Annet X: Tentokrát jsem byla hodně upřímná, sdílet soukromí se už nebojím

Časy se mění. Dřív děti chtěly létat do kosmu, hrát na kytaru nebo léčit zvířátka. Teď spousta z nich věří, že je sláva čeká na youtubu. Annet X, s níž jsem vedl následující rozhovor, si jí užila dosyta, ale stejně svůj obsah smazala a vydala zatraceně dobré R’n’B album s jednoznačným poselstvím – že chce být už jen sama sebou. Jak se jí to daří? Jaké bylo být na chvíli v kůži Bena Cristovaa? A proč miluje Twenty One Pilots? Prozradila Aneta Charitonova.

Vaše deska vyšla v lockdownu. S Olivií Rodrigo máte společné i to, že jste na YouTube vystřelila nahoru prakticky bez koncertu. Jak jste nesla, že turné bude kdo ví kdy a kvůli výpadků koncertů vychází ještě víc desek než kdy předtím?

Tolik jsme žili tím, co tvoříme, a dělalo nám to tak dobře, že jsme se nechali unést tou vlnou, a věcem, který nemůžeme ovlivnit, jsme nedovolili, aby nás stresovaly. Všechno má svůj čas. Připravujeme tour na podzim, lístky jsou v prodeji na Prahu, Brno i Bratislavu. Pokud se akce zakážou, přesuneme koncerty, ale už na ně budeme ready a budeme jen dál s kapelou a ostatníma trénovat. Věřím, že koncerty budou, a nakonec je jedno kdy.

Vaše deska je jinak stavěná a velmi osobní. Měla jste obavy, jestli ji fanoušci přijmou. Jak moc jsou pro vás důležitá pochvala a uznání?

Dřív určitě hodně. Zasekávala jsem se na tom, jestli se ta věc bude nebo nebude líbit. Později jsem pochopila, že takhle nedělám stoprocentně svoji muziku, a loni jsem se od toho oprostila. Deska nemá úplně takovou pozornost, jakou bych si přála, ale ten proces a zážitky, které se mi s ní pojí, jsou mnohem silnější emocí než pocit z „prodeje“. Jsem hrdá na sebe i na lidi, kteří se mnou pracovali. Je to i vidět: nespěcháme s koncerty a ani s klipy. Dáváme si záležet.

Deska má vtipný název. Jmenuje se Až budu velká, chci být Aneta Charitonova. Chápu to správně, že dospět pro vás znamená být sama sebou?

Rozhodně. Jako maličká jsem měla knížku s různými povoláními, policajti, návrháři bla bla bla. Neuměla jsem číst, a tak jsem ji jen procházela. Na konci byla linka, na kterou jsem se automaticky podepsala, což bylo to jediné, co jsem uměla napsat. Až o pár let později jsem si přečetla, že tam bylo napsaný „Až budu velká, chci být:“ To ve mně zarezonovalo a zapamatovala jsem si to.

To mě přivádí k zásadnímu problému vašeho dospívání. Byla jste velkou hvězdou na sociálních sítích. Je těžké být sama sebou na Instagramu, kde se úplně všichni snaží působit co nejlépe?

Zrovna včera jsem se o tom bavila s kamarádkou, která mě dlouhý roky sleduje. Prošla jsem si obdobím, kdy jsem si myslela, že musím sdílet úplně všechno ze svýho života, a předháněla jsem se s ostatními, aby všechno vypadalo líp, ale v posledních letech se to změnilo. Je mi většinu času proti srsti sdílet svoje soukromí jinak než přes muziku. Rozhodla jsem se toho dávat co nejméně na internet, a tím víc se soustředím na realitu. Nicméně sama sebou jsem všude.

Moje generace je jedna z posledních, která si ještě mohla dovolit se dopouštět omylů a nebýt přitom natočená na mobil. Jak vás ovlivnilo, že si své dospívání můžete prohlédnout takřka v přímém přenosu?

V pohodě. To nejhorší o sobě jsem na internet dala jen já sama (smích), ale bylo to autentický, protože jsem natáčela odmala na všechny rodinný kamerky. Spolu s videodeníky natočenými na mým notebooku je to zásadní věc pro sebepoznávání. Je strašně zajímavý se na ně jednou za čas podívat. A svým způsobem autentický bylo v daný moment i to rozhodnutí dát všechna videa z YouTube pryč. Nechtěla jsem se na ně dívat já, nechtěla jsem, aby to bylo to první, na co lidí narazí, když vím, že toho umím nabídnout mnohem víc.

Když už jsme u vlogů, které zmizely při výkonu vašeho práva na to být zapomenutá, lidi se tak či tak museli spojit s deskou. Jak vnímali, že vaše pubertální identita zmizela a najednou je tu místo ní deska?

To už je na nich (smích). Mám dojem, že se mi pročistili posluchači na základ, který se o muziku hodně zajímá a chce poznávat něco nového. Někteří mě sledovali proto, že jsem se s někým přátelila, jiní mě zase přestali poslouchat, protože jsem přestala dělat jednodušší popovou muziku.

Stalo se vám, že vás nějaký vrstevník na ulici poznal a jeho starší doprovod vůbec nechápal, kdo jste?

I naopak. Že mě poznal jen rodič. (smích) Takhle jsem poznala, že se mi změnilo publikum.

Je proto jednodušší se vyrovnat s popularitou, když jste populární jen pro určitou část lidí?

Cítím se komfortně. Nestává se to každý den a taky mám dojem, že lidi, kteří mě sledují, jsou dost sofistikovaní na to, aby nebyli nepříjemní, když se potkáme.

Vás objevil Ben Cristovao na školní besedě v devítce. Narazil jsem na článek ze školního časopisu vaší staré základky, kde jste se později objevila už jako hvězda. Jaké bylo být najednou na Benově místě s tím, že vás učitelé znali v úplně jiné roli?

V ten moment mi to určitě nedocházelo. Dějí se mi krásný věci, o kterých jsem vždycky snila. Objevuju se v televizi, na billboardech, ale ironicky na to já osobně nikdy nenarazím. V rádiu jsem se slyšela tak jednou. Lidi mi to pokaždé řeknou až zpětně.

A nebyl třeba rozdíl v přístupu učitelů? „Ty se v životě nic nenaučíš. Z tebe nic nebude“ – a pak najednou za pět let střih: „Jé, Anetko, jak se máš? Jak se daří?“

Měla jsem velký štěstí na pár učitelů, kteří mě tlačili, abych tvořila. Ten den, kdy jsme se seznámili s Benem, jsem zrovna měla po boku svoji milovanou učitelku, paní Hůrkovou, která o mně všude prohlašovala, že zpívám. Pak jsem nastoupila na střední, a tam jsem byla každýmu jedno, ale sem tam zaznělo: „Měla byste se učit víc a nejezdit furt do Prahy!“

Jak těžké bylo se osamostatnit od Bena?

Pár let jsme spolupracovali. Jakmile jsme přestali, lidi pochopili, že na sítích nemají čekat mě u něj a jeho u mě. Trvalo to nějakou dobu. Začala jsem taky dělat úplně jinou muziku, která jim jasně dala najevo, že jsem úplně jiný umělec.

Dřív jste postovala hodně videí s ukulele. Taková většinou dělají lidé, kteří nemají moc zkušeností s hraním, protože jim stačí pár hmatů na pěknou písničku. Vy jste ale od mala hrála na fůru nástrojů. Čím vás tenhle blbuvzdorný nástroj zaujal?

Tenkrát jsem se hodně nadchla pro Twenty One Pilots. Strašně se mi líbila dynamika mezi drsnou muzikou a chlapáky a až dětským zvukem. Jinak jak říkáte; držíte jednu strunu a hrajete akord, který by vám na akustice zlomil prsty. Je to sranda (smích).

A když už mluvíme o nástrojích, je vaše deska dílo hudebního softwaru, nebo jsou na ní stopy živých nástrojů?

Určitě jsou tam živé nástroje. Radimo má kapelu Champion Sound. Jsou to lidi, co jako já vyrůstali na hip hopu a R’n’B, takže mají stejný cítění pro muziku a hlavně lásku ke stejným žánrům. Od Radima máme kromě produkce saxofon a flétnu, od Mraka basu a kytaru, dokonce i nějaký backvokály a od Guryho celou produkci. Skladbu Bylo, nebylo vyprodukoval dva měsíce po tom, co s produkcí začal. Taky tam hostovala spousta Radimových kámošů, spousta úžasných talentovaných lidí.

Proč jste nakonec zvolili živé nástroje? Spoustu jich můžete velmi věrohodně napodobit nahrávkami z hudební banky.

Jenže to nemá ten feel. Proto taky hodně samplujeme starý věci z vinylů. Živá muzika je mi jinak hodně blízká. V rodině jsme hráli pořád a měli kapelky sami pro sebe.

Na vaší desce mě hodně baví kolize tučného amerického R’n’B a slovanského čuchu. Byl to záměr?

Nebyl. Když píšu text, automaticky frýstajluju v angličtině. Vymyslím flow, která mi zní nejlíp, a pak do ní sázím česká slova. Beat ve mně vzbudí feel, třeba hned i nějaký vzpomínky. Pro mě je překvapení, že v desce slyšíte vliv východu, ale pro mě je asi tak přirozený, že ho pravděpodobně ani nerozpoznám. Víc mě inspiruje žánrově nezařaditelná trojice Frank Ocean, Tyler, The Creator a Kendrick Lamar. Myslím, že jsem se jim v tý nesnadný zařaditelnosti přiblížila. Možná proto se lidi můj styl snaží zařadit a moje kořeny je přivádějí k podobným myšlenkám.

Zmiňovala jste několikrát, že vaše deska odráží vaše vzpomínky. Setkala jste se s tím, že ve vašich písničkách někdo viděl něco úplně jiného než vy?

Rozhodně. Něco jinýho než já v tom vidí asi každý kromě těch, kdo vyložené ví o situacích, o kterých zpívám.

A nehrajete si trochu škodolibě se stylizací?

Dělala jsem to dřív. Bála jsem se sdílet své soukromí. Ale tentokrát jsem byla hodně upřímná. Kdyby někdo cizí fakt chtěl, tak pochopí, o čem v pár textech mluvím.