Atrey: Nestačí být dobrej, musíš být superdobrej

Působil nesměle a sebejistě zároveň. Většina osobnějších otázek po něm sjela jako po hromosvodu. Vašek Čásenský, který na sebe stále více upozorňuje jako Atrey, je ukázkový introvert. Rád balancuje na hranici klišé a jako puntíčkář své nové album Relict vycizeloval do posledního detailu. „Hudba musí být sexy a mít koule. Nesmí tomu chybět ten groove,“ říká. Při skládání používá Reason. Má podle něj nejlepší synťáky, nejhutnější zvuk a neomezené možnosti.

Relikt je druh rostliny nebo živočicha, který se zachoval na izolovaném území jako pozůstatek dřívějšího velkého rozšíření. Svou hudbu, odkazující mj. na francouzské osmdesátky, považuješ za něco podobného?

Troufám si říct, že ano. Myslím, že tady v Čechách kolem hudby, kterou dělám, neexistuje žádná relevantní scéna. Jsem v podstatě sám.

Není jméno Atrey, s ohledem na film a další kapely tohoto jména, optikou unikátnosti trochu zavádějící?

Líbilo se mně, jak zní. A Nekonečný příběh je moje dětství a nostalgie. Bohužel jsem si ale nenašel, jestli někdo takový u nás už není. Plakát s Atreyem doma na zdi ale nemám.

Hrají pohádkové příběhy ve tvé tvorbě ústřední roli?

Moje hudba je vyprávěním příběhů, má ho každá písnička. Třeba Sleeping Beauty, což je Šípková Růženka, je valčík ve ¾ rytmu, kterej je myslím dost posazenej do starý doby… ta písnička nějak začíná a graduje… v půlce je slyšet, jak se probudí, pak se celej track rozjede… Nebo Short Circuit. Vokály k němu nazpívala a text napsala Zagami a je o lásce mezi UI a jejím stvořitelem, vědcem. Takovej Blade Runner v notách. Podle mě moc dobře napsaná věc. Lenka se vyvarovala klišé, i když to téma v podstatě šílený klišé je. Myslím si, že dost dobře vystihuje moji tvorbu, takový to balancovaní na hranici klišé.

Touhu po příbězích v tobě probouzejí i počítačové hry?

Podporují ho. V poslední době hraju hlavně Diablo 3 a Skyrim. Jedná se o starší věci a takové mé resty, ke kterým jsem se dřív nedostal. Zase v tom ale neležím pořád. Mám fáze. Jednou v roce tři měsíce hraju v kuse hry. A pak na to zase půl roku nesáhnu. Je to pro mě taková rekreace. Taky jak jsem starší, zjistil jsem, že docela rád čtu. Ale i to přichází ve vlnách.

Hudba a hry – obojí je pro tebe tedy útěkem ze současného světa plného spotřebních věcí, jak naznačuješ na svém profilu?

Je to hlavně zábava. Únik do vlastní fantazie, vytváření si vlastního světa. To se mi na skládání hudby líbí asi nejvíc. Přitahuje mě vytvářet si vlastní realitu. V tomto světě si všechno můžu udělat přesně tak, jak chci.

Živíš se grafikou?

Tu jsem se naučil, ale neživí mě.

A cover nové desky je tvá práce?

Dělal ho pro mě jeden fanoušek z Barcelony, Abel Comhorse, který komentoval jednu mou písničku na internetu. Zjistil jsem, že má pěknou profilovku a je velice šikovný grafik. Živí se tím a dělá různé artworky a grafiku pro mainstreamové hry. Tak jsem mu napsal. Oslovovat fanoušky je nejlepší. Rozumí ti a rádi ti pomůžou.

Máš víc takto aktivních fanoušků?

Podobně to vzniklo s pražskou zpěvačkou Zagami Jericho. Po mém koncertu v NODu mi psala, že sice přišla na retrowave, ale koncert se jí přesto moc líbil. Tak jsem si ji rozkliknul a zjistil, že sama taky produkuje a zpívá. Líbila se mi barva jejího hlasu a pěkně zpívá. Zatím jsme spolu udělali dvě věci, obě jsou na albu. Spolupráce šla jak po másle. Hudebně se k sobě myslím dost hodíme a skvěle se doplňujeme. Určitě se tedy nejednalo o poslední spolupráci. Hudbu má v krvi, její táta je skladatel a psaní jí jde taky skvěle, dokonce napsala krátkou novelu. Když mi ji posílala, zíral jsem, co může sedmnáctiletá holka napsat.

Tou škatulkou retrowave sis mimochodem zavařil tak trochu sám, nemám pravdu?

Potřeboval jsem to nějak ze začátku uchopit a zařadit. A fakt je, že první věci byly víc 80´s a právě retrowave. Ale dnes? Navíc takový synth wave nebo new retro je striktní škatulka, kde je všechno dané – a to já nechci dělat. Lidi, co dělají tenhle žánr hudby, se snaží co nejvíc autenticky napodobit zvuk té doby. A o to mně nejde. Já si z té éry jen beru prvky, se kterýma pak nakládám po svém.

Nepracuješ s žádným vydavatelem, protože se nechceš nikým nechat omezovat. Copak dnes ještě labely kapely k něčemu nutí?

Mně se to stalo. U jednoho švédskýho labelu jsem vydal jednu písničku... je to takovej ten novodobej label, mají YouTube kanál, statisíce subscriberů… a vydávají fakt pořád, většinou singly. Mají miliony zhlédnutí těch písniček, ale je to přesně to spotřební zboží. Ty děcka koukaj doma na internet… vyšla nová písnička, super, olajkujou to, ale další den o tom už nevěděj a čekaj na další.

Tlačili tě, abys to udělal nějak trendově?

Měl jsem spoustu věcí změnit, zkrátit některé pasáže, jiné dát pryč úplně… a to se podle mě nedělá. Pokud chceš něco vydat, musíš to brát celý tak, jak to je. To se mi nelíbilo. Uvažoval jsem o tom, že bych u nich vydal album, ale sklouzlo to k tomu samýmu. Říkal jsem si, že mi to za to nestojí… a raději si to udělám podle sebe.

Cítíš se natolik silný v kramflecích, že od nikoho nechceš a nepotřebuješ radit?

Dělám hudbu už přes deset let a mám pocit, i když bych teď nerad zněl nějak arogantně, že bych jim mohl dávat rady sám. S hudbou jsem strávil spousty hodin a tím, co dělám, jsem si jistý. Teda ve chvíli, kdy si řeknu, že je to hotový. Do tý doby si nejsem jistej ani tím, jak se jmenuju.

A radil jsi někomu tedy už ty sám?

Lidi mi píšou a kamarádi, co skládaj, mě prosí o rady. Dělám to ale strašně nerad. Častokrát bych totiž předělal úplně všechno, kdybych to měl dělat podle sebe. Pokud někomu začnu radit, jak to má dělat, už to není jeho věc, už to nejde z něj. I když samozřejmě jsou technický věci, který jsou daný… třeba že basa nesmí jít pod určitou frekvenci, protože by to bylo špatný v mixu, to je něco jinýho. Ale mimo tento rámec techniky si na to každý musí dojít sám.

Samota, domov a tvé dvě kočky vs. noční město a zakouřené bary, co tě přitahuje víc?

Záleží na situaci. Když jsem doma s kočkama, mám chuť jít do města. Když jsem ve městě, mám chuť jít domů za kočkama.

Jako většina lidí toužíš po tom, co zrovna nemáš?

Asi tak.

Docela nerad se o sobě bavíš na osobnější úrovni, že?

Jsem introvert, navíc asi lehce asociální.

Do Prahy ses z rodných Pardubic odstěhoval za prací?

Hlavně potkávat lidi a být blíž k muzice. A dobrou práci pořád ještě hledám. Teď zrovna nemám nic, čím bych se chtěl chlubit. Ale udělám si tam to svoje a pak přijdu domů a mám čistou hlavu.

Co z těch věcí z osmdesátek a devadesátek tě formovalo?

Můj největší hrdina byl vždycky Prince – což neříkám proto, že nedávno umřel. Byl to největší frajer a muzikant. Strašně sexy. Dělal to hrozně dobře, nemá jedinej špatnej track. Na co sáhnul, to uměl, hrál na všechno, uměl svou identitu prodat…

Je pro tebe a tvou hudbu „být sexy“ důležité?

Rozhodně, hudba musí být sexy a mít koule. Musí to tam být vždycky, ať je to ploužák, balada, smutný i veselý. Nesmí tomu chybět ten groove.

Jakým způsobem se ve světě hudby orientuješ?

Objevuju hlavně neznámý věci na Soundcloudu. Je toho všeho strašně moc a hodně dobrých věcí. Jenže dneska už nestačí být jen dobrej, musíš být superdobrej. Každej má možnosti, jaký v devadesátých letech měli jen milionáři. Každej student si může stáhnout nějakej program a udělat cokoli... a všichni už mají daleko víc znalostí. Všechno už bylo složený a stačí jen kombinovat myšlenky, který už někdo vytvořil. Ta hudba nemůže být jen dobrá. Musíš být lepší než ostatní.

Nezúzkostňuje tě to?

Určitě, ale snažím se na to nemyslet... (smích)

Více prosadit se třeba můžeš i tím, že se vyjádříš k nějakému aktuálnímu tématu, jako to nedávno udělali PSH skladbou Fuck Off...

Jenže já nemám moc rád spojování politiky, hudby a nějakých názorů. Do hiphopu to patří, ale přijde mi to takový levný.

Co z nových věcí tě teď dostává do kolen?

Hodně věcí třeba z Paříže, kde jsou fakt skvělí producenti. Třeba J.A.C.K., což je frajer stejně starý jako já, vystudoval konzervatoř a umí virtuózně na všechny nástroje. Má ten správný „french touch“ a je to strašně moc dobrý. A hodně mě baví třeba taky novej singl Justice...

Atreyova filmová tvorba? Tohle je valčík, na který je opravdu moc pyšný...

Podle čeho si muziku vybíráš a jakým způsobem ji posloucháš?

Track mě musí dostat hned napoprvé. Nemusí se mi úplně hned líbit, ale musí mě zaujmout. Pak ho poslouchám pořád dokola… a když track roste a roste… poznám, že je fakt dobrej. Já jsem ten typ člověka, co na koncertě před kapelou, i když je to úplně dokonalý a velkej kotel... jen stojím s pivkem a ani se nehnu. Prostě to poslouchám ušima. A pak kapela dohraje a lidi mají otázky, proč nepařím a netančím, jestli se mi to nelíbí… a mně prostě jen ukápne slza. Takhle poslouchám já.

Hodně při skládání předěláváš, nebo se ti někdy tracky daří dělat i na první dobrou?

Trvá mě to většinou strašně moc dlouho. Vždycky něco rozdělám, pak se to formuje a nakonec je z toho něco jinýho. Tracky dodělávám i rok – i když se mi tam třeba jen zvukově nezdá nějakej detail. Furt to ladím, aby to bylo tak, jak chci, což ale ve finále stejně nikdy úplně není, vždycky kousek chybí. Mám doma strašnou spoustu věcí nedodělanejch. Stovky věcí, který jsou dobrý, ale není to úplně ono. Dělat hudbu prostě bolí. Nejdřív je to sranda, ale když to posloucháš hodiny a hodiny dokola, je to utrpení. Myslím, že mé nové album Relict je té dokonalosti nejblíž.

Co při skládání používáš?

Reason. Začal jsem s jeho první verzí a už jsem u něj zůstal. Hodně lidí říká, že je to nesmyslnej program, že lepší je Logic nebo Cubase, který mají dost věcí navíc. Mně Reason omezenej nepřijde. Znám ho dokonale a jsem schopnej v něm udělat cokoli, takže nemám potřebu přecházet jinam. Reason třeba hodně lidí nemusí kvůli tomu, že nepodporuje VST. Jenomže Reason je nepotřebuje. Obejde se bez nich. Má nejlepší synťáky s nejhutnějším zvukem a neomezenejma možnostma, takže knihovna nějakejch presetů je dobrá možná pro začátečníky nebo pro lidi, co se s tím moc nechtěj piplat. Analog je podle mě osobně taky dost přehodnocená věc. V dnešní době udělám třeba v tom Reasonu takový věci a kombinace, který prostě nejsou analogově fyzicky možný. Jiná věc je ta autenticita. V Reasonu nikdy nenapodobíš zvuk basy z Thrilleru, na to jsou prostě potřeba dva Minimoogy.

Neplánuješ sestavu rozšířit o živé hudebníky?

Rád pracuju sám a nahrávání mně vyhovuje tak, jak je. Ale rád bych s muzikantama vymyslel nějaký živák. Nebo rovnou s orchestrem. To by byla úplná pecka, ale to je zatím sci-fi.

V létě ses dostal do lineupu festivalu Beseda u Bigbítu. Na co se návštěvníci můžou těšit?

Dávám do kupy speciální lajvko. Takový protáhnutý extended cuty tracků a mashupy. Bude to dobrý.