Přejít k hlavnímu obsahu
Petr Adamík - Út, 25.06.2019 - 12:25

Algiers: Velké akce byly zkouškou pro naše klubové koncerty

Začínali jako trio z Atlanty, po první desce přibrali na bicí Matta Tonga z Bloc Party a ve čtyřčlenné sestavě natočili vynikající album The Underside Of Power, se kterým už dva roky koncertují po celém světě. Ve své výbušné muzice se nebojí spojit prvky soulu, post-punku či gospelu. Vše pak balí do vlastního experimentálního pojetí, nevyhýbaje se politickým motivům. Kapela se těší velké popularitě také u nás a tak se po únorovém pražském vystoupení ukážou v České republice znovu, konkrétně na tasovském festivalu Beseda u Bigbítu, který se letos koná 2.-3. srpna. Původně se měl rozhovoru zúčastnit baskytarista (a hráč na syntezátory) Ryan Mahan, nakonec se ale z Atlanty ozval kytarista Lee Tesche. Ten byl po celou dobu příjemným společníkem a neskrýval svou radost z nových skladeb, které s Algiers právě natočili na připravované třetí album.

Algiers vznikli v Atlantě. Řekni mi, jaké to bylo, dospívat v tomhle městě? Byla zde nějaká zajímavá hudební scéna, se kterou byste vyrůstali a jenž by vás ovlivňovala či dokonce povzbudila v tom, abyste vzali do rukou hudební nástroje? Vím, že z Atlanty vzešlo dost hip hopových interpretů...

Abych na tvou otázku jednoduše odpověděl. Ano, Atlanta bylo určitě zajímavé místo pro vyrůstání, v dobrém i v tom špatném slova smyslu. Je to město, které mělo celkem bouřlivou historii. Za posledních třicet let se rozrostlo. Bývalo to jen menší městečko amerického jihu, teď je to jedno z největších měst. Za posledních dvacet let se tady hodně lidí přistěhovalo a hudební i filmový průmysl je tady teď velký. Bylo to tady divné, připadal sis odcizený. Moc kapel Atlantou kdysi neprojíždělo, protože to pro ně bylo trochu z ruky. Asi hodinu a půl odsud je město Athény, které mělo na přelomu 70. a 80. let velkou hudební scénu. Vzešli odtamtud R.E.M., B-52´s, Pylon, Neutral Milk Hotel a jim podobní. Atlanta bylo větší město, ale když jsme byli mladí, tak jsme vždy museli vyjet někam mimo něj. Jezdili jsme právě do Athén, protože tam se všechny kapely zastavovaly. V posledních patnácti letech se to úplně změnilo. Do Athén už nikdo hrát nejezdí a naopak Atlantu na svém turné nikdo nemine. Ano, byla tady hip hopová scéna, město bylo ale rozdělené, když jsme byli teenageři. Měl jsi tady rockovou nebo punk rockovou scénu, na tyhle koncerty jsi musel chodit do určitých klubů, ale rapová scéna byla úplně něco jiného. Vzájemně se to nijak nepřekrývalo, nedoplňovalo. My byli tak trochu ovlivněni oběma scénami. Až v posledních deseti letech se to míchá všechno dohromady, v pozitivním slova smyslu. Dnes hrají zajímavou rapovou a elektronickou hudbu v punkových klubech, všichni hrají spolu dohromady a vytváří zvláštní muziku. Je to mnohem zajímavější, než tomu bylo, když jsme byli v pubertě.

Vaše muzika je často popisována jako mix gospelu, soulu a punku, či post punku. Myslím, že to je trefné přirovnání. Vlivy jako Nick Cave nebo Suicide jsou nepopiratelné, ale je tam i jistá politická příchuť, a to mě občas svádí k přirovnání s MC 5. Chci říct hudebně jste zcela odlišní, ale cítím tam jejich ducha. Je to tak nebo jde čistě jen o můj pocit?

Ale ano, to je dobrá připomínka. MC 5 jsou opravdu zajímaví. Určitě tam nějaká spojitost je. Je vtipné, že jsi to vytáhl, protože zrovna nedávno někdo dával na facebook jejich video ze sedmdesátého roku, jak hrajou někde na universitě ve Wayne State. Moc jejich záběrů neexistuje, ale tady bylo pár skladeb, které se daly sledovat. Znám spousty jejich živáků a různých bootlegů, ale záběrů mnoho není. Sledovat Wayna Kramera a všechny ty jeho pohyby s kytarou mě úplně dostalo. Dělá vlastně pohyby Jamese Browna. Byli to starší bráchové Stooges a byli taky hodně političtí, takže to tvé přirovnání je, myslím si, namístě. MC 5 jsem objevil, když jsem chodil na střední. Říkal jsem si tenkrát: „Páni, takhle někdo hrál na konci šedesátých let?“ Do té doby jsem věděl, že tehdy hrály kapely jako Beatles, Doors nebo Beach Boys, tedy věci, které mám rád, netušil jsem však, že tehdy existovaly i takovéto alternativnější a radikálnější záležitosti. Dnes to samozřejmě už vím a většina mé oblíbené muziky jsou divoké věci, vše od garážových kapel, rané elektronické záležitosti, až po šílený jazz z té doby. Ve čtrnácti jsem o tom ale neměl vůbec tušení a MC 5 mě do tohoto světa uvedli. Co je ale sranda, tak jejich studiové věci se mi moc nelíbí, mám raději jejich živáky.


Gospel je spojen s náboženstvím. Chodili jste nebo chodíte do kostela? Odkud přišlo tohle ovlivnění?

Já osobně, když jsem byl dítě, tak jsem do kostela občas chodil. Chtěla to moje máma. Ale už od útlého věku jsem to neměl rád. Není to nic pro mě, nedávalo mi to smysl. Každý z kapely s tím máme jinou zkušenost. Franklin v tomhle vyrůstal, protože kostel v afroamerické komunitě je něco většího než samotná víra. Tomu jsem porozuměl až později. Kostel pro ně vytváří podpůrný systém, místo, kam jdeš, abys unikl před vnějším světem, je to tvůj bezpečný prostor. Pro Franklina tedy tahle muzika hraje důležitou roli. Ryan do kostela chodil také, ale byl to celkem nenávistný vztah. (smích) Jižanský baptistický kostel může být dosti konzervativní místo. Je to také ale místo, kde se on seznámil se zpěvákem z mé první punkové kapely. Pak jsme se my dva stali přátelé. Gospelová či duchovní muzika, byla vždy základem pro rock´n´roll a R&B. Každopádně to, co poslouchám zhruba posledních deset let jsou především podivné anglické, australské a německé post-punkové kapely z osmdesátek. Birthday Party, Nick Cave & The Bad Seeds, Gun Club, Crime & The City Solution a jim podobné, všechny tyhle evropské, punk rockové, experimentální lidi, kteří se pokouší odvolávat na americký blues a gospel. Tenhle divný hybrid byl pro mě vždy zajímavý.

Začali jste jako trio, poté jste však přibrali na bicí Matta Tonga z Bloc Party. Jak velký rozdíl to pro vás byl?

Ono to vlastně bylo vcelku přirozené. Matt, ještě když byl v Bloc Party, hrál svým vlastním stylem. Seznámili jsme se přes našeho společného přítele. To je sranda, natáčeli jsme naše první album a chlapíkovi, co nám to nahrával jsme se zmínili, že chceme přibrat bubeníka. Franklin mu povídá, že jeho vysněný bubeník by byl Matt Tong z Bloc Party, který patří mezi jeho nejoblíbenější a zvukař na to: „Děláte si srandu? To je jeden z mých nejlepších kamarádů, vyrůstali jsme spolu.“ (smích) Dali jsme si s Mattem schůzku, kde jsme probírali, jestli by to pro něj bylo zajímavé. Matt byl velmi otevřený, líbila se mu naše nahrávka. Řekl nám, že nechce nic moc přidávat a chce hrát, to co jsme doposud s klukama dělali. Byl úplně v pohodě s tím, že si zkusí vybudovat tuto novou roli, jinou, než jakou měl u své předchozí kapely. Nyní po několika letech si připadám jako bych ho znal většinu svého života, stejně jako to mám u ostatních kluků z kapely.

Matt Tong je z Británie, vy jste tam také nějakou dobu žili a své první album a vlastně i část druhého jste natáčeli právě na britských ostrovech. Měl váš tamější pobyt nějaký dopad na vaší tvorbu?

Naprosto. Ano, Matt tam vyrůstal, několik let žil taky v Berlíně, posledních osm let sídlí v New Yorku. Ryan pořád bydlí v Londýně, já tam bydlel šest let. Když jsem tam poprvé přišel, tak mi to otevřelo celý svět muziky. Všechny ty nápady, které přišly, by se v Atlantě zřejmě nedostavily. Indie rocková scéna tam byla spíš zpátečnická a zabývala se muzikou tvořenou dvacet, třicet let nazpět. V Londýně byla všechna muzika moderní, současná, byla tam hudba z celého světa, hodně elektronické muziky. Byla to vážně neuvěřitelná zkušenost. Zatímco jsme žili ve velkých městech, tak jsme vždy psali novou muziku. V Atlantě to kdysi bylo levné, mohl si bez problémů najít místo na zkoušení, koupit si silné zesilovače, bicí a hrát ve velké kapele. Možná proto z Atlanty pochází tolik metalových kapel jako jsou Mastodon. V Londýně bylo tohle těžké udělat. Bydlíš tam v bytě a chceš být ohleduplný ke svým sousedům a tak zkoušíš různé programování na bubenických padech a to tě nutí pracovat s muzikou úplně jiným způsobem. Takže to na naši tvorbu určitě dopad mělo a pak samozřejmě tady byl dopad kultury.

Když ty žiješ v Atlantě, Franklin a Matt v New Yorku a Ryan v Londýně, není to pro vás těžší, sejít se a tvořit?

Ano i ne. Je pro nás jednoduché takhle dělat muziku, protože tímto způsobem jsme vždycky operovali. Vždy jsme byli na různých místech, někdy ve stejném městě, ale máme to tak, že jedna osoba napíše nebo nahraje nějaký nápad, kterou pak sdílí s ostatními, buďto emailem nebo když jsme na turné. Občas si najdeme čas na zvukovkách, abychom si trochu pohráli s nápady. Přišli jsme na to, jak to dělat, ale je to samozřejmě obtížné z časových důvodů. Asi by bylo jednodušší, kdybychom žili všichni v jednom městě a každý týden bychom se mohli sejít a jamovat ve zkušebně, ale takhle my nefungujeme. Nicméně na novém albu jsme se to tak pokusili udělat. Našli jsme dům v Upstate New York, kde jsme mohli jít na několik týdnů, rozestavět tam aparát, jamovat a zkusit psát skladby jako kapela. Mění se to. Vždycky říkám, že není žádný správný způsob, jak psát skladbu, vždycky hledáš nějaké nové cesty.


V jednom interview jsi zmiňoval, že máš velkou averzi ke kytarám, což mi přišlo zajímavé. Proč sis tedy vybral zrovna tento nástroj?

Vyrůstal jsem v době, kdy kytary znovu zažívaly boom. V devadesátých letech to bylo hlavně o kytarové, rockové muzice, alespoň tedy ve Spojených státech. Grunge, post-punkové záležitosti, hard core. Říkal jsem si, že chci hrát na kytaru skladby jako Fugazi na nahrávkách, které jsem měl. Byla to asi Nirvana, jejíž muzika se mi jevila jako zajímavá a chtěl jsem ji hrát. Podobně jako Franklin si říkal, že chce hrát jako Jimi Hendrix, protože on na něj měl velký vliv na střední škole. A taky Radiohead, tito interpreti nás přitahovali. Ale postupně začalo být všude až moc kytar, jen samé power akordy a distortiony. Takhle jsem hrát nechtěl, nenáviděl jsem to. V té době jsem objevil kapely jako Einstürzende neubauten, kde je sice kytara, ale jakoby tam nebyla. Je to víc o perkusích a o používání kytary jako perkusního nástroje. Tím se pro mě opravdu všechno změnilo, otevřelo mi to úplně jiný svět. Po čase se totiž začneš cítit uvězněný v pořád těch stejných nápadech a postupech. „Kytara musí znít takhle, musím napsat song, který musí znít takhle.“ Tradiční prog rock a stadiónový rock´n´roll mi přijde úsměvný. Mám rád, když lidi používají kytary a jiné nástroje abstraktním způsobem.

Mohu se zeptat, co je to za kytara, kterou používáš? Vypadá to jako nějaký starý Mosrite.

Ano, je to hybrid. Je to napůl Mosrite, krk je pak hliníkový Travis Bean. Používám několik dalších kytar. Vždy jsem ale miloval kytary Mosrite a hliníkové kytary Travise Beana. Před lety jsem někde objevil nedokončenou kytaru z továrny Mosrite, jen tělo z šedesátých let. Napadlo mě, že bych s tím měl něco udělat. Sbírám různé části oblíbených kytar, mám je v krabici. Jednoho dne ke mně do obchodu, kde jsem pracoval, přišel opravář kytar. Zeptal jsem se ho, jestli by mi s něčím nemohl pomoci. Obrátil oči v sloup a ptá se: „Opravdu mám tohle udělat?“ Donesl jsem krabici k němu a on mi dal tu kytaru dohromady a pořád je to můj hlavní nástroj, na který hraju. Je to divný „frankenstein“, ale zní a hraje skvěle.

A tvé oblíbené zesilovače?

Na turné jsem dlouhou dobu používal Vox AC30, teď jsem přesedlal na čínský Fender Twin Reverb. Na nové nahrávce, kterou jsme právě dokončili, jsem zkoušel dělat jiné věci. Producent byl v tomhle celkem neústupný a chtěl po mě, abych nahrával přes Roland JC-22 a Roland Jazz Chorus, což bylo zajímavé a nabídlo mi to spoustu jiných zvuků. Co se týče efektů, tak mám několik customových záležitostí, které jsem během let nasbíral, jsou to většinou všechno kopie. Mám kopii Ampeg Scrambler, který jsem použil na prvním albu. Když potkám někoho, kdo vyrábí krabičky, tak se ho vždy zeptám, jestli by mi mohl vyrobit kopii něčeho, protože nikdy nezní jako originál a někdy mají svůj vlastní charakter. Třeba ten Ampeg Scrambler, který mám, zní tak nějak rozbitě (smích)


Ve většině skladeb používáte mollovou stupnici. Franklin se nechal, že Ryan durovou stupnici doslova nesnáší. Je to pravda? Co tedy můžeme čekat na novém albu?

(smích) Je legrační, že se na to ptáš. Na novém albu využíváme durovou stupnici častěji. Je to podobné jako s dynamikou. Ta pro mě hodně znamená. Jestli chceš opravdu hlasitý a nářezový song, pak je nejlepší, když jej obklopíš dvěma klidnějšími pasážemi nebo skladbami. Pak tě to zasáhne tvrdě jako tuna cihel. Když máš jen hromadu rychlých písní, tak všechny splynou v jedno a ztratí to svůj efekt. Naučil jsem se také tomu, že můžeš napsat skladbu v durové stupnici, ale ona přitom nemusí znít vesele. (smích)

V roce 2017 jste jeli turné jako předkapela Depeche Mode. Jaké to pro vás jako klubovou kapelu bylo? Cítili jste se vůbec pohodlně na těch velkých pódiích?

Byla to zvláštní a divoká zkušenost. Na tomhle turné jsme hráli asi pro ty největší davy za celou svoji kariéru. A samozřejmě ty davy tam nebyly, aby viděly nás, byli jsme jen předkapela. Je to zcela jiné, než když hraješ pro své publikum. Depeche Mode a jejich tým byli opravdu ti nejpříjemnější lidé a opravdu se o nás starali. Mezi jednotlivými vystoupeními byly třeba tři dny volna, aby se celá show mohla rozebrat a převézt do dalšího města. A v těchto volných dnech jsme hráli v malých klubech. Musel jsem se smát, protože třeba v Berlíně jsme hráli pro sedmdesát tisíc lidí a pak hrajeme malý koncert někde ve Švýcarsku, kam dorazí osmdesát lidí. A upřímně, na těchto malých koncertech jsem byl mnohem nervóznější. Byla to syrovější a upřímnější zkušenost. Máš tam lidi, kteří stojí přímo před tebou. Na velkých koncertech hraješ sice pro desítky tisíc lidí, ale jsi daleko od nich na pódiu. Když jsme přešli ten počáteční šok, tak jsme tyhle velké akce začali používat jako zkoušky, abychom si vyzkoušeli materiál pro naše klubové koncerty. (smích) Samozřejmě bylo neuvěřitelné sledovat každý večer Depeche Mode, kteří už to dělají skoro čtyřicet let. Je to jiný typ kapely a Dave Gahan ví, jak zpívat, aby každý člověk na stadionu měl pocit, že zpívá přímo k němu. Není tady mnoho lidí, co tohle dokážou. Tohle mě vážně odrovnalo. Myslím, že to dokáže třeba Nick Cave, ale opravdu není mnoho zpěváků, kteří by měli tuhle divnou, pódiovou sílu a charisma.

Tagy Algiers Beseda u Bigbítu
V roce 1999 jsem spoluzakládal punk'n'rollovou kapelu Degradace, se kterou to táhnu dodnes. Již několik let pracuji v hudebninách Hudební Svět a před nějakým časem jsem se ke všemu rozhodl, že bych chtěl o muzice i psát (Rock & Pop, Rock & All, Rock History a nyní také Frontm...
SOUVISEJÍCÍ ČLÁNKY