Ametyst: Vždycky je fajn se sejít a společně něco sníst

Ametyst vznikl v pauze mezi koronavirovými lockdowny. To nebyla zrovna ideální doba pro zakládání skupin. Co vás vedlo k tomu, že jste ji přece dali dohromady?

Byl to samozřejmě bláznivý a nelogický nápad, ale s odstupem jsem rád, že se to stalo. Pandemie způsobila, že se lidi nemohli potkávat, ale zároveň jsme všichni měli spoustu času. Ve svém normálním provozu bych se k vymýšlení nové skupiny nikdy nedostal, ale v tom covidovém bezčasí jsem cítil potřebu scházet se s kamarády, byla to vlastně obranná reakce vůči tomu, co se dělo. A na jednom takovém setkání padl návrh, ať založíme kapelu.

Kdo tvoří Ametyst?

Markéta Levínská, což je moje kamarádka a kolegyně – antropoložka, se kterou jsme společně napsali řadu vědeckých studií a článků. Známe se dlouho a hodně jsme toho spolu zažili a podnikli. Pak je v kapele moje žena Klára Doubková, která hraje na housle, baskytarista Honza Hanyš, ten jinak pracuje v Divadle Minor, a Štěpán Uherka, kytarista, který zase působí v Divadle Drak v Hradci Králové. Kapela je vlastně propletencem lidí z loutkářského prostředí, vyrostla na divadelním půdorysu, byť nemá žádné divadelní ambice.

Už dávno před Ametystem jsi s většinou zmíněných lidí hrál ve formaci ďábelského názvu Pekelní satani. Co to bylo za kapelu?

Pekelní satani byla punková skupina, kterou jsme měli hlavně pro radost a hodně pro legraci. Uspořádali jsme pár koncertů, na kterých jsme hráli coververze všelijakých slavných skladeb, které jsme si parodicky přetextovali. Neměli jsme jinou ambici, než pobavit sami sebe a pár dalších kamarádů. Pak jsme se sešli ještě v kapele Flood of Laser, která vznikla jako součást divadelního představení. Účinkovala v sociálním muzikálu Ultimatum, který jsem napsal právě pro Nejhodnější medvídky. Ale Flood of Laser vlastně ani nebyla regulérní kapela, fungovala jen v rámci toho představení jako divadelní role.

Zmínil jsi coververze Pekelných satanů. Vzpomeneš si na nějaké písně, které jste si předělali k obrazu svému?

Měli jsme hodně široký záběr. Vybavuju si třeba písničku KKK bitch od metalové kapely Body Count. Klíčovou peckou ale byla Sex & Drugs & Rock & Roll od Iana Duryho, ta se k tomu sebeironickému projektu zvlášť hodila. Vznikalo to tak, že jsme si vzali vždycky nějakou radikální hitovku s názorem a posunuli text do českého kontextu.

Pod názvem Ametyst si člověk představí spíš country kapelu – a docela bych se divil, kdyby nějaká taková neexistovala. Je jméno skupiny podobná recese jako Pekelní satani?

Je v tom spíš trochu esoteriky. Když jsme se za covidu scházeli u nás doma v kuchyni, byly to skoro spiritistické sedánky. Markéta přinesla texty a my k těm textům vyluzovali pazvuky na všechno možné, co jsem doma našel, na staré synťáky, na buben… Markétiny texty mají určitý esoterický náboj, zatímco my ostatní jsme takoví zemití, ironičtí, takže to „ezo“ téma se křížilo se sebeironií, legrací. Nakonec jsme si jako název kapely vybrali magický kámen ametyst. Dokonce jsme původně chtěli desku pojmenovat Kámen mudrců, ale pak jsme zjistili, že kapela Tomáš Palucha už album toho názvu má. Takže jsme od toho upustili, byl by to zmatek. Už název Ametyst působí dost zmatečně. (smích)

Jako Ventolin vystupuješ a tvoříš sólově. Ve skupině Ametyst jsi jedním z pěti hudebníků. Potřeboval jsi na čas vstoupit do určitého společenství a nemít všechno na triku sám?

Ametyst je především kamarádský projekt, komunitní záležitost, určitě nejde o nějakou mou doprovodnou kapelu. Je to svébytná skupina, v jejímž zrodu jsem sice figuroval, ale jinak má svůj příběh a svou vlastní logiku. Je jasné, že novináři i fanoušci budou mít tendenci Ametyst a Ventolina propojovat, ale nechci tu skupinu brát jako svůj projekt. Vychází z něčeho úplně jiného než z ventolinovských plánů.

V čem je pro tebe přitažlivá kapelová tvorba a existence?

Je v tom hlavně to kámošení, vždycky je fajn se sejít a společně něco sníst. (smích) V počátcích Ametystu mě zajímaly Markétiny texty, které to celé nakoply, a pak mě bavila hudební úspornost, k níž mě tenhle projekt nutil, úspornost v produkci, v aranžování. Měl jsem prostě určitá omezení, se kterými jsem musel pracovat, a tím to pro mě bylo zajímavý. Na druhou stranu jsem cítil absolutní svobodu, protože s naším punkovým přístupem jsme se nemuseli a ani nechtěli tlačit do konkrétního žánru.

Jak bys hudbu Ametystu charakterizoval?

Myslím, že se v ní potkává několik základních žánrů, které mám rád. Je tam disco, pomalejší leftfield techno, zvukově špinavé a plné dubových zvuků – a pak jsou tam i ozvuky krautrocku a elektronické avantgardy 70. let, Bruce Haacka a kapel jako Suicide. Takže hodně delayů, vrstev a příjemné hudební špíny.

Jak vznikala nahrávka Soft Freezy Dolce?

Na začátku byly takové improvizované mantry. Vytvořili jsme třeba zvukovou smyčku, do které Markéta začala vykřikovat své texty. Vznikly tak jakési hypnotické rituální bloky, které jsem začal loni na jaře aranžovat a od května do srpna jsem z toho materiálu sestavil deset písniček, které jsme nazkoušeli a pak s nimi absolvovali pár koncertů. Na koncertě v brněnském Kabinetu múz nás slyšel Prokop Holoubek a doporučil nám, abychom ty písně nahráli. V beskydském studiu Lukáše Lukáše, zvukaře skupiny Buty, jsme během týdne natočili bicí, základy zpěvu, kytar a baskytar, které jsem pak u sebe ve studiu editoval a různě s nimi zvukově experimentoval, až jsem to celé dotáhnul do finální verze.

Bubny jsi prý nahrával sám? Co zvládneš zahrát na bicí?

Skoro nic. Já hraju osminky a z toho se sedmkrát netrefím… Jsme v tomto směru hodně punkový soubor. Ale máme co říct. (smích)

Zmínili jsme už texty zpěvačky Markéty Levínské. Věděl jsi, že tvoje kolegyně z katedry antropologie Univerzity Karlovy píše poezii?

To ano. Už na mé desce Vitajte je skladba Desires, ke které napsala text, respektive jsem v té písni využil jednu její básničku. Markéta je takový endemitní básník – abych parafrázoval název blogu Tomáše Procházky Endemit Archives, který se zaměřuje na domácí nahrávky v syrovém stavu. Své texty dává na sociální sítě, nepíše tak, že by si řekla: „Teď vytvořím básnickou sbírku a třeba ji někdo vydá.“ Poezii produkuje průběžně, jde třeba ven se psem, napíše báseň a uveřejní ji na Facebooku. Všichni jsme o tom věděli a když vznikla idea nové kapely, rovnou jsme Markétě řekli, ať kouká něco napsat. Sama tvrdí, že texty na album Soft Freezy Dolce vlastně vznikly na objednávku. Prostě si sedla ke stolu a šup – bylo hotovo.

Bylo pro tebe jako autora hudby k písním Ametystu snazší psát na hotové texty?

Byla to příjemná práce. Markétiny texty neměly danou formu, ta vznikala až s tvorbou hudby. Různé repetice, editování textu do finální písničkové formy, to vše jsem vytvářel až v rámci aranží a práce na výsledné podobě hudby. Mohl jsem si s těmi texty různě hrát, podle toho, co jsem uznal za vhodné pro konkrétní písničku. Pro mě to bylo občerstvující.

Mluvil jsi o hudební úspornosti, k níž tě písně Ametystu nutily. Myslel jsi při tvorbě hudby na to, aby byla pro kapelu realizovatelná při živé prezentaci?

To byla zásadní věc. Věděl jsem, že si nemůžu moc vymýšlet, že výsledná podoba písní musí být taková, abychom je byli schopní zahrát. To by možná někoho štvalo, ale mě to bavilo. Ta úspornost je svým způsobem estetický i tvůrčí imperativ. Sám mám takovou hudbu rád. Třeba baskytarista Holger Czukay z kapely Can, která mě hodně baví, byl sice virtuos, ale hrál totálně úsporně.   

Album Soft Freezy Dolce odstartovalo svou cestu vydáním singlu a klipu Ostří reality. Je pro album tahle skladba charakteristická?

Je to přesně tak, jak říkáš. V té písničce je asi nejvíc toho, o čem si povídáme. Má vnitřní tah, dobrý text, kvazi recitovaný vykřikovaný vokální projev, který je Markétě asi nejbližší. A instrumentální party jako by odpovídaly tomu ostří v titulu písně.

Říkal jsi, že Ametyst už má pár koncertů za sebou. S jakým ohlasem?

Vystupujeme už rok, i když jsme toho zatím moc neodehráli. Premiéru jsme měli loni v říjnu na Hiki Joki v Hradci Králové, což je přírodní saunový festival, který má i svou hudební složku, hodně ambientní – spolu s námi tam hráli manželé Havlovi nebo Tomáš Niesner. Byl to hodně zajímavý zážitek. Představ si sychraný podzim, louku plnou kádí, ze kterých stoupá pára, a vyzenované lidi všude kolem… Ametyst byl přijat s nadšením, naše hudba si s tou zvláštní atmosférou krásně sedla.

Hrát budete i 16. listopadu v Brně na Flédě a 22. prosince v pražském Café V lese, kde proběhnou křty desky. Předpokládám, že to nebude jen osm písní z alba. Co dalšího na koncertech zazní?

Máme zatím jedenáct písniček. Asi nezahrajeme úplně všechny věci z alba, ale zato přidáme ty, co se na desku nevešly. V Brně to bude takový komplexní Ventolinův večírek, jsou domluveni i dva hosté, slovenský raper Edúv syn a pražský producent a zpěvák mat213. Ametyst vystoupí úplně na začátku večera.

Chcete s Ametystem hrát i v příštím roce?

Určitě chceme vystupovat, otázka je, jak často, zatím nevíme, jaký bude zájem a jak to bude celé fungovat. Ale stanovili jsme si takový cíl, že chceme být dobrou předkapelou. (smích)

Tvé poslední sólové album Dneska se vyčasilo vyšlo v roce 2021, začínáš už dávat dohromady materiál na novou desku?

Pomalu dělám na nových věcech, ale kdy z toho něco vyleze, to teď nemůžu říct. Rád bych spíš dřív než později.

Jako Ventolin hodně koncertuješ, doslova napříč republikou – musíš si už dneska tu frekvenci hraní hlídat, abys měl čas i na jiné věci?

Už jo, jednak kvůli svému duševnímu zdraví a taky proto, že se potřebuju trochu věnovat i rodině, sám sobě a jiným projektům včetně Ametystu. Musím ale říct, že lidi na koncerty chodí, hraní mám dost. Přicházejí i mladí, kteří mají z klipů na internetu pocit, že Ventolin je primárně spíš sranda, a pak jsou překvapení, že byli svědky docela dobré show.

Jezdíš někam zvlášť rád?

Rád jezdím tam, kde je dobré publikum a solidní přístup ze strany pořadatele. Důležitý bod je Brno, kde mám věrné fanoušky, ale super to bývá i v Plzni a dalších městech. Nedávno jsem hrál třeba v Písku, kde jsem dlouho nebyl – a byl to skvělý koncert.

Máš oblíbené místo i na desce Ametystu, nějaký preferovaný track?

Postupně jsem se dopracoval k tomu, že mám rád všechny písně. Ale nebylo tak vždy, musel jsem si to vybojovat. Úplně nejradši mám písničku Cítím jen chlad, vznikla jako první a pro mě je textově i vším ostatním asi nejvýš. Je to prostě můj soukromý hit! (smích)