Apocalyptica vstupuje podruhé do stejné řeky

Kopírovat notu po notě se umí naučit každý šikovný pouliční umělec. Reinterpretovat hudbu a dát jí vlastní smysl je ale kumšt, který neumí každý. Apocalyptica ušla dlouhou cestu, dlážděnou nejen předělávkami thrashmetalových velikánů, ale i vlastní tvorbou, která z rockové muziky vychází. Navíc ukázala, že violoncello je dokonalý hudební nástroj, ba i dokonalý dvojník zboosterované kytary s temnějším témbrem, který nejvíce rezonuje v krkolomných sólech, ale i v epických instrumentálních melodiích.

Nejsilněji proto zní písně Call Of Ktulu nebo To Live Is To Die. Ve dlouhé stopáži obzvlášť vyniknou basové linky, ale i samotné poselství o smrti a zmaru. Až děsivě zní v prvně zmiňované skladbě glissandové melodie, zatímco druhý epitaf na Cliffa Burtona, tragicky zesnulého baskytaristu, je až pochmurně přímočarý.

Volume 2 se od debutu liší hlavně ve výběru repertoáru. Apocalytica si záměrně vybrala skladby, které nejsou vyloženě hitovkami, byť metalový fanda je i tak zná nazpaměť. Zběsilá verze The Four Horsemen s hostujícím Robem Trujilljem z Metalliky či Holier Than Thou z černého alba mají neuvěřitelný drive. Otvírák Ride the Lighning se v úvodu rytmicky klaní hitovce From Whom the Bell Tolls, aby záhy rozjel metalový vlak plný splínu a špíny.

Na Blackened z desky …And Justice For All si Apocalytica pozvala za bicí soupravu Davea Lombarda (ex-Slayer) a spolu vytvořili rychlejší a dramatičtější poctu. Po drsném intru epicky promlouvá fanoušky zatracovaná skladba St. Anger. Jasné melodie rozzáří původní garážový originál emocionálním legátem. To nabyde na ještě větší síle v baladě The Unforgiven II, původně z desky Reload, která původní verzi předčí harmonickým vypravěčstvím.

Největší překvapení si Apocalyptica připravila na závěr. Hymnu One přepracovala do melodramatu, pozvala si opět Roba Trujillja, ale i samotného Jamese Hetfielda, předáka Metalliky, který svůj text s protiválečným poselstvím čte s hrůzyplnou strohostí. Zvuk violoncell střídá orchestrální aranžmá, souboj to je rovnocenný, navíc umocňuje celkový dojem z One, z níž se rázem stala symfonická metalová pecka.

Co na desce oceníte jako muzikanti?

Kdo ví, jestli by Metallica vůbec natočila desky se symfonickým orchestrem, nebýt Apocalypticy. Co dělá toto album opravdu výjimečným, je technická zručnost a cit pro detail, které členové Apocalypticy přináší do každé skladby. Jejich schopnost vytvářet bohaté a dynamické zvukové krajiny pouze pomocí tří violoncell je bezkonkurenční. Rytmické pasáže jsou ostré a přesné, zatímco melodické linie mají emocionální hloubku, která dokáže zasáhnout posluchače přímo do srdce.

A tak předělávky zní kupodivu přesně tak, jak je chceme slyšet: pompézně a minimalisticky zároveň. Klasické aranžmá zní v pojetí Finů originálně a ukázalo thrashovým fanouškům, že rock nemusí řinčet jen skrze hlasitá comba a že efekty nebo wah pedal se dají smyslně a jednoduše nahradit, aniž by originál dostal na frak.

Apocalyptica plays Metallica, Volume 2

Throwdown Entertainment, 00:49:40

symfonický metal

80 %