytaristy jako Steve Vai, Joe Satriani a velmi krásnou jazzovou techniku George Bensona. Pro mě jsou rychlé techniky zajímavé, baví mě a tak to cítím. Improvizace je pro mě vyjádření určitých pocitů.

Jsi velmi multižánrový hráč, rozlišuješ přitom tedy mezi žánry nebo prostě hraješ hudbu?

Závisí to jenom na pocitech, ne na stylu. Snažím se hrát tak, jak já hraju hudbu. Takže mluvím o Hudbě, né o žánru.

S Alexem jsme pokecali v rámci Festiwallu – multižánrové akce Kytary.cz.

Spolupracoval jsi na show The Thriller Live, skládáš pro televizi BBC. Jaké jsou tvoje další plány?

Chtěl bych nahrát své album, to je teď nejdůležitější. Právě jsem si zařídil domácí studio, to byl velký projekt. Mám z toho radost, protože teď už nemusím nahrávat doma v obýváku, kde jsem měl předtím všechen aparát. Už mi stačí jen přejít zahradu a můžu v klidu připravovat songy na nahrávání.

Nahráváš si tedy všechno sám nebo se to týká jen demo verzí?

Ano, dema si nahrávám sám, ale finální podobu budu samozřejmě nahrávat v nějakém z top studií.

Co tě nejvíce bavilo při natáčení „jam nahrávek“ pro JamTrackCentral?

Prvně mě oslovili v roce 2010, abych improvizoval přes určité backing tracky, které udělali. Ve skutečnosti jsem ale nechtěl hrát přes cizí hudbu, takže jsem jim nabídl, že napíšu něco svého. Nechci vypadat jako kytarista hrající za osm hráčů jako B. B. King, Steve Lukather, atd. Chci být sám sebou a hrát svou hudbu.

Stala se ale zajímavá věc, kterou jsem si neuvědomoval, když jsem tyhle videa nahrával. Tyhle jam tracky se postupně staly celkem populární a lidé tak mohli poznat můj styl. Udělal jsem prvních 15 nahrávek do 3 setů a celé to byla moje hudba, kterou jsem slyšel ve své hlavě. Byl jsem to jenom já. Bylo to jako vydat album, ale bez vydávání alba, bylo to něco jiného. Celé to byla skvělá zkušenost.

Prostě „libovka”...

Proč hraješ zrovna na kytary od firmy Waghorn? V čem vidíš jejich největší výhody?

Vlastně jsem hrál asi osm nebo devět let na kytary Music Man, ale pak už to chtělo změnu. Kontaktoval jsem Toma Waghorna, jestli by mi dokázali vyrobit kytaru s mým vysněným setupem a nakonec jsme se dohodli. Vznikl z toho custom model, tak jak jsem si ho představoval včetně speciálních požadavků. Bylo to super. Myslím si, že by hodně lidí bralo, kdyby měli příležitost vytvořit svou kytaru ze svých představ. Tvar a vůbec všechno je součást designu, který jsme spolu vytvořili. Tohle byl důvod, proč jsem to udělal. Samozřejmě nevím, jestli budu tuhle kytaru používat navždy. Celkem mám doma asi 50 kytar, ale na tuhle se mi hraje nejlépe. Tahle je nejpohodlnější, taková, jak to mám rád.

Rád používáš loopery. Máš nějaké tipy pro začátečníky?

Pokud jsi to nikdy nedělal, nejdůležitější je se do toho vžít. Než sešlápneš pedál, ujisti se... jedna, dva, tři, čtyři. Sešlápni pedál, tři, čtyři. A potom dál to samé. To tě udrží v rytmu. Hodně lidí si nepočítá, a pak je to znát. Důležité je ťukat si do rytmu a cítit tempo.

Máš jako firemní hráč firmy Rotosound svoji vlastní sadu?

Aktuálně používám devítky, mám vlastní přísně tajné signature struny na osmistrunnou kytaru. Dvě nejhlubší struny jsou speciálně pro mě vyrobené v černé barvě. Fakt cool. V nejbližší době vyjde nový, takový „heavy track“ s touto osmistrunkou, takže určitě sledujte můj YouTube kanál. Co se mi na nich líbí, je, že jen velmi zřídka praskají. Takže když je občas vyměníš a nejsou opravdu hodně staré, tak dobře drží a jsou prostě kvalitní.

Pokud jste na Festiwallu chyběli, tenhle vlog vás tam vezme alespoň virtuálně.

S jakou hudbou jsi vlastně vyrůstal? Co poslouchali tvoji rodiče?

Můj táta vždy poslouchal Deep Purple a Led Zeppelin, protože ve Velké Británii to bylo běžné, potom Queen, Fleetwood Mac, tenhle typ hudby.

Jaká hudba ovlivnila nejvíc tebe samotného?

Samozřejmě to byla spousta věcí. Ale řekl bych, že ti nejdůležitější nebyli jen kytaristé jako třeba Frank Gambale, Scott Henderson, Alan Holdsworth, George Benson, Stevie Ray Vaughan, Steve Vai a Joe Satriani. Mimo to jsem totiž hrál na saxofon, když jsem vyrůstal, takže jsem poslouchal Charlieho Parkera a věci od Milese Davise, víc Charlieho ale. Jak jsem řekl, hodně jazzově laděných věcí. Taky mám rád vokální hudbu. Luther Vandross má nádherný hlas, ale i Celine Dion dělá se svým hlasem úžasnou hudbu a je neskutečně talentovaná. Když poslouchám tuto hudbu, nutí mě to přemýšlet o zvuku kytary jako o lidském hlasu.