Animované klipy, přežitky minulých staletí?

Jsem reliktem, ošuntělým srubem vraženým v klíně vilek podnikatelského baroka. Člověk, jenž se ocitl ve špatném čase ve špatné děloze a narodil se se zpožděním takových dvě stě let. Reliktem je i samotný můj tvůrčí proces, který pramení z prožitků a exprese. Hudba je pro mě pramenem živým a otevírá vřídla tvořivosti. Utrpením a radostí. Extází i tvrdou dřinou. Obklopen fotorealistickými 3D animátory se statisícovými rozpočty a voskovanými fousy, jsem jakožto obdivovatel Karla Zemana a outsider na vrcholu blaha, když se snažím urputně naučit něco nového skrze zlevněné videokurzy ve španělštině o vánočních svátcích. Diletant.

Hudbu jsem vždycky používal k práci. Jako malíř a grafik jsem na ní závislý. Raději si vyberu hudbu k tvůrčímu procesu než štětec, bez toho se dá obejít. Miluju v muzice tu změnu, dynamiku, diverzitu žánrů, nástrojů,hlasů, hluku a ticha. A tak každý den poslouchám zrovna to, kam chci nasměrovat celou náladu vlastní práce. To byl začátek…

Jenomže pak jsem si řekl, že když tu hudbu pořád jen využívám k jiné práci, mohl bych ze srandy zkusit obrátit celý vizuální tvůrčí proces nazpět do ní. A tak vznikl můj první amatérský klip Pianista Nino (Dark Gamballe) – čistě pro mé účely a nikdá neměl být zveřejněn. Byl to test. A sakra mě to fascinovalo. Jak se ten obraz hýbe a jak to všecko souzní i v takové primitivní formě – tuš a Gimp.

Vyzkoušel jsem to nejtriviálnější a rozhodl se to udělat znovu na motivy skupiny Sad Harmony, Ode mlýna ke mlýnu. Nic jsem tehdy nevěděl o animaci jako řemeslu, ničemu mě nikdo neučil a neměl jsem žádný software, ani technické zázemí. Tak jsem jen maloval a v nejprimitivnějším videoeditoru jsem to pak spichl dohromady. Byla to sranda, bavilo mě sledovat ty dějové prvoplány i klesat do hlubin refrénů a kytarových sól v jednoduchých obrazových smyčkách.

Ten klip jsem opět nijak nezveřejnil, byla to amatérská kravina, ale pustil jsem ho bráchovi, který ho pak bez mého vědomí předal kapele a hle, znenadání se stal mým prvním hrubým zářezem v animované tvorbě a už to jelo, i když jsem nechápal proč. Přes naprostou absenci běžných postupů a vybavení jsem dostal další příležitosti vyvinout si vlastní postupy a náhled. Mohl jsem si jako amatér dovolit experimentovat, nikdo ode mě v podstatě nic neočekával. A já od sebe také ne.

A to je na volné animaci vůbec nejlepší, že narozdíl od fotorealistických technik, videa vlastně hudebník a často ani samotný autor neví, co vznikne. Kam ho zanesou proudy skladby, jaké dějové a obrazové linie vyvstanou a kam celý zážitek posunou. Každopádně je to vždycky velmi subjektivní příběh i výraz, expresivní a totálně zkreslené výjevy, pokroucené jedním tvůrčím individuem.

Z nějakého důvodu to přesto lidi zajímá. Stejně jako sledovat Munchovy obrazy, které jsou také celé pokroucené a bez detailů, v podstatě nezajímavé například vedle Rafaelových maleb. Ale všichni známe a procházíme si takovými emočními bouřemi, že nás těší s někým chvíli souznít, splývat na hladině. Ostatně proto zná tolik lidí Muncha a u Rafaela se jim často nevybaví nic. A hudba je tatáž kategorie a tatáž léčba empatií. Hledání souznění, které vás dostane na hladinu přímo pod horké slunce či chladivé hvězdy, nebo potopí na ledové dno, jak si sami přejete.

Zajímavý projekt z mé tvorby mohu zmínit klip pro Dark Gambale: Zhasínám. Tento klip jsem udělal tak, že jsem si napnul papír na rám, a postupně jsem ho přemalovával jednotlývmi okénky a výjevy a všechno jsem fotodokumentoval. Malba tloustla ve vrstvách a klip nabýval na minutách vrstvených fotografií. Jako finální dílo tedy vlastně není video, které můžete vidět výše, to je vlastně jen dokument samotného procesu. Ale finálním výstupem je tlustý obraz ukončený posledním výjevem, který jsem kapele předal do rukou, a který v sobě obsahuje vlastně veškeré scény, neviditelné a v nekonečném časovém horizontu.

Po mnoha letech jiné práce, jsem se k animaci hudby zase vrátil. A zase díky Jiřímu „Desítkovi“ Sedláčkovi z Dark Gambale, který mě vždycky zatáhne zpět do hlubin své nikdy nekončící a nepolevující práce. Vždycky se diví, jak mu tu písničku posunu ve významu. A já to dělám tak rád. Je vlastně super, že se na významu nikdy neshodneme, tím se otevírá interpretační prostor v mnohem širší bráně.

Tentokrát se v mém podání primitivní dějové lince o jedné srážce auta se srnou posune rovina do antickým metamorfózních mýtů a symbolů. Stejně jako v mýtu Apolón a Dafné proměnila bohyně Gaya dívku ve strom, aby unikla znásilnění, v mém podání příroda transformuje tři mladé naivní kluky tváří v tvář smrti ve volné ptáky, svobodné, kteří doslova vyletí z auta, jakožto symbolu naší civilizace a doby, složitého stroje, řídícího se podle přísných pravidel a zákonů od těch dopravních až po fyzické.

Naposledy jsem spolupracoval s Liborem „Líčkem“ Navrátilem, který teď seriózně dělá dětského písničkáře, i přes svou drsnou kariéru v HazyDecay. Vznikly jenom za letošek už dva klipy pro malé i menší. Techniku jsem tentokrát trochu obrousil po hranách do jemnějších valérů, aby děti moc nestrašila. A po prdících braších jsme se projeli společně po světě v Napříč kontinenty. Podařilo se mi konečně něco nového naučit a rozšířit své možnosti profesionálního růstu.

Jsem moc rád za všecky spolupráce. Hudebníci mě vzali na milost a vždycky mi otevřeli nějaké zajímavé dveře, i přesto, že jsem byl jen amatérské tele bez možností.

A co bude dál?

Jsem připravený se naučit zase něco nového. Proto se velmi těším, co za spolupráce mě ještě čekají. Určitě bych si rád vedle dětských lehkých a hravých nálad zaanimoval například i nějakou těžkou ocelou náladu utopenou v asfaltu utrpení.

Zaujalo vás to, chtěli byste moji práci vyzkoušet? Napište do komentářů nebo mě přímo kontaktujte na email jura.miskerik@gmail.com.