Buďte jako Mick Jagger a dejte bacha na tunel

V prvním příspěvku seriálu Diagnóza bigbíťák jsme si probrali zřejmě největší nebezpečí, které na muzikantovo zdraví při jeho činnosti číhá, a tím je ohrožení sluchu. Ovšem nástrah, před kterými bychom se jako muzikanti měli mít na pozoru, je bohužel víc. Pozitivní na celé věci ale je, že budeme-li dodržovat alespoň několik nejdůležitějších zásad, nemusíme se těchto zdravotních komplikací zase tak moc obávat a můžeme si hraní v klidu užívat.

Druhým největším nebezpečím, hned po ohrožení sluchu, je přetěžování šlach, kloubů, svalů a páteře, neřku-li celého pohybového aparátu. Jedním z nejčastějších postižení z této skupiny je tzv. syndrom karpálního tunelu, neboli utlačování nervů a cév v oblasti zápěstí v důsledku jednostranného přetěžování. Toto onemocnění se samozřejmě netýká zdaleka jen muzikantů, ale i mnoha jiných profesí, které vyžadují jednostrannou zátěž na ruce či zápěstí (např. práce u počítače, ale třeba i dlouhodobé a neúměrné posilování s činkami). Zákeřné je toto postižení navíc v tom, že přichází obvykle velmi zvolna. Mezi jeho nejčastější projevy patří mírná ztuhlost v zápěstí, brnění a slabost v prstech. Člověk si pak obvykle promne dlaně, protáhne prsty a zápěstí, symptomy ustoupí a dál problému nevěnuje pozornost. Jednoho dne však zjistíme, že protahování ani masírování už moc nepomáhá, prsty už nejen brní, ale i bolí a jsou čím dál nemotornější, až v nich nakonec ztratíme cit úplně. Jestliže i v této fázi budeme vyčkávat na samovolný ústup obtíží, zaděláváme si na velké zdravotní komplikace vedoucí až ke ztrátě hybnosti prstů.

Co se vlastně děje? Karpálním tunelem je nazývána úzká štěrbina na vnější straně zápěstí, kterou prochází do dlaně nejen šlachy, ale také tzv. mediánní nerv, který přenáší impulsy z mozku do všech prstů, vyjma malíčku. Právě proto se symptomy zánětu karpálního tunelu vyskytují nejčastěji právě u zmíněných čtyř prstů. U lidí, kteří tuto oblast zápěstí nepřetěžují je štěrbina dostatečně prostorná a poskytuje šlachám i nervu dostatek místa, aby citlivost i hybnost prstů zůstávala normální. Budete-li ovšem zápěstí namáhat denodenně několik hodin, prostor v karpálním tunelu se bude díky otoku zmenšovat, začne utlačovat nejprve jemné cévy zásobující mediánní nerv a posléze i samotný nerv. Pokud včas zareagujeme na prvotní příznaky a dojde pouze k podráždění či zánětu nervu, je ještě čas na nápravu. Obvykle postačí pozměnit nevhodné postavení rukou na nástroji (ať už hrajete na cokoliv - zápěstí je potřeba takřka u všech nástrojů), nevytáčet zápěstí do extrémních úhlů, zvolnit nebo na čas úplně vysadit cvičení . A samozřejmě není od věci vyhledat lékaře - specialistu, který vám naordinuje léky na zmenšení otoku.

Postižení se tímto způsobem obvykle samo spraví a není nutné přistupovat k operativnímu řešení. Pokud ovšem budete symptomy ignorovat a nerv i nadále utlačovat, změny nastalé v karpálním tunelu mohou dosáhnout až nevratného charakteru. Existuje i několik způsobů, které napomáhají onemocnění předcházet. Patří mezi ně samomasáže či různé protahování rukou a někteří muzikanti nedají dopustit na rozehřátí rukou v teplé vodě či speciálním teplém olejíčku. Samozřejmostí by pak mělo být úměrné cvičení, neboť i zde platí, že všeho moc škodí...

Podobné, avšak z medicínského hlediska diametrálně odlišné onemocnění, je tzv. fokální dystonie. Toto onemocnění je zatím poměrně málo známé a často se omylem špatně diagnostikuje (nejčastěji bývá zaměňováno za tenisový loket, zánět šlach, blokaci či přetížení krční páteře a nezřídka také právě za syndrom karpálního tunelu) a nasazená léčba se tudíž naprosto míjí účinkem. Stejně jako v případě syndromu karpálního tunelu vás prostě přestávají poslouchat ruce, ovšem v daleko větším rozsahu.

Chcete mít i po šedesátce formu jako Mick Jagger? Fyzičku si neudržel jen díky tisícům svých milenek...

Jestliže při syndromu karpálního tunelu ztrácíte hybnost a cit v prstech, při fokální dystonii ztrácíte kontrolu na celou paží. Ruka i prsty prostě nefungují. Po delším odpočinku nastává mírné zlepšení, ale ve chvíli kdy uchopíte znovu do rukou nástroj, situace se rychle vrací. Posléze už nejste schopni v ruce ani nic udržet či v nejhorším případě ji přestanete ovládat zcela. Omyl doktorů je pak právě ve faktu, že se nejedná o onemocnění ruky či prstů, ačkoliv tomu vše nasvědčuje, ale problém je v bazálních gangliích - tedy v mozku. Toto postižení se nejčastěji způsobí častým, stereotypním opakováním určitého pohybu ruky (např. i nekonečné, úmorné cvičení obtížného partu.

V mozku dojde k jakési přeměně a muzikant ztrácí kontrolu nad svými prsty či celou paží. Ovšem nemoc se netýká pouze rukou, vyskytuje se kupříkladu i na rtech u hráčů na dechové nástroje. Léčba je velice obtížná, neboť o nemoci se toho zatím ví jen velmi málo a navíc bývá často špatně diagnostikována a v podstatě na ní neexistuje lék. Ale lze jí celkem dobře předcházet tím, že člověk bude stejně jako v případě karpálního tunelu cvičit v rozumné míře a vyvaruje se nekonečného opakování a stereotypu při cvičení.

A pokud jsem vás ještě dost nevyděsil, povězme si ještě alespoň ve zkratce o dalších zdravotních úskalích, které vás mohou na dráze muzikantské potkat. Povídat si o bolavých zádech by asi bylo zbytečné, známe je ve větší či menší míře všichni a jediným bojem proti nim je pravidelné cvičení a udržování zad pokud možno v teple. Zádům určitě neprospívá strnulá pozice, takže je dobré se snažit i při přejezdech na koncerty občas zastavit a nechat posádku vozu (včetně sebe, samozřejmě...) trochu protáhnout. Zvlášť pokud pak stojíte ještě dvě hodiny na pódiu s "poctivým" Gibsonem na krku, nebo páteř natřásáte za bicími. Nezapomínejte proto si mezi zkouškami, koncerty a nahráváním najít čas i na relax, zajděte si občas třeba zaplavat, nebo na jógu a od věci nebude ani sauna či masáž.

Dalším nebezpečím pro muzikanty je také často přehlížená a opomíjená dehydratace. Každý jistě ví, že na pódiu bývá dost často velmi horko (a nemyslím tím jen situaci, když nám nedorazí bubeník, nebo zapomeneme part, který měl být vyvrcholením našeho vystoupení...). A rovněž tomu není tak jen na letních festivalech, kdy sluníčko celý den pere na povětšinou černou podlahu pódia a kde je v pravé poledne doslova pekelná výheň. Je tomu tak i na "chladných" pódiích sklepních klubů, kde je horko zase od nízko zavěšených světel, hřejících aparátů a potažmo i dýchajících a potících se návštěvníků. A tak stačí dvě tři skladby a i z hudebníka začíná odkapávat pot.

Samozřejmě, to k živé muzice patří, ale měli bychom se v tom nasazení a eufórii vždy také trochu zamyslet a uvědomit si, že tekutiny které vypotím do sebe musím zase dostat. Dnes už je naštěstí běžně na pódiu k vidění, že se muzikanti v pauze mezi skladbami občerstvují. Nejlepší řešení je pak čistá voda, či jiné nealko, protože alkohol na pódium (leda snad s vyjímkou piva) opravdu nepatří a nejenže vás neosvěží, ale naopak vás ještě více dehydratuje. Řešit ztrátu tekutin až po skončení koncertu také není rozumné, neboť i během této relativně krátké doby a při tak velkém výdeji tekutin, už dostanou vaše ledviny zabrat. A udělejte to takhle několik koncertů po sobě a bílé pláště vás neminou...

Ačkoliv se to možná z výše uvedeného nezdá, smyslem tohoto článku nebylo vás vyděsit natožpak zcela odradit od muzikantského řemesla. Právě naopak jsem vás chtěl upozornit na možná zdravotní rizika a hlavně na způsob jak jim předejít, aby vám hudba přinášela jen radost a mohli jste se věnovat jen jí a ne běhání po doktorech, které asi nikdo z nás nevyhledává rád.