Miloš Meier

Ani průměrná kapela nemusí hrát po vesnicích

Vyhledávaným bubeníkem na naší scéně je Miloš Meier, který má za sebou spolupráci se všemi veličinami českého hudebního showbyznysu – od Dymytry a Tortharry po BSP nebo Daniela Landu. Miloš Meier má ale stále vyšší ambice – prorazit do zahraničí ať už skrze svůj projekt Drumming Syndrome, který představí 3. a 4. března v prodejnách Kytary.cz v Praze, anebo v rámci kapely Stroy, s níž v listopadu vydal ambiciózní desku. Rozhovor o tom, proč se českým muzikantům jinde než doma nedaří, stál rozhodně za to.

Když jsem sledoval tvoje webovky naplněné tvými koncerty, říkal jsem si, že bude docela zázrak tě zastihnout osobně.

Je fakt, že mám toho docela dost. Předchozí dva dny jsem zrovna dělal na novém DVD Drumming Syndrome, což je taková moje vlastní předváděčka, bubenická show.

Je Drumming Syndrome myšlena jako úzkoprofilová věc, nebo má přesahy k širší veřejnosti?

Samozřejmě, zajímat bude hlavně bubeníky, protože tam živě nehraje žádný jiný nástroj než bicí. Ale snažím se to hrát tak, aby to bylo zábavné i pro běžné posluchače. Proto do toho dávám maximum energie a efektivity.

Čím se podle tebe sólové vystupovaní nejvíce liší od běžného setu s kapelou? Jaký tvůrčí potenciál do toho osobně vkládáš?

V Drumming Syndomu mám absolutní svobodu, můžu si breakovat a improvizovat donekonečna. V kapelách musím být naopak více ukázněný, přemýšlet o celku a písničce. V mém sólovém hraní jsou bubny vodícím článkem a posluchač by tam měl cítit bubny jako takový „zpěv“ v klasických písničkách. Hudbu pro mě do Drumming Syndromu skládají mý kamarádi, jako třeba Václav Noid Bárta, což jsou spíše epické, symfonické skladby. V programu hraju také písně od Dymytry nebo Stroy, ty jsem si ale jinak upravil, zase více bubenicky. Jak já ale všude říkám, Drumming Syndrome je moje nejzábavnější kapela, protože v ní hraju jenom já, a máme tak perfektní vztahy a na všem se shodneme. (smích)

Není žádným tajemstvím, že se Stroy máte ambice prorazit do zahraničí.

Stroy vlastně vznikli za tímto účelem, aby kapela byla přijatelná pro zahraniční trh a zněla „nečesky“. Chceme docílit hudby a zvuku, který by byl konkurenceschopný i ve světě.


Řekl jsi, aby kapela zněla „nečesky“. Do jaké míry je to handicap pro tuzemské kapely, že jsou atraktivní akorát pro náš hudební průmysl?

Možná to zní trošku blbě, jak jsem to teď řekl. Měl jsem na mysli spíš zpěvy v češtině. Pokud chceš prorazit, je logické zpívat v angličtině. Některým kapelám se to samozřejmě může podařit i v češtině – museli byste ale hrát nějakou typickou českou tradiční folklórní hudbu a hrát na world music festivalech. České kapely mají dnes už také skvělý zvuk, který zní perfektně, a může soupeřit se světovou produkcí.

V čem je teda největší problém našeho tuzemského rybníčku, že nikdo dosud neprorazil do vrcholného showbyznysu?

To je právě otázka. Vlastně nad tím taky pořád přemýšlím. Řekl bych, že je to spíš naší mentalitou a povahou. Vždy, když jsem měl možnost hrát někde v zahraničí, hned se tam všichni chodilI seznamovat, vyptávat se… Tady jsme, řekl bych, trochu zdrženlivější... Taky tu bude hrát asi nějakou roli izolace, která tu byla kdysi. Zaráží mě, že ve Finsku, Holandsku a Německu je mraky kapel, které jezdí ven po celém světě. A kolikrát to jsou průměrné kapely. Když tam někdo ale zakládá kapelu, automaticky přemýšlí o tom, že bude hrát i jinde než doma, a ne jen o víkendech po vesnicích ve svém státě. Samozřejmě, je to těžké, ale jdou do toho naplno a mají větší vůli na sobě pracovat. Nebojí se utratit své peníze za to, aby si zahráli třeba před větší kapelou, nebo aby si udělali koncerty po Evropě. Důkazem je i to, že když k nám přijede větší kapela, přiveze si sebou třeba kolikrát až tři předkapely, které si v drtivé většině případů vše hradí samy, často ještě musí platit navíc hlavní kapele, a snaží se prostě o to, aby se zviditelnily a časem prorazily. Dělají pro to maximum a nebojí se. Se Stroy to právě řešíme. V loňském roce jsme se věnovali desce, která vyšla v listopadu, a máme v plánu si nějakým způsobem zařídit turné po Evropě. Třeba se stane zázrak, že zavolá nějaká firma, že se jí to líbí a nakopne nás dál. Já sám točím vlastní videa, která dělám hlavně z toho důvodu, že si toho někdo všimne venku. Je to ale velice těžké a většinou slavná kapela, co hledá muzikanta, dá přednost někomu blízkému ve svém okolí, nebo zavedenému jménu, což je i logické. Stát se ale v dnešní době internetu může cokoli...

Takže tvé covery od Slipknot měly podprahovou myšlenku, že by mohly oslovit management kapely?

Byl to takový pokus, ale věděl jsem, že je minimální šance, že by si kapela jako Slipknot vzala nějakého Čecha. Tak to prostě nechodí. Pražská kapela si taky nevezme v 90 procentech muzikanta z Ostravy a naopak. (smích) Jak už jsem říkal, vezmou si buď svého kamaráda anebo už známou tvář, aby to mělo alespoň i nějaký reklamní význam. A nakonec to i tak dopadlo, že u nich na bicí hraje jejich známý. Spíš jsem doufal, že by si videí mohla všimnout nějaká německá nebo jiná evropská kapela. Přeci jenom, Německo a jiné evropské země, jsou pro nás už za rohem.


Stačí to? Nenapadlo tě přímo odcestovat do ciziny? A začít od píky jako Martin Škaroupka, který bubnuje s Cradle Of Filth?

Napadlo, ale zatím jsem nenašel asi odvahu tady všechno, na čem jsem dřel, pustit. Je to velké rozhodnutí, o kterém ale samozřejmě přemýšlím. Něco jiného by bylo, kdybych takhle odcestoval hned po škole... Teď se spíš soustředím na zviditelnění svých aktivit i v zahraničí. To pro mě znamená hraní na velkých evropských bubenických festivalech, jako třeba La Rioja Drumming Festival ve Španělsku, nebo Meinl Drum Festival v Německu, na kterých jsem bubnoval.

Nejtvrdší kapela, ve které momentálně hraješ, jsou jistě Dymytry. Zdá se mi to, že kapela dřív vypadala hrozivěji, než zněla, ale po tvém příchodu se skóre vyrovnalo?

Je to zkrátka metal, do kterého se snažím dělat tvrdé, energické, zajímavé a moderní metalové bubnové party. Pak je tu zpěv spíše „kabátovský“ nebo „brichtovský“... Kdybychom měli úžasnýho metalcorovýho zpěváka, už by to bylo pro úzkou sortu posluchačů a hráli bychom tady po klubech pro 30 lidí. Myslím, že jsme našli rovnováhu hudby a zpěvu, který mají lidi rádi. Odlišujeme se ale od dnešních, u nás populárních českých rockových a metalových kapel, jiným hudebním podkladem. Když to řeknu zjednodušeně, je to o padesát procent větší metal…

Nesetkal ses s negativními útoky na svoji osobu právě proto, že Dymytry znějí a la Kabát?

Občas zabrousím na nějaká hudební fóra a servery. Někdy se musím držet zuby nehty, abych tam něco nenapsal, protože jsou tam neskutečné nesmysly. Mně vůbec nevadí, když se někomu nelíbí třeba můj styl hraní, nebo hudba, kterou hraju. Proto taky je tisíce bubeníků a tisíce kapel, které máte možnost poslouchat, ale každý poslouchá a líbí se mu něco jiného. Vždyť to je úplně normální! Spíš mě někdy zaráží závistivé, chytrácké nebo nenávistné komenty plné agrese a mindrákovství, ať už je to na kohokoli! Je hloupé se takhle chovat. Na druhou stranu, když se něco takové děje, svědčí to o tom, že to jde všechno správným směrem. (smích)

Slavné kapely většinou mají v dnešní době zkušeného bubeníka. Přesto se zeptám, jestli si nějaká tzv. legenda nezaslouží vyhazov za to, jak hraje.

Vůbec o nikom nevím. Kapely fungujou jako celek. Nechápu lidi, co třeba například nadávají na Larse Ulricha, ale on tam v té kapele neskutečně sedí. Přestože třeba občas bubenicky kulhá, zahraje break, v němž buď zrychlí, nebo zpomalí, vše to tam ale pořád šlape a sedí to tam. Dohromady jako celek působí celá Metallica neskutečně. Navíc má Ulrich skvělé bubenické nápady, je to zakládající člen, skládá hudbu. Je to nejenom bubeník, ale také velká osobnost. Jako důkaz, že je tam pro mě nenahraditelný, je video, kde za něj na Download festivalu zaskakovali Joey Jordison a Dave Lombardo. Mě to třeba nebaví, i když samozřejmě oba dva velmi uznávám. Jordison je třeba úžasný bubeník, ale pokud v Enter Sandman hraje vlastní breaky a jiné detaily, písničce to spíš škodí. Vyhodil bych Larse Ulricha jen v případě, kdybych tam měl hrát já. (smích)