Alien Weaponry: Muzika je nejsnazší způsob, jak něco říct

Nevypadají tak, ale bráchové Henry a Lewis de Jongové z Aucklandu jsou potomci Maorů. Právě o nich a jejich útlaku Alien Weaponry zpívají. Téma rozhovoru s nimi a ještě basákem Ethanem Trembathem na letošním Brutalu tedy bylo dané. Na přetřes však přišlo také to, jak vlastně túruje veleúspěšná kapela z portfolia Napalm Records bez jediného zletilého člena.

Jaké to je vyrazit na největší český metalový festival a nesmět si dát pivo?

HENRY: Co tím myslíš? (Henry vyndá na stůl plechovku Plzně a směje se.) Jinak je to úžasnej festival v pevnosti.
LEWIS: Chtěli jsme tu hrát ještě předtím, než jsem poprvé vyrazili do Evropy.
ETHAN: A česká Plzeň nám chutná. Preferuju ležáky, a Plzeň je dobrá.

Vaše vrstevnice, Greta Thunberg protestuje proti globálnímu oteplování, vy jste maorské kulturní dědictví předělali na metal. Proč?

L: Myslíme si, že spousta Novozélanďanů nezná historii své země. Naší muziku upozorňujeme na problémy našich předků, o kterých lidé ani nevědí.
H: Psali jsme pár věcí o věcech, které jsme dost prožívali: učitele ve škole a minulé vztahy, a stejně tak rádi píšeme o ryze současných věcech, které minulost Zélandu ovlivňuje.

Je opravdu dobrý nápad připomínat kulturu vašich předků tím, že ji aktualizujete na metal?

E: Nemyslím si, že existuje nejlepší způsob. Tenhle lidi baví a nás zas ho hrát.
L: Lidi v každém případě poslouchají muziku a muzika je nejsnazší způsob něco říct a zaujmout, zvlášť když má písnička politický nebo jakýkoliv jiný význam. Když vás zaujme, chcete vědět, o čem je.

Z maorského válečného tance haka před každým ragbyovým zápasem All Blacks už je novozélandská tradice, ale co maorská metalová kapela? Je pro vás těžké se obhájit před vlastní komunitou?

L: Už tolik ne, ale dřív se do nás dost lidí naváželo, protože máme bílou kůži, protože takhle typický Maor nevypadá. Pak ale pochopili, že tohle nám nebrání považovat za Maory.
E: Dnes už oceňují sdělení za tím vším.
L: Chápou, že komunita Maorů je pro nás nejdůležitější.

Jak se Maorové dívají na přeměnu Nového Zélandu v zemi Pána Prstenů?

L: Vnímám ji osobně dost neutrálně.
E: Mám spoustu kámošů, kteří Pána Prstenů milují. Je skvělý vidět Nový Zéland v záběru.
H: Ale není to dobrá reprezentace kultury. Z Nového Zélandu je vidět jen nádherná příroda.

Předloni byla po 140 letech sporů prohlášena řeka Whanganui lidskou bytostí. Pro Maory to bylo hodně důležité. Proč?

L: Zčásti jde o tapu, posvátné místo. To je i tělo, především hlava nebo domov.
E: Nešlo o lidská práva, ale posvátné místo a jeho duchovní význam.

A co to v běžné praxi znamená?

L: Je to projev úcty k místu, kam vkročila vaše noha.
E: Lidé ji prostě neznečišťují a ani jinak neničí.

Vaše písně jsou o Raupatu(zabavování maorské půdy) nebo vypálení vesnice Ahi ka před návštěvou královny Alžběty (1953). Jaké jsou dnes vztahy Maorů s potomky kolonistů?

L: V posledních deseti, patnácti letech jsou rozhodně lepší, ale pořád mají nutkání s Maory zacházet jinak.
E: Nikomu nepřijde hrát naši muziku jako špatný nápad. To spíš otevírat některá témata. Lidé se o nich bojí mluvit.
L: Chceme, aby chápali, o čem mluvíme a udělali si vlastní názor. Myslím, že náš názor je jasný.

Jste popisováni jako Sepultura z Nového Zélandu, ovlivnili vás Trivium nebo Pantera. Neshazuje to vaše téma?

L: To si nemyslím. Jsme metalová kapela zpívající v domorodém jazyce. Ani s tím tématem moc nenarážíme. Pár rasistů se na koncertě objevilo, ale jinak nic vážného.

A obráceně, neodvádí vaše téma pozornost od muziky?

L: Téma je určitě pro naše posluchače zajímavý, ale spousta lidí vůbec nemá tušení, co děláme. Začnou se zajímat až, když zjistí, kdo jsme.
H: Kdyby ta muzika byla mizerná a lidi by poslouchali jen text, kapela už by nikoho nezajímala. Řekl bych, že obojí lidi zajímá stejně.
E: A taky dává muzice úplně jinou chuť.

Hrát jste začali docela brzo, někteří dokonce v osmi a desíti letech.

L: Byli mi tři, když jsem vzal poprvé kytaru do ruky. Alien Weaponry jsme rozjeli v mých osmi.

A jak jste se na nástroj učil hrát?

L: To je docela vtipná story. Asi půl roku jsem bral hodiny, ale moc jsem učitele neposlouchal, takže jsem se hrát naučil sám, ale pořád moc nerozumím teorii. Mám jen praktické znalosti.

Jste hodně mladá kapela. Hrají v ní vaši rodiče nějakou roli?

L: Hlavně během turné po Spojených státech, kde nás při domlouvání koncertů musel někdo zastupovat. Většinou s námi jezdí můj a Henryho táta, který nám dělá něco jako manažera. Totéž máma. Je to v podstatě divný rodinný byznys.