Andy McCoy: Sloužit písni považuji za svou práci

Máš venku nové album Jukebox Junkie. Tvoří jej čtrnáct coverů. Deska se liší od podobných výběrů, které vydávají jiní interpreti, a to nejen tím, že jsi vybral zajímavé, neprofláknuté písně. Myslím, že je to zároveň i velmi barvitý výběr, posluchač na desce najde reggae, rock, punk, country.

Řekl bych, že je to do značné míry vzdělávací album. Jsou to skladby z mého mládí, vzniklé v různých obdobích. Bylo vážně těžké z toho vybrat věci pro jedno album. Původně jsem měl obrovský seznam asi šedesáti písní. Některé jsme natočili, ale nevyšly, jelikož se na jednu nahrávku zkrátka nevešly. Jsou to skladby, které by dle mě měly být opravdu velké a zasloužily by si větší pozornost.

Poslouchám všechny druhy muziky a předpokládám, že to je hlavní důvod, proč je album tak pestré. David Bowie mi kdysi dal radu: „Když nebudeš mít do čeho píchnout, natoč album coverů.“ No, a on zrovna probíhal koronavirus a já byl sakra znuděnej. Tak jsem začal nahrávat.

Vybíralo se ze šedesáti skladeb. Je tedy možné, že se dočkáme ještě pokračování?

Možné je všechno. Raději říkám, nikdy neříkej nikdy. (smích) Ale asi ne v dohledné budoucnosti. Jedině že by zase nastalo další volno, kdy nemůžeš nic dělat. (smích) Ach, to bylo příšerné, vážně. Všecho bylo zavřené a já trčel u sebe doma. Řekněme to takhle: nebyla to moc velká zábava. Bylo tedy dobré a zdravé jít zase do studia.

Skladby jako Shotfull Of Love, China Girl nebo I Can Feel The Fire zní jako by byly napsány přímo pro tebe. To na tobě bylo vždy zajímavé – dokážeš vzít cizí skladbu a podat ji tak, že zní, jako by byla tvá vlastní. Jak to děláš?

Všechny jsem je přestavěl, udělal pár změn a tak. Snažil jsem se je trochu aktualizovat, ale zároveň bez toho, aby písně ztratily svou identitu.

Album je zajímavé i v tom, že nezpíváš všechny písně sám, ale pozval sis i pár hostů.

V několika písních, kde je ženský vokál, ale i ženské doprovody, zpívá Sofia Zida, dále pár skladeb zpívá například Deron (Miller, pozn. aut.), můj kamarád ze Států. Myslel jsem si, že takhle to bude mnohem barvitější, než kdybych na albu vřískal jen já jako obvykle.

Se Sofií se znáš už dlouho. Odehráli jste spolu koncerty, ale měli i společnou výstavu obrazů. 

Ano, ta výstava nesla název Like Father Like Daughter. Znám tuhle malou holku, v podstatě mou dceru, od doby, co jí bylo sedmnáct. Tak trochu jsem ji adoptoval, protože miluje přesně to, co dělám já. Maluje a píše muziku. S ní už jen demoverze písniček zní parádně. Práci s ní si opravdu užívám. Hostoval jsem i na jejím novém albu a ona se pro změnu objevila také na mé předchozí desce 21st Century Rocks.

Dokáže rozeznat a určit jakýkoliv tón, má absolutní sluch. Je jedním z těch lidí, kteří dokážou vše nahrát na první dobrou. Takových jsem ve svém životě moc neviděl. Řeknu jí, ať zazpívá harmonii, ona jde a za chvíli zahlásí: „Hotovo!“ Na první pokus! A já si pak říkám: „Co to, sakra...?“ (smích) Pořád mě překvapuje.

Vedle hudby a malování jsi taky navrhoval a vyráběl vlastní oblečení, klobouky, šátky a podobné. Vytváříš si stále tyto doplňky?

Ano, pořád. Všechno tohle, koukni třeba na tento klobouk. Rád si věci upravuji sám. Vždy jsem si dělal oblečení, dokonce i v raných začátcích Hanoi Rocks jsem vyráběl oblečení pro ostatní kluky v kapele.

Muziku a módu jsi měl tedy v krvi odmalička.

Řekl bych, že jo. Na kytaru jsem se začal učit v pěti letech. Později jsem se zažral do starého blues a rock'n'rollu, takže jsem chtěl elektrickou. To mi bylo asi devět.

V mládí jsi taky hrával fotbal, je to tak?

Jo, než jsem si zničil kolena, byl jsem vážně dobrej. (smích) Rád se podívám na dobrý zápas, mám rád fotbal. Za starých časů jsem měl rád i hokej, když ještě nenosili helmy. Poslední dobou je to už trochu trapné. Trest přichází okamžitě, jakmile někdo něco provede. Když jsem byl mladý, rvali se stejně jako hráli. Vždy jsem čekal, až se do sebe pustí. Díky tomu to pro mne bylo vzrušující. (smích)

Na prosinec máš naplánovaná vystoupení ve Whisky a Go Go. To bude tvůj velký návrat. Pamatuješ, kdy jsi tam – a v Americe vůbec – hrál naposledy?

Jo, myslím, že to bylo ještě se Shooting Gallery, někdy v té době. Státy jsem opustil, protože bylo příliš snadné tam cokoli sehnat. Nerozumím tomu, kdo by sakra chtěl do Států pašovat herák, když už ho tam je stejně plno. 

Los Angeles, ve kterém jsi na začátku 90. let žil, označuješ ve své knize Sherriff McCoy jako novodobý Babylon. A návrat do Evropy byla podle tebe ta nejlepší věc, kterou si mohl udělat. 

Je to tak. Nyní žiju na jihu Helsinek. Víš, jsem Evropan. S Amerikou mám jakýsi vztah plný lásky a nenávisti. Jedna věc, kterou na Americe nemám rád, je, že dolar je jejich bohem. To je poněkud nechutné. Všichni mají v podstatě evropskou krev, s výjimkou domorodců, indiánů.

Máš na světě kromě Helsinek jiné oblíbené místo, kde se rád ukrýváš?

Mám rád jižní Indii, Srí Lanku. Dobré to bývalo v Thajsku, ale dnes je plné turistů, takže myslím, že v Laosu nebo Kambodži je to nyní lepší. Japonsko je taky nádherné. Vše je tam tak čisté, nemusíš se bát otravy jídlem nebo něčeho takového. (smích)

Ve vydání výše zmíněné knihy z roku 2009 píšeš, že bys spoustu věcí udělal dnes jinak a že už máš jiné hodnoty a priority. Jak moc je Andy McCoy model 2022 jiný oproti Andy McCoyovi z 80. let?

Doufejme, že o něco moudřejší. Kdysi jsem byl hrozně vznětlivý. Když jsem se naštval, hned jsem někomu jednu vrazil. Už jsem se ale zklidnil. (smích) Co se týče hraní, tam se toho moc nezměnilo. Ale řekl bych, že jsem jako hudebník dospěl. Vždy se snažím sloužit písni, nepředvádím se ve stylu: „Koukej, jak rychle umím hrát.“ Sloužím písni, ať už potřebuje cokoli. To považuji za svou práci.

Hanoi Rocks jsou stále oblíbenou kapelou, dnes možná ještě více než během vaší existence. Nyní v listopadu by měla vyjít dokonce reedice alba Oriental Beat. Vše remixované s lepším zvukem.

Ano, remix jsem dělal já a Michael. Nyní to album zní opravdu dobře, protože původní produkce na něm byla opravdu na hovno. Jako by tam nebyl žádný basový buben. Domníval jsem se, že to bylo proto, že jsme byli mladí a náš bubeník neudržel pořádně tempo. Poslouchali jsme ale samostatné stopy bicích a říkali si: „Do prdele, cože? Jsou úžasné.“ Teď to zní jako hrubé mixy, které jsme kdysi s Michaelem udělali. Konečně lidé uslyší, jak mělo album znít. 

Když už jsme u alb Hanoi Rocks, které z nich je tvé osobně nejoblíbenější? Máš favorita?

Myslím, že Back To Mystery City. Je trochu jinde, dává smysl. „Your hero is a zero and you're just another fuckin' weirdo.“ (Tvůj hrdina je nula a ty jsi jen další zasranej podivín – cituje text písně Mental Beat, pozn. aut.)

Naopak album Two Steps From The Move bylo příliš americké, příliš dezinfikované. Chci udržet městskou atmosféru, rád v muzice zachovávám onu městskou špínu, jestli mi rozumíš. Tak, že můžeš z nahrávky cítit ten zápach velkoměsta.

Já se s Hanoi Rocks seznámil prostřednictvím desky Rock'n'Roll Divorce, což je záznam živáku z polského turné, který jsem kdysi asi v šestnácti objevil v jednom bazaru. Vždy mě fascinovalo, jak se kapela jako vy mohla dostat do komunistického Polska na turné.

Jó, to je ten příšerný záznam. (usmívá se) Bylo to naše poslední turné, bez Razzla a bez Samiho. Na bicí jsme měli Terryho Chimese, původního bubeníka The Clash, což je vynikající muzikant. To už ale v podstatě nebyli Hanoi Rocks. S Terrym jsem ale potom pokračoval v projektu Cherry Bombz, z kterého jsem odešel vlastně den před tím, než jsme měli podepsat velkou celosvětovou smlouvu.

Každopádně turné v tehdejším Polsku bylo pro nás velkým kulturním šokem. Jedeš do komunistické země, máš hromadu peněz, ale nemáš za co je utratit. Přenášel jsem je v igelitové tašce. (smích) Pamatuji si, jak jsem šel na veřejné záchodky a tam byla stará paní. Chtěl jsem jí dát dýško, zřejmě jsem jí ale dal více, než vydělala za posledních pět nebo deset let. Vzala si bundu a zahlásila: „Tady končím. Mám peníze pro zbytek svého života.“ (smích) Tak snad jsem udělal aspoň něco dobrého... Ne, opravdu to byl šok. Kluk ze západu, co je v komunistické zemi, vskutku surrealistický zážitek.

Tehdy v Polsku byli na turné také UK Subs. Mezi Hanoi Rocks a UK Subs bylo vždy hodně pojítek.

Ano, byli jsme a stále jsme dobří kamarádi. Alvinovi (Gibbsovi, pozn. aut.) jsem kdysi zařídil angažmá u Iggyho Popa, které si zasloužil. A Charlie ve svém věku pořád koncertuje, to je neuvěřitelné. Opravdu skvěli lidi, bůh jim žehnej.

Narazil jsem na internetu na zajímavý příběh, kde majitel firmy Custom Boards, který ti v posledních letech Hanoi Rocks dělal kytarového technika, v roce 2019 zahlédl v jednom článku o tobě fotografii tvého pedalboardu. Nelíbilo se mu, v jakém stavu se pedalboard nachází, a tak tě přes manažery kontaktoval, aby ti ho pomohl uvést do skvělého stavu. 

Stane se, že ti na to vylijí pivo a jiné sračky, ale kytarový technik, kterého mám nyní, vše udržuje křišťálově čisté. (smích)

Máš v plánu s novou deskou vyrazit na větší turné?

Pracujeme na tom. Doufejme, že příští rok nás čeká Evropa. Tento rok už máme zabookovaný. V říjnu začínám v Japonsku, pak jsou tam Státy a možná Kanada, nemohu si vzpomenout. Pro mě jsou to prostě koncerty a v podstatě na všech těch místech už jsem před tím byl, takže nic nového pod sluncem.