Aneta Langerová a Korben Dallas: Cítili jsme, že si můžeme navzájem něco předat

Co vlastně způsobilo, že se před těmi sedmi lety vaše cesty zkřížily?

Lukáš Fila (baskytarista a textař kapely Korben Dallas): V roce 2015 jsme s Korben Dallas chystali album se Symfonickým orchestrem Slovenského rozhlasu a kromě starších písní jsme na něj chtěli zařadit i některé nové skladby. Napadlo nás, že by tam měla být i nějaká „bondovka“ – skladba, ve které se naplno ukáže síla orchestrálního doprovodu. A když už bondovka, tak i bondovský hlas!

Zrovna v té době vyšlo Anetino album Na Radosti, které jsme hodně oceňovali. Aneta Langerová byla pro nás logickou volbou a řekli jsme si, že za optání nic nedáme. Nakonec jsme se sešli a dohodli se na jednorázové spolupráci na singlu Sen. Zprvu pragmatické pohnutky ale nakonec vedly k daleko hlubšímu spojení. Nezůstalo jen u singlu, vznikla idea společného koncertního turné a nakonec i EP deska s dalšími písněmi.

Aneto, překvapila vás nabídka od slovenské kapely, kterou v té době znali jen zasvěcení?

Aneta Langerová: Bylo to pro mě překvapivé a je pravda, že Korben Dallas jsem neznala. Až díky písni Sen jsem si naposlouchala vše, co natočili, a nakonec jsem se stala jejich fanouškem. Čas od času dostanu podobnou nabídku, ale většinou to nedopadne, protože tu spolupráci nevyhodnotím jako oboustranně přínosnou. V případě Korben Dallas to bylo jinak, navíc mi byli kluci sympatičtí. Cítila jsem, že si můžeme navzájem něco předat a propojit své odlišné hudební světy. Po vydání singlu Sen jsme zůstali kamarádi a brzy bylo zřejmé, že nezůstane jen u té jediné písně. Je to jako v životě, nemáte sto kamarádů, spíš je jich jen pár, ale o to jsou vám vzácnější.

EP Konečně se šesti písněmi vyšlo krátce před pandemií, která zrušila vaše chystané turné a projekt na nějakou dobu „usnul“. Byli jste i v koronavirové době přesvědčeni, že se k němu ještě vrátíte?

Juraj Benetin (zpěvák skupiny Korben Dallas): Nebyli. Ale my jsme v kapele nikdy nic dlouhodobě neplánovali. Zpravidla se vydáme určitým směrem a po čase nám to nedá a vymýšlíme zase něco nového. Dnes už mi pandemie přijde jako úplný pravěk, mám tendenci na tu dobu zapomenout. Tehdy to ale byla rána z nemilosti. Chystali jsme turné, všechno bylo připravené a koncerty jsme měli vyprodané dávno před začátkem šňůry.

Bohužel epidemická nařízení byla v Česku a na Slovensku různě přísná. Zatímco u vás nebyla tak striktní, na Slovensku jsme nemohli dělat vůbec nic. Aneta nakonec na českou část turné vyjela, ale bez nás, písničky z našeho společného EP odehrála se svou kapelou. My jsme sice vycestovat nedokázali, ale zůstal v nás ten velmi silný pocit ze společných písní, které jsem v té době považoval za to nejlepší, co jsme kdy udělali.

Když se po nějakém čase věci opět dostaly do normálu, došlo nám, že ty skladby nemůžeme nechat propadnout sítem neblahé historie a zkusili jsme projekt s Anetou oživit. Nahráli jsme další skladbu Neustoupím, přidali singl Sen a všech osm písní, které jsme s Anetou natočili, teď vydáváme na vinylu. Ale hlavně se vydáváme na několikrát odložené turné.

Album Nekonečně vyšlo elektronicky a na vinylu. Proč? Cédéčkům už odzvonilo?

Juraj: Vinyly se už dnes prodávají možná líp než cédéčka. Fanoušci si je kupují, i když třeba ani nemají gramofon. LP deska je pěkný artefakt, navíc poslech vyžaduje mnohem víc úsilí a soustředění. Už to, že album musíte vyjmout z obalu, dát ho na gramofon a po čtyřech písničkách vyměnit stranu, je něco úplně jiného, než si jen narychlo vyťukat v mobilu název desky a poslouchat ne zcela komfortní zvuk z telefonu. Každá z osmi písniček, které jsme s Anetou vytvořili, má vlastní příběh, je osobitá a v něčem jedinečná. Proto si taky zaslouží náležitou pozornost.

Aneto, vy jste autorskou písničkářkou, většinu skladeb si píšete sama ve spolupráci s Jakubem Zitkem. Čím vás oslovily písně Juraje Benetina a Lukáše Fily, které na albu Nekonečně interpretujete?

Aneta: Například svou nepředvídatelností. Když jsem ty písně prvně slyšela z demosnímku, měla jsem pocit, že jsem při poslechu začala a skončila úplně někde jinde. Pořád jsem přitom byla v jednom příběhu, jen jsem jakoby procházela jeho různými etapami. K tomu jsou všechny ty písně vlastně dialogem mezi mnou a Jurajem, což je pro mě jako zpěvačku hodně občerstvující. Nejsem na ty písně sama, mám možnost interakce, což je vlastně symbolické, protože já a Korben Dallas, to jsou taky dva různé světy, které spolu ale můžou vzájemně komunikovat. Obecně mě baví sledovat jiné hudebníky, zkoumat jejich způsob uvažování a přístup k hudbě, i proto mě spolupráce s Korben Dallas lákala.

Je v tom asi i snaha neustrnout, mít pořád dost inspirace, ne?

Aneta: To víte, že si z takových projektů odnáším spoustu zkušeností a inspirace. Každý muzikant má svůj styl a rukopis, ale současně i určitou omezenost, kterou je dobré neustále nabourávat, abyste se dostal dál. V tom vám pomůže právě spolupráce s jinými hudebníky, ale třeba i to, že posloucháte jinou hudbu, než obvykle. Nebo se třeba necháte inspirovat třeba výtvarným uměním, které s vámi taky zahýbe a může vám nabídnout nějaký nový směr uvažování. Důležité prostě je, nechat na sebe působit světy, které nemáte probádané, i v tom může muzikant nalézat inspiraci.

Zmínila jste, že některé výzvy k hudební spolupráci musíte odmítat, protože pro vás nejsou přínosné. Jak dlouho takové nabídky zvažujete?

Aneta: Do fáze zvažování se většinou ani nedostanu, všechno skončí nebo naopak začne hned zkraje, v okamžiku, kdy si něco poprvé poslechnu. Buď ve mně nabízená hudba okamžitě zarezonuje, nebo nikoli. Nevyhrazuju se ale vůči ničemu, nemám žádné předsudky, je to věc přirozené interakce. Když se v běžném životě začnete s někým bavit, taky obratem zjistíte, jestli si s tím člověkem máte co říct, nebo ne. A tak je to i s písničkami.

Korben Dallas působí na slovenské scéně už od roku 2010, vydali jste řadu alb, z nichž to poslední, Deti rýb, vyšlo loni. Ty desky jsou stylově hodně pestré, je to výsledek odlišných preferencí členů kapely?

Juraj: Nemyslím si. Máme naopak velmi podobný vkus, což je nejspíš způsobeno tím, v jaké době jsme vyrůstali. Hudebně nás utvářela devadesátá léta, kdy se hrálo všechno možné, od kapel à la Led Zeppelin po hip hop. Náš přístup k hudbě je asi proto nadžánrový. Hodně důležitý by pro nás přechod od angličtiny, s níž jsme začínali. Slovenština se stala kotvou, která tu naši žánrovou pestrost obsahově propojila s námi samotnými.

Lukáš: Naše desky docela dobře odrážejí proměny kapely od jejích začátků do dnešní doby. Vývoj Korben Dallas byl poměrně překotný a my ho na albech intenzivně zaznamenávali. Začalo se nám trochu dařit před asi deseti lety a dnes jsme v situaci, kdy máme kolem čtyřiceti koncertů za rok. To znamená, že se hudbě věnujeme daleko víc než kdykoli dřív a dáváme jí většinu svého času. Můj život se tomu před deseti lety nepodobá téměř v ničem. Jasně, jsem to pořád já, ale odehrálo se toho strašně moc. A to samé se dá říct i o Korben Dallas.

Má album Nekonečně i nějaký československý rozměr? Přece jen jste se všichni narodili ještě ve společném státě.

Juraj: Česko a Slovensko jsou země, které jsou kulturně i historicky propojené a bylo by super, kdyby nám to v té kulturní rovině vydrželo co nejdéle. To propojení je silně cítit i v nejmladší generaci, což mi přijde velmi dobré. Ale s Anetkou bychom rádi spolupracovali a vyjeli na turné, i kdyby to byla Slovenka...

Aneta: Já na desce ten rozměr cítím, ale je tam přítomen jaksi přirozeně. Hudba naše národy podle mě pořád spojuje a mě baví předávat si to, co je každému z obou národů vlastní. Miluju slovenský temperament a když s ním můžu díky klukům z Korben Dallas bezprostředně pracovat v muzice, je to pro mě zážitek.

Juraji, před pěti let jste na pietních shromážděních k uctění památky zavražděného novináře Juraje Kuciaka a jeho snoubenky Martiny Kušnírové několikrát před tisícovkami lidí zpíval slovenskou hymnu. Jaký to byl pocit?

Juraj: Byl to obrovský zážitek. Cítil jsem velmi silnou a pozitivní energii a potkal jsem na těch shromážděních hodně dobrých lidí. Velká část té energie se bohužel rozptýlila v událostech následujících let. Ale chci věřit, že princip těch shromáždění neumřel. Znáte to asi i z Česka, demokracie je nikdy nekončící boj o lepší formu toho, co není dokonalé a nikdy dokonalé nebude.

Jak vnímáte dnešní situaci na Slovensku, zvlášť po nedávných volbách do Národní rady? Vrátí se garnitura smetená právě okolnostmi kolem vraždy Juraje Kuciaka?

Lukáš: Kuciakova smrt byla významná událost, nic v porevoluční době nevedlo k takovým otřesům na politické scéně. Mafianizace veřejného života dosáhla tehdy na Slovensku takové úrovně, jaká není v Česku vůbec představitelná. Pojem „únos státu“ v zásadě nebyl přehnaný. Myslím, že dnes už si nikdo nemůže být jistý svou nedotknutelností, ani ti největší oligarchové a nejvýše postavení politici. I kdyby se to po volbách vrátilo v té nejhorší verzi, nikdo z nich už nikdy nebude žít s tak silným pocitem beztrestnosti. To neznamená, že nemůže být ještě hůř. Může. Ale to, co se dělo po Kuciakově smrti, už z dějin nikdo nevymaže. Věřím tomu, že dokud jsme ukotvení na Západě, je aspoň nějaká naděje, že dokážeme přečkat i ta nejhorší období.

Aneto, i vy jste si už zazpívala českou hymnu, skutečnou i tu „neoficiální“ – Modlitbu pro Martu, kterou jste přednesla před pár lety u příležitosti oslav výročí 17. listopadu. Je to v něčem stresující, chopit se písně, kterou má celá země spojenou s původní interpretkou Martou Kubišovou?

Aneta: Stresující to trochu je, ale mně tu píseň svěřila sama Marta, která už ji na oslavách zpívat nechtěla, což mi samozřejmě situaci ulehčilo. Vždycky jsem ráda, když můžu být při tak významných akcích jako zpěvačka přítomna, jsem za to vděčná a snažím se to nezkazit a dostát důstojnosti, kterou takový okamžik vyžaduje. Důležité pro mě je, že Marta je s tím, jak Modlitbu zpívám, spokojená. Ví, že tu píseň zpívám s respektem k ní i k událostem, se kterými je spojena, ať už to byl rok 1968 nebo listopad 1989.

Letos jste navázala spolupráci s Nadací Olgy Havlové a nazpívala Píseň pro Olgu věnovanou nedožitým devadesátinám další velké osobnosti, bývalé první dámy České republiky. Jak se ta skladba rodila, nač jste při jejím vzniku myslela?

Aneta: Myslela jsem na Olgu, chtěla jsem vytvořit něco, co bude sloužit její nadaci. Šlo mi o to, vystihnout lidský rozměr, který Olga přinášela. Bohužel jsem ji osobně nepoznala, ale setkala jsem se s několika lidmi, kteří jí byli velice blízcí. Při těch setkáních jsem si sama pro sebe mapovala, jakým způsobem Olga Havlová přistupovala ke svému životu a pozici první dámy.

Ač se velmi usilovně věnovala charitativní činnosti, bylo mi na ní asi nejvíc sympatické a lidsky nejbližší, že nikdy nevystupovala jako ta, která očekává potlesk za to, že pomáhá. Přišlo mi, že vše dělala přirozeně a s velkou pokorou. Držela se stranou pozornosti – a to i jako první dáma. Vážím si každého, kdo dělá smysluplnou charitu, sama mám za sebou řadu let zkušeností z nadačního fondu Světluška, takže moc dobře vím, že práce pro nadaci nikdy nekončí, vždycky je co dělat a co zlepšovat.

S Olgou Havlovou jste se potkat nestačila, ale měla jste blízko k Václavu Havlovi. Jak na setkání s ním vzpomínáte?

Aneta: Byl to člověk, který vážil každé slovo, ale zároveň mu nechyběl smysl pro humor. Všechna setkání s ním byla příjemná. Poprvé to bylo v Divadle U Hasičů, kde měl nějakou akci a mě si pozval jako hudební doprovod. Pak jsme si spolu povídali. Tehdy mi bylo tuším jedenadvacet, o světě jsem toho ještě moc nevěděla, ale pan Havel byl velmi přátelský a pamatuji si, že mi byl schopen i v lecčems poradit.

A ještě si vzpomínám, že když jsme v roce 2005 v Lucerně dělali benefiční koncert pro lidi zasažené vlnou tsunami, přišli za mnou ze zákulisí a pošeptali mi do ucha, že na balkoně sedí Havel s Lou Reedem. Vybavuju si, jak se mi rozklepala kolena a hledala jsem sebevědomí, abych před takovými lidmi vůbec vystoupila...

Od vaší poslední řadové desky Dvě slunce uběhla už tři léta. Chystáte něco nového?

Aneta: Novinkové album zatím ne, ale připravuji pár nových písní na příští rok, kdy se svým týmem, kapelou a s lidmi, kteří chodí na naše koncerty, oslavím dvacet let na scéně. Ale hlavně se těším, že budeme hodně hrát, což mám vůbec nejradši.

Když se za těmi dvaceti lety ohlédnete, jaké z nich máte pocity?

Aneta: To je na delší povídání, protože etap, které se do toho dvacetiletí vešly, byla spousta. Mám pocit, že jsem prožila milion životů a každý z nich byl v něčem charakteristický. Jsem ráda, že jsem přečkala všechny extrémy, které mě potkávaly. Že jsem se neutopila v tom takzvaném showbyznysu, do kterého jsem byla hned v sedmnácti vhozena – hlavně díky lidem jako je můj brácha Nikola, který se mě snažil chránit, abych se nevydala špatnou cestou. Cením si nadhledu, který mi to dvacetiletí přineslo, a jsem vlastně ráda i za to, že mi není sedmnáct navěky a že se můžu dál vyvíjet, jako člověk i jako muzikantka.

Na podporu alba Nekonečně odehrajete v listopadu šest koncertů – tři v Česku, tři na Slovensku. Co na nich zazní, vedle písní, které jste společně vytvořili?

Juraj: Pro mě je nejdůležitější, že na to turné jedeme jako jedna kapela, ne jako Aneta Langerová a Korben Dallas, ale jako jeden tým, který tvoří Aneta, klávesista Jakub Zitko, violoncellistka Dorota Barová a my tři z Korben Dallas. Zahrajeme pět skladeb od Anety, pět od nás, a samozřejmě i všechny písně z desky Nekonečně. Nejvíc se těším na to, že nám v písních z repertoáru Korben Dallas bude Aneta zpívat vokály. A taky slíbila sólo na elektrickou kytaru s nohou vyloženou na zesilovači!

Aneta: Na ty vokály se teda těším víc než na kytarové sólo... No, uvidíme, snad moje stydlivost opadne a já na tu kytaru zvládnu aspoň pár tónů.

Skončí posledním koncertem vašeho česko-slovenského turné i vaše spolupráce?

Aneta: Necítím to tak, že by měla nutně končit. Naše spolupráce je od začátku založená na dialogu, svobodě a chuti tvořit. Takže pokud se budeme dál cítit svobodně a mít chuť a inspiraci k další tvorbě, může něco vzniknout i do budoucna.

Turné Aneta Langerová a Korben Dallas „Nekonečně“:
6. 11. – Praha, Palác Akropolis
7. 11. – Brno, Fléda
8. 11. – Ostrava, Akord
12. 11. – Košice, Tabačka Kulturfabrik
13. 11. – Žilina, Mestské divadlo
14. 11. – Bratislava, Slovenská národná galéria