Alex's Hand: Naše hudba je kompaktní solitér, žádné bezbřehé brouzdání mezi žánry

Kapela Alex's Hand, experimentální post-rockový projekt berlínských rezidentů Kellena Millse (basa) a Nichalase Barnese (bicí), právě vydala čtvrté studiové album Hungarian Spa a vyrazila na turné po střední Evropě. Jejich poslední zastávka bude v úterý 12. listopadu v pražském klubu Hól, kde se o večer podělí s Molotow Moloch Quartet, tuzemskou formací úspěšně narušující hranice moderního jazzu. Oběma kapelám je společná nechuť k zařazování do žánrových škatulek a odvaha vyzývat publikum náročnými aranžemi skladeb k pozornějšímu a hlubšímu poslechu. U písemných rozhovorů vždy hrozí, že odpovědi budou působit odtažitě a příliš promyšleně. Kellen a Nic se ale ve svých odpovědích rozepsali a pustili se i do podrobnější analýzy skladeb. Důsledně přitom užívali množné číslo, protože veškerá tvorba Alex’s Hand, včetně tohoto rozhovoru, je výsledkem jejich kreativní debaty.

Na webu kapely popisujete hudbu Alex's Hand jako „založenou na aplikaci punkového ethosu a anti-přístupu na přísnou kompozici a improvizaci“. Mohl bys podrobněji popsat celý kompoziční proces, třeba na konkrétním příkladu? Jak vypadá typická rozprava mezi tebou a Nicem nad hudebním materiálem?

Naše muzika většinou začíná rytmickým vzorcem, který rozpracováváme v několika riffech nebo hudebních motivech, s nimiž přicházím já. Potom s Nicem kolem původního riffu opakovaně budujeme a rozrušujeme hudební aranž. Finální podobu tvarujeme během společného jamování a hraní naživo. Například u skladby „Broke Arms In The Threets“ to začalo basovým riffem v proměnlivém metru – po třech 13/8 taktech je jeden takt 12/8. Později jsme se posunuli ke 4/4 taktu, abychom v něm oba mohli hrát improvizovaná sóla a zároveň opakovat ten původní, metrický složitý riff. Duet bicích a vibrafonu začínající v čase 2:55 byl původně v D dur a Nic tuhle část plánoval jako sólo pro bicí a dechy. Mělo to být takové to „vystříkané“ jazzové sólo, ale nakonec jsme se rozhodli rozepsat to pevně do not. Výsledek je tedy kombinace dvou nápadů. Používané tóniny obvykle vycházejí z melodických tónů konkrétního riffu. Ale někdy se konkrétní tóniny nedržíme nebo se rozhodneme pro kombinaci dvou. A nebo namísto tónin uvažujeme v jednotlivých akordech. Tahle skladba je víceméně v D dur/e moll s konzistentním sledem akordů Em, Dmaj7, Gmaj7, Dmaj7, A13, G, který jede nepřetržitě pod úvodním sólem. Takhle to s námi funguje – je to série změn a návratů ve snaze najít výsledný hudební tvar. Posíláme si navzájem noty a pořád je přepisujeme. Zajímá nás hlavně nálada a flow každé skladby. A také to, abychom zůstali věrní tomu prapůvodnímu hudebnímu nápadu.

Vaše hudba je tedy převážně rozepsaná v notových partech. Do jaké míry mohou hráči improvizovat – kromě zjevných sólových pasáží – nebo sami zasahovat do hudebního materiálu? A liší se živá produkce hodně od studiové nahrávky, co se týče hudební svobody instrumentalistů?

Nedovolujeme hráčům měnit konkrétní notový materiál, ale necháváme jim interpretační svobodu, pokud se to zásadně neliší od naší původní představy. První polovina alba Hungarian Spa je založená na improvizaci, takže každé hraní naživo se může být od předchozího úplně lišit. Hráči svou performancí hodně ovlivňují výsledné vyznění skladby. Studiová nahrávka nám slouží jako základní referenční bod, co se týče hudebního materiálu. Ale naživo máme rádi šťastné náhody a překvapení.

Vokální linky jsou vedeny spíše instrumentálním způsobem. Nutno říci, že Erik Leuthäuser má bezesporu skvělou pěveckou techniku. Byly jeho party komponovány přímo jemu na tělo, nebo jsi je nejdříve složil a až potom hledal dostatečně hlasově vybaveného vokalistu?

V zásadě jsme vokály komponovali předem, ale když se k nám přidal Erik, spoustu skladeb se změnilo, aby více vyhovovaly jeho hlasu a způsobu přednesu. Některé vokální části mu umožnily více svobody, jako například pasáž v 15/4 taktu ve skladbě This Is Sumthin‘ You Can Never Clean stejně jako vypjatý závěr Fifty-3. Taky v Broke Arms In The Threets v některých částech improvizuje. Ale většinou jsme jeho party psali jako akordické vícehlasy, které mnohdy korespondovaly s kytarou a klavírem. Až na výjimky na tomhle albu opravdu chápeme vokály spíš jako nástroj než jako vůdčí hlas.

Hungarian Spa je v průvodních textech popisováno jako konceptuální album, které reflektuje různé osobnosti a lidské charaktery, s nimiž jste se s Nicem během života setkali. Jako jeden ze zdrojů inspirace jmenujete Berlín a jeho specifickou industriálně-multikulturní atmosféru. Řekl bys víc o tamní hudební scéně a o lidech, kterými se obklopujete?

Když jsme přijeli do Berlína, byli jsme naprosto zahlcení free jazzem a improvizací, stoner rockem, math rockem, experimentální avantgardou a soudobou „vážnou“ hudbou. Ta zdejší svoboda hudebního výrazu nás úplně dostala. A náš způsob hry i komponování se z podstaty změnil, protože jsme začali spolupracovat se spoustou nám do té doby neznámých jazzových i klasických muzikantů. Předtím když jsme s kapelou začínali, neměli jsme hudbu rozepsanou v notách a proaranžovanou tak jako teď.

Jaká to má pro umělce pozitiva a negativa, žít a tvořit v Berlíně?

Berlín je komplexní město s myriádou muzikantů, kteří mají velmi rozdílný přístup k životu i k hudební tvorbě. Potkali jsme lidi ve všech životních fázích. Hudebníky s institucionálním vzděláním i samouky. A taky různé šílence. Ale všichni byli bráni naprosto rovnocenně jako hudebníci, i co se týkalo formování a tvorby jejich vlastních uměleckých projektů. Což je dost inspirativní v porovnání s americkou hudební scénou, kde se všechno točí kolem peněz. Dost to zamávalo s naším pohledem na nás samotné i na ostatní. Samozřejmě i tady je těžké být umělcem bez kompromisů. Na jednu stranu je tu všechno cenově dostupné, ale už i do hudební scény zasahuje gentrifikace, která je v tomhle městě patrná na každém kroku.

Hudebně můžeme na albu Hungarian Spa slyšet reminiscence na progresivní metal, jazz, art rock ve stylu Franka Zappy či King Crimson, ale ve skladbě Fifty-3 také něco na způsob balkánské dechovky. A skladba You‘re A Little Freak zní pro změnu jako operní arioso se smyčcovým kvartetem. Velkou roli má také mluvené slovo nebo útržkovitě pronášené věty. Má každý zvolený hudební prvek nějaký konkrétní význam pro celkový koncept alba?

Nikdy jsme neuvažovali o naší hudbě jako o nějakém uceleném žánru. V našem způsobu tvorby to nedává smysl. Ani to doopravdy nezní jako žádný z těch stylů zmíněných v otázce. Lidé tam slyší paralely, protože máme podobný přístup k tvorbě jako kapely, které jsi jmenovala. Samozřejmě jsme ovlivněni hudbou, kterou posloucháme. Ale necháváme své hudební nápady kvasit a pak je dodatečně promýšlíme a pomalu propojujeme dohromady. Jediným záměrným odkazem na konkrétní hudební styl jsou snad čtyři vyloženě jazzové takty v Bublsblodundcum.

Jak se s Nicem vyhýbáte nebezpečí, že to celé bude znít příliš kaleidoskopicky nebo pouze jako snaha být šokující a originální?

Celé album bylo původně zamýšlené jako jeden nepřerušený hudební proud. Tak ho také hrajeme naživo. Studiovou nahrávku jsme jen z praktických důvodů rozsekali do tracků. Spousta hudebních témat prolínajících se celým albem se objevuje už v úvodních skladbách This Is Sumthin‘ You Can Never Clean a Fifty-3. Potom jsme je různě rearanžovali a násilně překroutili do nových kompozičních forem. Všechny riffy a zdánlivé odlišnosti v každém tracku spolu tedy navzájem souvisí. Například riff z This Is Sumthin‘ se opakuje v sólové pasáži ve Fifty-3 a potom znovu v Sittin‘ On The Couch. Celé album je kompaktní solitér. Není to bezbřehé brouzdání mezi hudebními žánry jen pro zábavu.

Kdo se stará o management kapely, záležitosti kolem turné, nahrávání a další technické záležitosti? Máte kolem sebe nějaký tým? Při tolika nástrojích a složitých aranžích musí být taky nelehké dosáhnout naživo dobrého zvuku. Máte vlastního zvukaře, nebo se spoléháte na místní síly v klubech, kde hrajete?

Co se týče managementu, máme s Nicem rovnocenně rozdělné kompetence a úkoly. Booking koncertů děláme na střídačku společně. Během společného nahrávání se já starám o mix a editaci tracků. Naše hudba je konstruovaná dost puntičkářsky. Ve studiu jsme každý v notách rozepsaný part a overdub nahrávali zvlášť, abychom eliminovali chyby a dosáhli perfektního a čistého zvuku. Se zvukem naživo jsme zatím spoléhali na to, že zvukaři v jednotlivých klubech odvedou dobrou práci. Ale pokud naše skladby dopodrobna neznají, nemůžeme po nich třeba chtít, aby čarovali s dynamikou. Jsme si vědomi chyb, které se při jednotlivých koncertech staly, a snažíme se je v rámci možností eliminovat. Ale občas je to potíž a v příštím roce plánujeme najmout zvukaře na full-time.

Někteří členové jsou u vás v kapele noví, respektive jde o hosty. Jak jste si na sebe lidsky zvykli?

Interakce mezi novými muzikanty a původními členy kapely během turné je skvělá. Zvykli jsme si poznávat se navzájem během společného hraní. Obzvlášť když dojde na improvizaci, projeví se naplno rozdílná vnitřní filozofie a hudební základy každého hráče. Pracujeme soustavně na tom, abychom rozšiřovali síť kontaktů, potkávali nové lidi a muzikanty. A taky během vystoupení bezprostředně interagujeme s publikem. Vytváříme v kapele rodinnou atmosféru – což je přirozeně podpořeno i tím, že trávíme spoustu času na cestách v dodávce a čucháme navzájem svoje větry.