Anthony Wellington: Nejdřív se musíte zamilovat do dialogu s nástrojem

Anthony, je mým velkým potěšením tě poznat. Těším se, až tě osobně přivítám v Praze v Kytary.cz.

Taky tě rád poznávám, člověče, těším na osobní setkání s tebou a všemi tvými spolupracovníky. Praha je jedno z mých nejoblíbenějších měst na planetě. A neříkám to jen tak.

Díky! Začněme tvou kariérou baskytaristy. Kdy ses začal zajímat o hudbu?

Předně bych rád řekl, že jsem v první řadě hudebník a až poté baskytarista. Takže se nejprve vrátím ještě trochu do historie. Bylo by jednoduché soustředit se v hovoru pouze na basy, ale myslím, že bychom měli začít u hudby jako takové. Podstatné totiž je, že jsem vyrostl v hudební rodině. Nikdo sice nebyl úplně hudebník, ale byli jsme opravdu muzikálně založení. Zpívali jsme v kostele, poslouchali jsme spoustu hudby. Když jsem vyrůstal, moje rodina pořádala spoustu večírků. Takže hudba okolo mě byla vždycky.

A jaká tedy byla tvoje cesta „od hudby k baskytaře“?

O baskytaru jsem se začal zajímat opravdu brzy, už od začátku 70. let, a to ve spojitosti s R&B hudbou, kterou jsme označovali jako černou hudbu. Tehdy byla R&B poháněno, diktováno basou, která tak byla převládajícím nástrojem v hudbě, na které jsem vyrůstal. Na rozdíl od rock'n'rollu, kde je převládajícím nástrojem kytara, v R&B a funku je to prostě rozhodně basa. Podvědomě jsem neustále poslouchal basy. Baskytara mně tak představena ještě dřív, než jsem na ni vůbec začal hrát.

Kdo byl tvůj první učitel na basu?

Vždy jsem si byl vědom toho zvuku, vždycky se mi líbil. A začal jsem aktivně hrát jako opravdu mladý, asi kolem třinácti, kdy jsem ještě neměl vlastní nástroj. Pomohl mi tehdejší přítel mé nejstarší sestry, který basu měl, ale nehrál na ni. Půjčil mi ji, já jsem si ten nástroj zamiloval a začal se na něj sám učit. Učitele na basu jako takového jsem opravdu nikdy neměl.

Ani ve škole?

Když jsem šel na vysokou školu, studoval jsem hudbu, ale nikdy jsem neměl učitele přímo na baskytaru. Hodně jsem studoval svépomocí a jsem přesvědčen, že to má stejnou hodnotu, jako studovat s učitelem. Měl jsem samozřejmě spoustu přátel, kteří hráli na baskytaru, a s nimi jsme si navzájem vyměňovali nápady. Starší kluci mi něco ukazovali, ovšem z nějakých pětadevadesáti procent jsem dodnes hudební samouk.

O důležitý úvod do světa hudby se pak už na střední postarala opět nebasačka – moje skvělá učitelka zpěvu a hry na klávesy. Právě díky ní jsem pochopil, jak hudba funguje. A o to jde. Lidé mě možná znají pouze jako basáka, ale nevědomě mě vnímají jako hudebníka obecně. Jí přiznávám zásluhy stejně jako kterémukoli důležitému baskytaristovi na mé cestě, nebo možná ještě víc. Ona je pravděpodobně důvodem, proč jsem teď muzikantem na plný úvazek. Stále zůstáváme v kontaktu.

Jak bys popsal svůj styl výuky?

Já říkám, že řeč či verbální komunikace je dobrá analogie ke hraní na hudební nástroj. Když se poprvé učíme mluvit, napodobujeme své rodiče. A rodiče nás za to napodobování odměňují úsměvem. Vlastně si jen tak povídáme – a tím se učíme mluvit. Mluvit se totiž nenaučíme tím, že dáme dva nebo tři roky starému dítěti učebnici gramatiky... Tady ohledně základů znalostí musím znovu zmínit komunikaci v naší rodině.

Až pak, o tři nebo čtyři roky později, nastoupíme do školky a teprve tam začneme získávat nějaké základy gramatiky. Gramatika je tedy analogická hudební teorii. Věřím proto, že když začnete hrát na nějaký nástroj, jednou z nejhorších věci, jakou můžete udělat, je přihlásit se hned do nějaké školy. Měli bychom se prostě nejdřív zamilovat do dialogu s nástrojem a vytvářet s ním zvuk, stejně jako to děláme s naším hlasem.

Takže si myslíš, že se nemusíme tolik učit gramatiku? Myslím tím tedy hudební teorii?

Myslím, že se studiem gramatiky je prostě dobré začít až o trochu později. Na druhou stranu ale vidím problém i v tom, že na zahájení studia často čekáme příliš dlouho, protože mnoho lidí hraje pět, deset nebo patnáct let, než se začnou učit základy. Jenže pak už žijete v úplně jiném mentálním nastavení. Protože když jste mladí, když je vám pět až osmnáct let, jste nastaveni tak, že se učíte a dokážete nasát spoustu informací. A když pak dosáhnete třicítky nebo dokonce čtyřicítky, jste už mimo toto nastavení – a začnete si myslet, že je to těžké. Ale těžké to opravdu není.

Hudební teorie není těžká?

Když začínáte, myslíte si, že učit se hudební teorii je těžké, ale ono to vůbec těžké není. Jde jen o to, že váš mozek myslí jinak. Víš, když jsi dítě, máš takovou žízeň po poznání – chceš znát tu gramatiku. Chceš vědět, jak jazyk funguje, chceš se učit. Jako dítě se chceš naučit nejdříve abecedu, a tak se soustředíš pouze na ni, neučíš se hláskování slov a podobně.

Ale když jsi dospělý a učíš se, jednou z věcí – na rozdíl od pedagogiky – je, že můžeš mít představu o tom, co bys chtěl dělat, kam se chceš dostat, co by mohlo být dobré. Ale často je to špatně, protože se začneš soustředit na věci, které jsou pokročilejší, než jsi v tu chvíli ty. Takže možná máš učitele, který se ti snaží ukázat, jak mít správnou polohu rukou a noty na hmatníku, ale ty se chceš naučit nějakou šílenou techniku. A není to tak, že by ses to neměl učit. Ale jen protože víš, že existují nějaké super pokročilé věci, chceš jít přímo k nim. Děti jsou v učení lepší, protože se chtějí soustředit jen na úkol, který je po ruce, a ne na věci, které vidíme, že dělají naši hrdinové.

Tak se tedy vraťme k předchozí otázce – jaký je rozdíl mezi tvojí výukou a lekcemi někoho jiného?

Vlastně nemám vůbec ponětí, co dělají ostatní učitelé. To není moje starost. Učím už přes třicet let, takže moc neřeším to, co ve svých hodinách vyučuje nějaký jednadvacetiletý týpek. Nemyslím to teď nijak arogantně. Jak už to dělám dlouho, mám osnovy, které fungují, a dokonce se spousta lidí moje osnovy učí, aby sami mohli učit. A mé osnovy jsou šité studentům na míru. Od té doby, co jsem začal učit, si udržuji obvykle kolem sedmdesáti až osmdesáti studentů. A opravdu mám asi sedmdesát až osmdesát učebních osnov, to se mi za ta léta osvědčilo. Když se na jednoho studenta zaměřím, vytvořím mu individuální plán. A když pak například další den dávám lekce jeho nejlepšímu kamarádovi, neučím ho to samé.

Můžeš mi říct nějaký příklad?

Mám třeba pět různých způsobů, jak vysvětlit intervaly. Jeden z těchto pěti způsobů s vámi může rezonovat a zůstat s vámi, ale tento způsob nemusí zase rezonovat s někým jiným. A se vší pokorou, kterou teď v sobě dokážu najít – mě vlastně ani nezajímá, co dělají ostatní učitelé, protože obsah mých hodin, na který se soustředím, je starý stovky a stovky let. Víš, nevynalezl jsem mody. Našel jsem jen nový způsob, jak je učit. Intervaly ani rytmus jsem nevymyslel. Pouze jsem našel způsob, jak to někoho naučit. A v dnešní době internetu má mnoho lidí přístup k učebním postupům jiných lidí, takže vím, že spousta věcí z mých lekcí se objevuje v lekcích mnoha jiných lidí. Nejsem kvůli tomu naštvaný. Vlastně to vítám, protože vím, že je to dobrá věc.

Je něco, co tě naučili sami studenti? Nějaké myšlenky, na které jsi přišel díky nim?

Vždycky říkám, že mám docela štěstí v tom, co dělám. Všechny své studenty totiž považuji za učitele – protože mě učí, jak učit. Ale to mám i u všech hudebníků, nejen mých studentů. Když slyším hrát nějaké hudebníky, dostanu nápady a možná dostanu i nápad, který ani nechtěli prezentovat. Mohu jen získat představu z jejich pozorování. A může mě taky něco napadnout, i když jsem je pozoroval, jak hrají něco špatně. Snažím se být všemu otevřený a vnímavý, protože pro mě je opravdu důležité vědět, jak se lidé učí. Proto mě všichni moji studenti učí a ukazují mi, jak se lidé učí, což mě dělá lepším učitelem.

Jak myslíš, že se v něčem může stát člověk tím nejlepším?

Stát se v něčem skvělým má vždy stejný mechanismus. Ten podrobně představím na přednášce v Praze, na to se zaměříme. Ve skutečnosti jde jen o pochopení, jak informace prezentovat a jak je praktikovat. Když něco chcete, studujte to a doufejte, že o to budete usilovat po celý život. Hodně mých kamarádů začalo hrát jako já, zhruba ve třinácti, a hodně z nich bylo opravdu dobrých. A většina už dávno nehraje. Myslím, že jedním ze způsobů, jak dosáhnout velikosti, pokud to slovo chceme použít, je neměnit svůj názor na něco, prostě si to nerozmyslet. A hudba a basy pro mě jsou... prostě jsem si je nikdy nerozmyslel.

Jsi ve svém úsilí konzistentní?

Jasně, na některé věci jsem změnil názor – chtěl jsem být třeba policistou. Chtěl jsem být astronautem. Taky neříkám, že jsem dokonalý, samozřejmě. Objevil jsem ale to, čím chci být, věděl jsem, že tím opravdu budu – a v tomto směru jsem názor nezměnil. Pro mě to znamená, že nejdřív je hudba a pak cokoliv ostatního. Nejsem tedy dobrý proto, že mám nějaký zvláštní talent nebo dar od Boha více než kdokoli na této planetě. Jde o to, že tvrdě pracuji a mám dobrou pracovní morálku, pokud jde o hraní a studium hudby. Ale co hlavně? Prostě jsem na to nezměnil názor.