Backstage: Jiří Moravčík

Koncertující hudebník se bez těch, kteří tvoří zázemí během klubových či festivalových vystoupení, neobejde. Proto jsme se rozhodli v nové rubrice Backstage představit osobnosti ze zákulisí. Začněme jedním z nejpovolanějších, tedy Jiřím Moravčíkem, hudebním publicistou, festivalovým dramaturgem a produkčním, jehož jméno je spojeno s festivalem Colours of Ostrava, Folkové prázdniny v Náměšti nad Oslavou nebo hudební konferencí a přehlídkou Czech Music Crossroads.

Kdy jste začal s dráhou hudebního novináře, bylo to vaše vysněné povolání?

Kdy jsem začal psát už si ani nepamatuji, tak je tomu dávno, nicméně na důvod ano. V hospodě už mé vyprávění o hudbě nikoho nezajímalo, obzvlášť o té africké, které jsem propadl koncem 80. let, prakticky současně se zavedením termínu world music. Takže jsem o ní začal psát. Tehdy jsem to také nadobro zabalil s rockem, o kterém jsem psal nejprve do samizdatů a pak do UNI a Rock&Popu. A jestli vysněné? Určitě ano, o hudbu se zajímám odmalička, i když by mě na počátku nikdy nenapadlo, že psaním o ní se budu nakonec živit, a dokonce skončím ve čtyřiceti letech na volné noze.

Jak se člověk z hudebního novináře dostane také na “druhou stranu” tedy do pozice hudebního dramaturga a produkčního? Spolupracujete nejen s Colours of Ostrava, ale také s Folkovými prázdninami v Náměšti nad Oslavou…

Není na tom nic nepřirozeného, došlo k tomu pozvolna, jen si musíte hned na začátku ujasnit priority. Kombinace hudebního publicisty a festivalového dramaturga totiž dokáže jednomu občas pořádně zamotat hlavu. Sledujete koncert, totálně si ho užíváte a zároveň přemýšlíte - skvělá a zajímavá hudba, jenomže kam s ní na festivalu? Zkrátka musíte vzít do úvahy, že ne všechna hudba je k nám pro svou náročnost a kulturní výjimečnost přenosná. A naopak - hodí se vám sice do koncepce, ale přitom víte, že i přes nespornou kvalitu už o ní nelze nic moc zajímavého napsat. Když jsem jezdil na festivaly výhradně v roli publicisty, zajímal mě program, ozvučení, přístup organizátorů a dostatečný přísun pití. Zbytek, to co se odehrávalo za podiem, pro mě byl cizí svět. Dnes se v něm pohybuji, dokonce v dvojroli dramaturg/produkční a festivalové dění, tím že znám zázemí příprav, už proto samozřejmě vnímám jinak a komplexně.

Když dnes navštěvuji jiné akce, už jsem velmi opatrný s kritikou organizátorů. Moc dobře si totiž uvědomuji, kolik strašné a logisticky náročně práce mají za sebou a kolik ideálů musí často obětovat ke zdaru výsledku. Jasně, hudební kritik takové věci nemusí brát na zřetel, na festival se přece snaží dívat z pohledu obyčejného návštěvníka, který o zázemí nic netuší a proč by i měl. A pokud okolo sebe vidí zádrhele nebo mu přijde, že by to udělal lépe, ať o tom napíše. Koneckonců konstruktivní kritika není nikdy na škodu, horší je to v případě, kdy někteří lidé píší o průběhu akce vyložené blbosti a přitom by stačilo málo - kohokoliv z organizátorů se zeptat jak se věci vlastně opravdu mají. To mě často hodně mrzí. Navíc, teď už se to o hodně zlepšilo, k nám zpočátku přijížděli novináři, kteří nikdy předtím nebyli na žádném zahraničním festivalu, chyběly jim zkušenosti a možnost srovnání. Navyklí na český standard spoustu věcí nechápali, a kdyby nechápali, dokonce považovali za coloursácké výmysly, aniž by tušili, že takhle to zkrátka ve světě chodí.

Máte na starost scénu Gong, která se nachází v bývalém plynojemu. Je tato scéna produkční výzvou, nebo naopak svým zázemím organizaci ulehčuje?

Když jsem na prvním ročníku stál před tisícovým davem, který se snažil dostat do kapacitně omezeného sálu a lidé se ve zmatku přetláčeli na úzkém eskalátoru, ve stavu výzvy jsem se tedy rozhodně nenacházel, spíš mě jímala zoufalost. Vůbec jsem se svými kolegy netušil, co nás čeká a kdyby ano, no nevím, nevím...Zvládli jsme to, všechno proběhlo podle plánu, i když občas se zpožděním a hlavně, nikomu se nic v tom přetlačujícím se davu nestalo. On ten první ročník v Dolní oblasti byl vůbec pro celý Colours tým vysokou školou zkušeností, které jsme ale předtím neměli kde získat, protože areál byl fungl nový a lidově řečeno "nezajetý". Během návštěvy festivalu Primavera v Barceloně, kde mají uprostřed areálu také kapacitně omezený sál, jsme ale okoukli, jak na to jdou Španělé a zjistili, že je to vlastně jednoduché jako facka – stačí zavést zpoplatněné rezervace. Vida, zafungovalo to i na Colours a od té doby je po tlačenicích. Výzvou dnes už tedy zůstává pouze dramaturgie, kdy v případě divadel musím brát na zřetel celou řadu technických aspektů – ne každé divadelní představení, a činohra obzvlášť, se dá při zachování umělecké kvality v Gongu odehrát. Zatímco pro koncerty představuje sál ideál – umožňuje na Colours uvádět komorní, tichou, posluchačsky náročnou hudbu, u které je vhodné si sednout a mít možnost rozjímat, a která by na venkovních podiích dost možná propadla. Colours potkalo štěstí, že mají Gong k dispozici a já v něm hrozně rád pracuji, tedy pokud se tomu dá říkat práce. Na některá divadelní představení a koncerty a reakce publika po jejich skončení do smrti nezapomenu.

Colours of Ostrava předchází už letos počtvrté také showcaseový festival Czech Music Crossroads. Čím se liší od jiných festivalů a jak vznikla idea jeho založení?

Už z názvu showcase je zřejmé o co jde. Vybrané kapely se prezentují před zahraničními hosty, a když se nabídla možnost do toho jít a představit českou hudbu cizincům, neváhali jsme. V principu se Crossroads od zahraničních akcí skoro v ničem neliší, snad jen v mezinárodní koncepci, kdy se k nám postupně nadšeně přidali Poláci, Maďaři a Slováci. Těší mě, že za ty čtyři roky si Crossroads dokázaly v zahraničí vybudovat hodně slušné renomé, což si nenamlouvám ani necucám z prstu. Máme to potvrzeno z mnoha reakcí a každoročním zájmem odborníků o návštěvu Ostravy. Nehledě na to, že z maďarských a polských kolegů se mezitím stali organizátoři největšího světového veletrhu world music Womex .To také o něčem svědčí a vzájemné předávání zkušeností se tím navíc dostalo na ještě vyšší úroveň.

CMC je také konferencí a nabízí workshopy, jak vybíráte hosty a lektory? Nalezneme mezi nimi jména jako Milan Cimfe, Tomáš Neuwerth, Bonus, Mary C, Barak Weiss, nově zvolený ředitel Czech Music Office Márton Náray a další.

Speciálně zaměřené workshopy letos v plné palbě připravujeme poprvé, takže uvidíme, zájem našich hudebníků a vůbec lidí z branže nás ale mile překvapil. Snažili jsme se do workshopů zaháčkovat opravdové domácí a zahraniční odborníky se zkušenostmi, které dokážou předávat. Jestli totiž české hudební scéně něco pořád chybí, tak vedle nedostatku kvalitních manažerů, hlavně znalosti o tom jak uspět ve světě, kterému musíte umět vyjít vstříc, protože na vás nečeká. K tomu je dobré vědět, jak na to. Mohou-li vám poradit ředitelé velkých evropských festivalů, zkušení producenti a studioví mistři, proč toho ke svému dobru nevyužít. S hosty problémy nejsou, těch máme díky letitým zahraničním kontaktům hodně, a protože máme v týmu uznávaného odborníka Petra Dorůžku, s tipy na pozvánky si také nemusíme tolik lámat hlavu. Díky pověsti Crossroads se nám je daří do Ostravy přivážet. Výběr vychází z každoročních témat, která si určíme jako stěžejní.

Kam jezdíte čerpat inspiraci?

Pokud jde o Colours, tak já osobně, nejčastěji ale společně se Zlatou Holušovou, pravidelně navštěvujeme Womex, festival v Rudolstadtu, Babel Med v Marseille, spoustu polských akcí a ona sama se pak vydává za hranice Evropy do Jižní Koreje, na Kapverdy a do Indie. A Crossroads? No, Womex je vlastně největší showcase world music na světě, a snažíme se nevynechat ani další akce, kde vedle hudebních zážitků sledujeme bedlivě organizační dění a pilně se učíme.

Vedete vlastní web World-music.cz, přispíváte do časopisů a novin, jste však také autorem několika knih třeba v Tlamě afrického krokodýla, Když píseň tluče křídly do oken nebo Keltská hudba. Chystáte nějakou další?

Nosím v hlavě spoustu témat, především mě zajímá hudba islámského světa a její vztah k moderní společnosti. Spoustu nádherných příběhů se nadále objevuje i v mé milované Západní Africe, leč možná vás to překvapí, ale Colours a Crossroads si vyžadují stále víc a víc času na přípravu, takže představa, že na několik měsíců vypustím a začnu psát, se rok od roku vzdaluje. Nestěžuji si, píšu přece texty ke kapelám, které na Colours přivážíme a které u nás nikdo nezná a na mě je, aby o nich dopředu alespoň něco málo lidé věděli. Navíc připravuji pravidelné pořady pro Český rozhlas a přispívám do UNI nebo Harmonie.

Foto (c) Ivan Prokop