Anna Hokešová (Metastavy): Najít svůj zvuk je důležitější než znát veškerou teorii a techniku

V červnu 2019 vydala kapela Metastavy debutové digitální album Až vyrostu, za které letos sklidila nominaci na hudební cenu Vinyla v kategorii Objev roku. Frontwoman Anna Hokešová v napůl zpívaných, napůl deklamovaných textech hledá slova pro zachycení vnitřních (meta)stavů své mysli. Jak vyplynulo z našeho rozhovoru, právě proces hledání vyjadřovacích forem ve zvuku i v textu během společné tvorby všech členů kapely je hnacím motorem Metastavů. Výsledkem je fúze neosoulu, jazzových prvků a decentního hip-hopu, kterou na české hudební scéně zatím neslýcháme moc často.

Jak vznikly Metastavy?

Celý ten příběh začal tak, že jsem byla na vysoké a necítila jsem se tam dobře. A napsala jsem o tom skladbu Říkají – byla jsem na prestižní škole, všichni mi říkali, že tam mám zůstat, ale já nechtěla. Pak jsem z té školy odešla, začala jsem pracovat za barem, vydělala si nějaké peníze a odjela stopem do Itálie a Francie, kde jsem hrála na kytaru na ulici. První noc jsem spala v parku, začalo pršet… Ale měla jsem sen hrát na kytaru u moře a ten jsem si splnila. A pak jsem si říkala: „Dobrý, a co teď?“ Během toho výletu jsem si uvědomila, že tam zažívám něco, co pak nikdy nebudu moct s nikým sdílet a říct: „Pamatuješ, jak jsme byli a hráli támhle?“ A došlo mi, že tu hudbu chci s někým sdílet. Už jsem znala Ursulu, protože jsme spolu předtím hrály. A než jsem odjela, potkala jsem i Nodiho, takže jsme pak začali hrát takhle ve třech. Ale najednou už do toho neseděla ta kytara, takže jsem začala hrát na klávesy. To bylo v roce 2017, první koncert jsme měli v prosinci. Mára s námi začal hrát až po roce. Pak po vydání alba to bylo podobný: „A co dál?” Ale my jsme hlavně rádi, že jsme spolu, což je dobrá výchozí pozice.

Texty na albu jsou dost osobní. Připadalo mi, že to chce odvahu, takhle se vyslovit.

Pamatuju si, když mi bylo patnáct a všude hrálo Someone Like You od Adele. A já si říkala, jaké to asi je, zpívat celému světu o svojí nešťastné lásce. Když jsem pak psala své texty, věděla jsem, že když jsou na hraně mého osobního komfortu, co se týče otevřenosti, a vyvolávají ve mně emoce, můžu s tím být spokojená.

Prožíváš ty emoce pak znovu během koncertu?

Jo. A někdy se ten text dá i podle situace upravit. Ale v tu chvíli to už neprožívám jako autor. Ty písničky na koncertě vytvoří nějakou atmosféru a já ji v tu chvíli prožívám stejně jako lidi, kteří to poslouchají. Je to zvláštní, mít kapelu. Něco napíšeš a pak se staráš, aby ta kapela existovala a jsi vlastně její největší fanoušek.

… který chodí na všechny koncerty. A ještě za to někdy sám platí. Jak jste vlastně sháněli peníze na produkci alba? Měli jste na to třeba sbírku na HitHitu?

My jsme v roce 2018 sami nahráli a smíchali první verzi skladby Říkají, která je na YouTube. Pak přišel Pája (Pavel Vít, který měl na starosti nahrávání a mix alba, pozn. aut.) a nahráli jsme s ním celé album včetně nové verze téhle skladby. Snažili jsme se obejít náklady a udělat to úplně nejjednodušší cestou. Pavel si půjčil nějaké mikrofony a k tomu použil ty, které už máme ve zkušebně. Nahrávali jsme přímo tam, nešli jsme do studia. Takže jsme to ani neměli časově ohraničené. Vlastně jsem zvědavá, jak to bude, až budeme dělat další album.

Album vyšlo digitálně, takže jste taky ušetřili velkou část peněz, která by padla na vydání desky na CD nebo na vinylu.

Já si až teď postupně uvědomuju, že vydávání alba má nějaká pravidla – třeba, že se v létě alba moc nevydávají nebo že před Vánoci to album může vypadat jinak. Já jsem jenom chtěla, že když někomu řeknu „Mám kapelu Metastavy“, aby si to mohl konečně pustit. A já o tom nemusela jenom mluvit.

Jak jste dávali dohromady materiál na nové album?

Některé skladby jsou z dřívějška, jiné vznikaly nově na zkouškách. Ale i ty z dřívějška měly předtím úplně jinou melodii a my jsme je na zkouškách postupně pilovali tak, že kolikrát zůstal jenom ten text. A i z toho jsme někdy použili jen půlku nebo spojili víc písniček dohromady.

Když tvoříte novou skladbu, máš tendenci si prosadit svoje, nebo klidně něco zahodíš, když to skladbě a ostatním hráčům prospěje?

U textů vím sama, když je to potřeba zahodit. Občas píšu texty, které jsou strašné, ale potřebuju to jenom napsat. Považuju je za předstupeň toho, co je pak potřeba dát ven, a posunout se tím. Nebo se k tomu po nějaké době vrátím a říkám si: „Tohle je vlastně docela dobrý.“ V hudbě je to spíš proces. Začneme něco hrát, pak se soustředíme na nějaké momenty, pak posloucháme, jak to zní, a buď se nám to líbí nebo ne. Nikdo z nás není výhradní autor hudby. Někdy to jde samo a někdy je to složitější.

Jak se vaše hudba vůbec vyvinula do současné podoby?

Vlastně dost přirozeně. Nodi a Mára hrajou šílené groovy, takže mně tam stačí zahrát nějaký akord a už to zní dobře. A do toho se přidá Ursula na saxofon a synťák. Nepřemýšleli jsme o tom cíleně, kam bychom se žánrově napasovali. Ale dost mě udivilo, jak málo lidí ten žánr zná – podle toho, jak o nás píšou (kapela bývá žánrově označovaná za souljazz hip-hop, pozn. aut.). Vypadá to, že to tady nikdo nedělá. Možná je to tím, že jazzová a alternativní scéna jsou tady podle mě navzájem dost oddělené. Stalo se mi, že jsem hrála s Čárami života v Café V lese a někdo mi tam říkal, jak byl na jazzovém koncertě a jaká to byla nuda – jeden zahraje sólo, druhý zahraje sólo a pak se zase vystřídají. A druhý den jsem před někým z jazzové scény řekla, že hraju s Čárami života a to zas bylo: „Jó, to je ta kapela z Wavu (ČRo Wave, pozn. aut.), to je hudebně o ničem.“

Možná tady pořád funguje ten mechanismus, že jednotlivé scény se formují na základě vzájemného vymezování se místo spolupráce. Takže ta snaha o propojení tady moc není.

To mě původně vůbec nenapadlo. Já jsem chtěla jenom dělat hudbu, která se mi líbí. Původně jsem hrála na kytaru, ale od začátku jsem věděla, že rozhodně nechci být písničkář s kytarou. Tam jsem se neviděla. A proto mi ta kytara přestávala dávat smysl – i v kapele. Klávesy se mi zdají být míň invazivní a dávají ostatním nástrojům prostor.

Odkud máš hudební základy?

Jako malá jsem chodila do ZUŠky na piáno a když jsem byla starší, chodila jsem na hodiny zpěvu. Řekla jsem si, že chci hrát v kapele na klávesy, protože to bude znít líp. A naštěstí jsem zrovna měla doma klávesy od kamaráda. Zároveň už jsem se nemusela učit klavírní techniku, takže jsem neměla technickou bariéru v používání nástroje. Rok jsem hodně cvičila, ale už jsem nikam nechodila. Už jsem nechtěla cvičit pro nějakého učitele – to byl zásek, kvůli kterému jsem ze ZUŠky po třech letech odešla. Hodně jsem koukala na různá videa a musela jsem se naučit hudební teorii, abychom se v kapele domluvili. Říkat „tadyto áčko s tím háčkem“ je na nic. Třeba když něco vymýšlíš, je důležité umět chápat hudbu po taktech namísto počítání „koleček“.

Jo, to znám. Mluvíš s kytaristou a on ti místo počtu taktů řekne, že hraje „kolečko“ – určitý sled akordů.

Já právě používám to „kolečko“, ale naštěstí nám nehrozí, že bychom někde na konci omylem přidávali takty nebo doby.

Na jaký hraješ nástroj?

Popravdě řečeno jsem věděla o klávesách tak strašně málo, že jsem původně hrála na nějaké klávesy Yamaha, které jsou asi pro děti. Ale zprvu jsem si zakázala zaobírat se zvuky, dokud nebudu dostatečně umět hrát. Ale pak přišel Mára a říká: „Kámo, tohle fakt nemůžeš.“ Tak jsem si koupila workstation od Korgu, která je pro mě dostatečně všestranná. Ten prostor, který se tím otevírá, je ale nebezpečně veliký – občas se mi stane, že si sednu za klávesy a nezačnu cvičit, dokud nenajdu zvuk, který se mi líbí.

Ty části vašich skladeb, které jsou spíš deklamace na jednom tónu (nevím jestli bych použila označení rap), mi připomínají slam poetry, možná tím souvislým proudem myšlenek, který se na posluchače valí. Máš se slam poetry nějakou zkušenost?

Chápu, že to může připomínat slam poetry. Ale byla jsem na jednom čtení, kde jsem ty texty říkala bez hudby, a přestože to fungovalo, prostě to není ono. Napsané na papíře to taky vypadá dost zvláštně, nemá to ani strukturu básně. Je to psané jako text k hudbě, ten podkres tam zkrátka patří.

Styl tvého projevu mi taky připomněl projekt Čokovoko. Akorát že tvoje texty nejsou legrační, není v tom ta záměrná recese.

To mi pořád někdo říká, že to zní podobně jako Čokovoko. Přijde mi, že recese je ústřední téma české hudební scény – těch projektů, které teď jdou nahoru. Nemyslím, že je to špatné, ale připadá mi to zvláštní. Jako by se lidi báli říkat věci vážně.

První album vyšlo v červnu 2019. Přemýšlíš už nad novým materiálem?

Určitě jo. Nechceme, aby nás vydání alba a koncertování nějak zastavilo v tvůrčím procesu, který považujeme za to nejdůležitější a nejhezčí. Být ve zkušebně a skládat – a mě psát texty – nás baví nejvíc. To jsme dělali dva roky, než jsme vydali album. Protože to je ten zajímavý moment, když tě něco napadne. Koncert už pak není ryzí tvořivá situace, ale spíš právě „fanouškovství sebe sama“. Teď přemýšlíme nad tím, jak ten zvuk dál posunout. Musíme se zavřít zpátky do zkušebny a tvořit.

Co tvoji hudební oblíbenci a inspirace?

Moji rodiče vždycky poslouchali dobrou hudbu, ta velká jména minulého století, Pink Floyd, Beatles, Davida Bowieho, Velvet Underground, Prince, skoro všechny, kteří hráli na Woodstocku… Pak si pamatuju, když máma přinesla domů desku „My 3“ od Indyho & Wiche. Teď si uvědomuju, že je to vlastně moje privilegium, že jsem to mohla poslouchat odmalička. Hodně jsme poslouchali taky třeba Manu Chao. Pak jsem začala mít hodně ráda i novější hip-hop a to už mě od vkusu rodičů trošku oddělilo. Za inspiraci považuju Alice Phoebe Lou, kterou jsem viděla před pěti lety hrát na ulici v Berlíně. Teď v rámci návratů k základům znovu poslouchám Lauryn Hill a snažím se ji pochopit. Byla členkou Fugees a pak udělala jedno album, které je v něčem opravdu zásadní. Sklidila všechny možné Grammy a další ocenění a pak se tak trochu vytratila, protože si řekla, že nechce být součástí showbusinessu. A je jí jedno, co po ní chce okolí. Taky se pořád vracím k „Blonde“ od Franka Oceana a ke Kate Tempest.

A co dalšího máš ráda z domácí scény?

Z Čech a Slovenska je moje srdcovka Marsyas a za poslední dobu mě kromě Čar života úplně nejvíc chytlo album „Stanley Kuffenheim“ od Jamese Cola a hudba Kataríny Málikové. Obecně mi připadá důležité pěstovat si určitý „kompas“ na to, co se mi v hudbě líbí a nelíbí. Protože těch možností, jak dělat hudbu, není nekonečno. Je jenom dvanáct tónů, nějaký počet BPM a jediné, co si člověk musí umět rozhodnout, je: „Ok, když jdou tyhle akordy po sobě, líbí se mi to, nebo ne? A co ten třetí akord? A tohle slovo se mi líbí, nebo ne?“ A nic víc na tom není. Ale toho se právě bojím, že při velké konzumaci se ten kompas „líbí-nelíbí“ může rozpadnout. Protože člověk už toho pak ví tolik o hudbě a různých možnostech, že už neví, kde je ten „jeho zvuk”. Mít svůj zvuk je podle mě důležitější než znát veškerou teorii a techniku. A taky v dnešní době tě jako kapelu nikdo neobjeví, musíš to udělat sama – objevit svůj zvuk a neztratit víru sama v sebe.