Anki: Žiju si svůj sen

Na novém EP hodně pracuješ se symbolikou evropského pasu. Co pro tebe představuje?

Ústředním tématem nového projektu je zisk českého občanství. Když mi bylo před sedmi lety uděleno, byl to pro mě životní milník, protože do té doby jsem mohl jen velmi omezeně cestovat. Většinu členů rodiny mám v zahraničí a do té doby jsem za nimi mohl jezdit, jen pokud jsem si zažádal o vízum.

Cover tvého EP vyhlíží jako náš evropský pas, v polích českého státního znaku jsou ale vedle dvouocasého lva i státní znak Vietnamu a vlajka Evropské unie. Co jsi tím chtěl vyjádřit?

Symboliku své identity a integrace. Byl jsem vychován jako Vietnamec, ale vyrůstal jsem v českém prostředí. Chtěl jsem tím říct, že jsem v Čechách začleněný a necítím se tu nijak omezován. Současně si ale nepřipadám být víc Čech než Vietnamec. Po přijetí českého občanství jsem si mohl nechat i to vietnamské, což pro mě bylo taky důležité. Nechtěl jsem se vietnamského občanství vzdát.

Po klasickém albu No More Drama vydáváš „jen“ EP s intrem a pěti skladbami. Proč ten úspornější formát nahrávky?

Původní koncept byl, že udělám desetiminutové video, které se bude skládat ze čtyř nebo pěti písniček a vizuálu v podobě karaoke. Chtěl jsem vytvořit takové to kýčovité devadesátkové karaoke, kde se budou motat moje fotky a dole poběží text. Primárně mělo jít o vizuální projekt. Ale protože jsem nakonec neměl tolik fotek, budou nakonec karaoke videa jen ke dvěma skladbám a k tomu ještě natočím videoklip.

První desku Saigon Stories jsi vydal ve vietnamštině, nové EP je stejně jako loňské album No More Drama v češtině. Je pro tebe už dneska český jazyk základním prostředkem pro vyjádření pocitů, emocí?

Čeština je pro mě komfortnější, dá se říct, že je to moje mateřština. Vietnamštinu mám spojenou hlavně se svou mamkou, protože jsem tím jazykem mluvil vlastně jenom s ní. Ale teď už se moc nevídáme a dřív zase hodně pracovala, takže moje vietnamština nikdy nebyla dokonalá.

Když jsem točil první desku, musel jsem chodit na kurzy vietnamštiny, protože jsem měl velmi omezenou slovní zásobu. Sice se vietnamsky domluvím, ale napsat v tom jazyce desku pro mě bylo hodně náročné. Nedokázal jsem skrz ten jazyk vyjádřit úplně všechno, co chci. Teď už se víc orientuju na české publikum a chci, aby mi rozumělo. Pokud jsem dřív ke tracku ve vietnamštině neudělal nějaké video s titulky, nikdo nevěděl, o čem zpívám.

Na druhou stranu se možná s vietnamštinou v rapu líp pracuje, ne?

To ano, ve vietnamštině se dá dobře nakládat s intonací a diakritikou. Člověk může u jednoho slova šestkrát změnit diakritiku a to slovo bude znít šestkrát jinak. Když jsem začínal s rapovými freestyly, vlastně jsem jen rýmoval a hrál si se slovy, ale i tak to byla zábava. Jen jsem tím nedokázal říct nic podstatného. Zajímavé je, že moje freestylové věci poslouchalo dost Čechů a refrény těch známějších písní se mnou dodnes na akcích zpívají ve vietnamštině. Možná se k tomu jazyku ještě někdy vrátím.

Jak vznikají tvé tracky? Je prvotní melodie, beat, nebo obsah, sdělení skladby?

Když připravuji album nebo EP, vždy řeším nejdřív statement, téma. Pak teprve vymýšlím, jak by měla nahrávka znít a přemýšlím o produkci. Až pak začínám psát. Ale to se týká ucelených projektů, ne singlů.

„Vinohrady, můj hood, moje místo,“ rapuješ v tracku Turn Left. Jak se proměnil tvůj život, když jsi se dostal do hlavního města?

Zásadně. Žiju si tu svůj sen, ale není to jen tím, že tady můžu dělat rap. Hlavně už nemusím sedět ve večerce někde na sídlišti, řešit konflikty a krádeže a konfrontovat se s agresivními zákazníky. Můžu si teď v podstatě dělat, co chci.

V jednom z tracků se vracíš k pobytu v Saigonu, kde jsi byl před několika lety, a tvé vzpomínky na to město jsou pozitivní – narozdíl od severu Vietnamu, odkud pochází tvá rodina. Čím se Saigon liší od zbytku země?

Saigon je největší město ve Vietnamu, má skoro deset milionů obyvatel, což je srovnatelné třeba i s New Yorkem. Ve městě žije velká diaspora Vietnamců ze západu Evropy, je to útočiště jak pro expaty, tak pro Vietnamce narozené jinde než ve Vietnamu. Prostředí v Saigonu je proto mnohem otevřenější, liberálnější a tamní kulturní scéna o hodně pestřejší než v konzervativní Hanoji nebo jinde na severu Vietnamu. Taky se v Saigonu v pohodě domluvím anglicky. Je to takový Berlín jihovýchodní Asie. A čtvrť, kde jsem bydlel, je opravdu v něčem podobná berlínskému Kreuzbergu nebo Brooklynu v New Yorku.

Jak se podle tvých zkušeností proměnil pohled české společnosti na vietnamskou menšinu?

Změnil se hodně, ale trvalo to dlouho. Vietnamci žijí v Čechách už přes třicet let a jejich pověst bývala všelijaká. Říkaly se o nás hrozné věci a lidi nás měli spojené hlavně s tržnicemi plnými pašovaných věcí. Musela uběhnout desetiletí, než se to změnilo. Důležité bylo, když děti první generace Vietnamců začaly chodit do českých škol, získávaly české kamarády a navzájem se navštěvovaly v rodinách.

Hodně taky zafungovalo vietnamské jídlo, které si Češi zamilovali. Vietnamci, kteří měli restaurace, se pak přeorientovali z euroasijských jídel na phóčko, opustili tržnice, začali zakládat nehtová studia, kadeřnictví a provozovat další služby, které Češi využívali. Do vietnamských večerek to má spousta Čechů jen pár kroků od domu a zvykli si tam denně chodit pro jídlo, sladkosti nebo pro cigára. Tak se postupně Vietnamci stali součástí běžného života Čechů.

Proměnil se současně i vztah Vietnamců k české majoritě?

Záleží na tom, koho dneska bereš jako Vietnamce. Jestli někoho, jako jsem já, který se tu narodil, anebo generaci mé mámy. Když se budeme bavit o první generaci vietnamských přistěhovalců, tak ty už s českým prostředím nepropojíš. S Čechy nikdy nepracovali, nechodili s nimi do školy, pořád v nich ta bariéra bude.

Já jsem z druhé generace Vietnamců, sice jsem se v dětství ještě setkával s nepochopením a měl jsem určité stigma, ale nebyl jsem tak uzavřen v komunitě. A dnešní děti už totálně splynuly se zdejší kulturou. Hezky je ten vývoj vidět, když si vzpomenu na svoje školní léta. Když jsem začal v Čechách chodit na základku, byl jsem tam jediný Vietnamec, na gymplu už nás ale bylo šest a když jsem studoval na vysoké škole mezinárodní vztahy, bylo tam Vietnamců ještě víc.

Žil jsi i v Německu a Švýcarsku. Jak je to se vztahem k vietnamské komunitě tam?

Je to neporovnatelné. V Německu lidi dodnes nejsou schopní rozeznat thajskou kulturu od vietnamské a ve Švýcarsku ani nerozlišují Číňany a Vietnamce. Tohle je v Čechách jasně dané.

Setkáváš se v Česku ještě dnes s projevy rasismu?

Stává se to, ale to je věc, kterou si člověk nesmí brát osobně. Většinou jde o jedince, kteří se někde napijou a pak je ve tři ráno potkáš na ulici. Občas se nechám vyprovokovat a skončím ve verbálním konfliktu, ale mám šedesát kilo, takže se to spíš snažím ignorovat. Myslím, že narážky mají lidi, kterým vadí asi cokoli. Beru to tak, že neútočí na mě, ale na jakoukoli jinakost.

Pracuješ na zkrácený úvazek jako kuchař v asijské restauraci a pořádáš i různé food akce. Kde ses naučil vařit?

V šestnácti jsem chvíli žil u strejdy v Německu, který pořádal pro komunitu vánoční večírky a novoroční akce, kam se sjížděli Vietnamci z okolních vesnic, často až dvě stovky lidí. Jako nejmladší synovec jsem s ním musel na ty večírky připravovat jídlo. Nejdřív jsem krájel maso a zeleninu, pak marinoval a pak jsem začal sám vařit.

Tenkrát jsem to nenáviděl, ale když jsem se vrátil do Čech, začalo mi to setkávání s lidmi chybět. Při pobytu v Saigonu jsem se začal poptávat místních, jestli by mě za to, že jim budu pár dnů pomáhat v kuchyni, nenaučili nějaká jídla. V Praze jsem pak začal pořádat kulinářské festivaly s menším kulturním programem, jako jsou blešáky nebo koncerty.

Máš nějakou svou gastro specialitu?

Dělám napařované rolky, což byl můj nejoblíbenější vietnamský pokrm, který mi v Praze hrozně chyběl. Jediné místo, kde jsem si ho mohl dát, byla tržnice Sapa. Rozhodl jsem se, že se rolky naučím připravovat sám, abych si je mohl dělat doma. Jednou jsem jich navařil plný hrnec a zkusil je prodávat před kavárnou na ulici. Za dvě hodiny se vyprodaly, a tak je od té doby připravuju pravidelněji.

Kde si v Praze pochutnáš na vietnamské kuchyni?

V centru moc ne, tam jsou tak dvě bistra, kam občas zajdu ke známým na večeři. Jinak jezdím na Sapu. Ale popravdě, když se chci jít někam najíst, vyhledávám spíš českou kuchyni než vietnamskou, kterou jsem si schopný uvařit sám.

Koncertuješ společně s kapelou Dukla i po boku producenta Lastsworda. Chodí na tebe spíš fanoušci rapové hudby, nebo publikum vyhledávající hudební alternativu?

Když jsem začínal v rapovém labelu Die Mannschaft, poslouchalo mě hlavně rapové publikum. Ale už singl Pavarotti a pak i album No More Drama cílily na posluchače alternativy. Je to prostředí, v němž se sám pohybuju, sociální bublina, která je mi bližší než ta rapová. To byl i hlavní důvod, proč jsem od labelu Die Mannschaft odešel. Většinu letošního hraní mám na alternativních festivalech.

Co chystáš dál?

Letos si dám pauzu, nechci v blízké době vydávat žádné nové album, spíš singly. Čeká mě spousta koncertů, chci teď primárně hrát, a jelikož se financuju sám, jsem bez sponzorů a záštity labelu, je to náročné utáhnout. Mám představu o tom, kam chci v budoucnu směřovat, bavilo by mě žánrově experimentovat a víc využívat živé nástroje. Zároveň si chci vylepšit svou rapovou techniku.

Dřív jsi rapoval o bídě, nejistotě, mizerných životních vyhlídkách. Nový projekt působí o poznání optimističtěji. Cítíš se víc v pohodě?

Stoprocentně, na albu No More Drama jsem psal o tom, co bylo, teď mluvím čistě o své přítomnosti, která se s tím, co bylo, nedá srovnat. Když si vzpomenu na dobu před dvěma lety, byl lockdown, neměl jsem peníze, trpěl depresemi a nevěděl, co bude dál. Dneska mám práci, můžu se věnovat hudbě a žiju v Praze na Vinohradech, kde se cítím bezpečně a mám to tu rád. Zaklepu to, ale je mi celkem fajn.