Awali: Myšlenky nečekají, až dojdu domů

Letos stihne vydat dvě alba, to druhé v listopadu. Zkrátka kudy chodí, tudy tvoří. Přitom její tvořivost nikdy nejde na úkor kvality. O to, co ji dal tvrdý dril na ZUŠce, jak vnímá své předky a jak se jí skládalo ve vyplaveném kempu, se podělila Tamara Sofia Shmidt známá jako Awali.

Embodied vyjde sotva rok po albu Ad Astra. Máte tvůrčí přetlak?

V tuto chvíli asi ano. Nezáleží na tom, jestli mám čas, jsem vyčerpaná, smutná nebo v místě nevhodném pro skládání hudby. Prostě to jede a já se musím přizpůsobit a najít čas, možnost a cestu, jak tvořit. Samozřejmě si můžu říct, že teď půjdu spát, ale druhý den ráno si už možná nevzpomenu, co jsem jak chtěla složit. Kouzlo vyprchá. Je to něco, co nechci zkrotit. Poměrně dlouho jsem neměla žádný nápad a nebyla schopná vymyslet hudbu, báseň, obraz – cokoliv. Bylo to děsivé. Jako kdybych byla najednou němá.

Jednou jsem skládala uprostřed hrozné bouřky v nějakém divném gruzínském campu. Můj stan byl zaplavený, takže jsem musela jít na recepci. Jedna velká místnost, kde byli všichni ostatní. Byla tam jen jedna plastová rozviklaná židle, kterou jsem obsadila, vytáhla laptop a s nejlevnějšími peckami v uších napsala skladbu Sea Wind (z alba Ad Astra). V Praze jsem už jenom masterovala u Kakaxy.

Básnická sbírka k Embodied byla hotova během dvou, tří dnů. Každý track vznikal úplně přirozeně. V autobusech, tramvajích, za chůze a v prostojích při konverzaci. Jsou to takové „momentary thoughts“; skoro nepolapitelné. Nečekají, až dojdu domů a sednu si k sešitu či počítači. Buď se otevřu a dovolím, aby skrze mě plynuly do DAW nebo poznámkového bloku na mobilu, nebo budu ze sebe na sílu dolovat něco, co ani nebude upřímné, opravdové či naplňující. Samozřejmě je to také cesta, ale mně se více líbí to kouzlo, které neumím vysvětlit, ale vím, že minimálně pro mně existuje.

Embodied vám masteroval Petr „Kakaxa“ Flessig, což je o generaci starší producent zaměřený na pop, rock, punk a alternativu, jinak je celá deska vaše autorská práce. Proč jste mastering svěřila právě jemu?

Kakaxa je pro mne jeden z nejlepších zvukařů. Velmi zodpovědně a citlivě přistupuje k hudbě. Toho si na něm velmi cením. Když jsem s ním mixovala album White Silence, seděli jsme nad každým trackem a po zlomcích vteřiny pečlivě ladili každý detail, zvuk, výraz, efekt. Naprostý profesionalismus a obrovská trpělivost z jeho strany mne oslovily. A vím, že když to svěřím jeho dílně, vše bude podle mých představ.

V bookletu jste věnovala poměrně dost místa vyprávění o svém původu a pocitu vykořenění. Jak vnímáte své předky z Ukrajiny, Ruska, Polska, Litvy nebo Řecka?

V bookletu mluvím o pocitu jednoty, propojení se všemi etnosy a o kráse vědomí, že jsme hlavně lidí. O tom, že místo narození není všechno, všichni jsme kosmopolitní a naše kořeny hluboce ukotvené po celé planetě.

Začnu od konce. Z otcovy strany, po praprababičce z Řecka, mám hnědé oči a kaštanové vlasy, jinak o ní moc nevím. Z jeho strany mám taktéž české a polské předky. Jedna z babiček pocházela z Tachova. V Žitomiru, kde jsem se narodila, měli kdysi český pivovar a dokonce i Sokola. Můj táta se po takových informacích pídil. Založil i Spolek Volyňských Čechů J. A. Komenského pro další lidí s českými kořeny, aby si zachovali svou integritu i v cizině.

Polská část rodiny z maminčiny strany je od Krakova. Její rodiče se potkali na Ukrajině, ale žili různě po světě. Mámin otec pochází od Bajkalu, což je velmi osobitý kraj. Ukrajinské předky nemám. Možná mi v žilách koluje krev kmenů, které se na Ukrajinu přemístily nebo se staly její součástí, ale o tom už nevím. A můj domov, moje „spirit city“ je Praha.

Joe Fassler v textu What Great Artists Need: Solitude tvrdí, že dobrý umělec nemusí být alkoholik, feťák nebo zjizvený z dětství, a že nejdůležitější je samota a disciplína. Vy o sobě tvrdíte, že jste netrpělivá a míváte návaly tvořivosti. Souhlasila byste s ním?

Souhlasím, jen podle mě samota ani není potřeba. Aby mohl tvořit, nemusí být člověk zraněný, smutný, nešťastný a sám. Naopak by měl být spokojený se sebou, svým životem a mít se ke světu i lidem. Když je mi dobře, mám spoustu energie! Chci mít síly skládat, nahrávat, dělat grafiku, fotit, vymýšlet věci kolem a s nadšením realizovat všechny tyhle nápady. Hudební kariéra je podle mne maraton, ne sprint. Hudbou žiju, je to láska na celý život, ale také chci být zdravá a užít si úspěch naplno, pokud se mi podaří prorazit nebo se tím aspoň živit.

Booklet vašeho nového alba je vytištěný dvojjazyčně, česky a rusky. To se obvykle dělá u desek pro zahraniční trh. Předpokládám ale, že pro to máte jiný důvod…

Booklet je v angličtině a ruštině z toho důvodu, že se tak zrodil. Je určený pro všechny trhy, kde lidi rozumí anglicky nebo rusky. Jako malá jsem psala básně v češtině. Před tímto albem jsem v ruštině za celý život složila asi pět básní. Vzhledem k tomu, že ji mám celkem pasivní, sama jsem byla překvapená, jak snadno to šlo. To angličtinu používám denně a skládá se mi v ní nejlíp.

Básně jsem psala i k prvnímu albu Between Significant. Tentokrát ale chci prozkoumat další úroveň tohoto uměleckého výrazu a dát mu větší váhu. Texty v mých skladbách hrají velkou roli. Společně s vizuály a hudbou vytvářejí atmosféru, kterou chci publiku zprostředkovat. Je to přirozený krok vpřed stejným směrem.

Jakou roli ve vaší sebeprezentaci hrají fotky z Instagramu?

Beru to jako příležitost přiblížit příběh mé hudby. Snažím se, aby s ním vizuální složka mého projevu korespondovala. Je to pro mne občas docela výzva, jelikož se velmi nerada fotím a pózovat už vůbec neumím. Když už se k tomu dokopu, prostě si dám do uší sluchátka a dovolím tělu, aby pracovalo. Ty fotky jsou pak dost svérázné, ale líbí se mi, protože jsou nenucené, uvolněné a ne strojené. Čistá, opravdová emoce. Co se týče koncertů, jsem velmi vděčná fotografům jako jsou třeba Honza Kolář, David Růžička, blood.black.sandman, Jakub Červenka a mnoho jiných. Přesně zachycují atmosféru vystoupení.

Letos v březnu jste v ČRo Vltava řekla, že „elektronika má nekonečné možnosti. Ráda bych si proto vytyčila v další tvorbě určitá omezení, co do využití. Jinak bych se zahltila.“ Jak jste pokročila?

Embodied je celé postavené na jedné sestavě nástrojů. Nástrojem myslím také hlas a field recording. Snažím se také používat stejnou sadu efektu a pluginů, aby album bylo co nejvíce konzistentní, na rozdíl od eklektické Ad Astry.

Co vám dala odborná hudebnická průprava?

Schopnost ještě víc do hloubky rozumět hudbě, cítit ty nejjemnější nuance, nebát se výzev, a hlavně vědomí, že když hraju svoji hudbu, jsem na správném místě. Hraju na piano od čtyř let. To jsem ani pořádně nemluvila. Možná i proto se hudbou dokážu vyjádřit lépe než slovy. Tedy až na básnickou sbírku k nové desce. Časem se pro mě hraní stalo nejkrásnějším eskapismem (únikem do fantazijních světů), kdy jsem mohla být sama sebou.

Učitelka ze ZUŠ byla velmi přísná. Říkala: „Aby muzikant podal 100% výkon, musí mít nacvičeno na 150 %.“ Dlouhé hodiny v hudebce jsem jako malá chodila ze třídy do třídy, kde se zrovna uvolnilo piano, a cvičila dlouho do noci. Když mi bylo čtrnáct, hrála jsem jako sólistka s malým orchestrem, a to byl neuvěřitelně silný zážitek. Uvědomila jsem si, že na scéně existujeme pouze já a hudba. Člověk nevnímá nic jiného. Stává se hudbou.