Bára Basiková: Osmdesátky byly velice silná doba na autorskou tvorbu

Bára Basiková se stala hostem dalšího pokračování natáčení pořadu Garráž, kde si vystřihla ve studiu Kytary.cz klasiku od Black Sabbath She´s Gone, kterou čeští posluchači znají spíše pod názvem Lásko, voníš deštěm od Marie Rottrové. Bára se rozpovídala o natáčení, které ji připomnělo legendární Klobouček, synthpopových osmdesátkách, Stromboli, nebo i o přebujelém užívání sociálních sítí, kterým lidé přiřazují abnormální důležitost.

Jaký máte pocit z Garráže?

Je skvělý, že existuje takový pořad. Vlastně ani nevím o podobném projektu, kde by se v současnosti potkávali muzikanti napříč žánry. Fantastický byl kdysi Klobouček Michala Pavlíčka, kdy se každý týden scházeli muzikanti, a vznikaly různý fúze. Byla v tom svoboda, každý mohl zpívat a hrát, co chtěl. Jsem ráda, že Garráž v tom do jisté míry pokračuje, přestože se jedná o odlišnou dramaturgii.

V čem je Garráž jiná oproti pořadu Na Kloboučku?

Že pořad vzniká ve studiu, je určitý posun. Všichni slyšíme hudbu ve sluchátkách, vlastně rovnou natáčíme. Oproti tomu Michal Pavlíček dělal s námi koncert. Nevidím vůbec žádný rozdíl mezi oběma pořady, co se týká nadšení a celkové pohody a atmosféry. V tom je tenhle koncept jedinečný.

Garráž vyvolává asociaci na začátky muzikantů, kteří zkouší právě v prostorách, ne vyloženě koncertních. Kdy byla Bára Basiková naposledy v opravdové garáži?

Zkoušela jsem v garáži nepočítaně. Vlastně se v nich píšou dějiny každé kapely. Moje první skutečná zkušebna s Precedens v roce 1982 se ale nacházela v ateliéru Martina Němce. Byl to typický prostor poplatný době. Stěny byly pobité obaly na vajíčka, vyrobené z nasávané kartonáže. Řezali jsme do toho třikrát týdně do devíti do večera.

Začínali jste coververzemi?

S Precedens jsme od začátku měli autorskou tvorbu. V osmdesátkách byla velká chuť a snaha mít vlastní repertoár. Fungovali jsme v undergroundu, oficiální kultura byli Gott a Vondráčková. My hráli koncerty v klubech, až po čtyřech letech jsme měli možnost natočit v Pantonu elpíčko. Vlastní písničky byly tenkrát základ. Podobně tak vznikaly nové skladby Hudby Prahy nebo Jasné Páky, Garáže Tonyho Ducháčka, Mikoláše Chadimy a dalších. Všichni razili tuhle cestu – vlastní tvorbu a svůj sound.

Nová vlna a synthpop z 80. let má stále ve vaší tvorbě silné kořeny. Mám pravdu?

Je to hudba, která mě bavila a v 80. letech mě nesmírně ovlivnila. V tomhle duchu jsem nakonec udělala i svoji poslední desku. Pro mě je to stále velice silný hudební styl, který funguje dodnes – i když se jedná o nahrávky staré víc jak 30 let kapel Duran Duran nebo Depeche Mode.

Vraťme se ještě k dnešnímu natáčení písně She´s Gone od Black Sabbath. Co jsem měl možnost slyšet výsledek, finální podoba má až metalový charakter. Nedá se Bára Basiková touhle cestou na další desce?

Myslím, že ne. Hard rock a metal mám ráda, jako interpret spíš tíhnu k novoromantismu a avantgardnímu rocku, který jsem dělala s Michalem Pavlíčkem. Stromboli byla těžko zařaditelná kapela, rozhodně to nebyl žádný metal. Přesto nás pravověrní rockeři a metalisti brali za své. Hudba Stromboli byla ale o poznání měkčí.

Proč jste si vybrala zrovna píseň She´s Gone?

Pro mě byla jedinečnou příležitostí, abych si zazpívala píseň, kterou bych si jinak nevybrala. Navíc Garráž je rockový pořad, chtěla jsem něco typického pro tenhle žánr. Ani jsem dlouho o volbě nepřemýšlela a řekla si, že si vyberu tuto kultovní píseň, jednu z nejnádhernějších rockových balad. Má dokonalou atmosféru.

Znáte příběh této skladby? Black Sabbath ji nikdy nehráli naživo, v době vydání se nejednalo o žádný hit, kapela procházela hlubokou lidskou, drogovou i muzikantskou krizí. U nás je to rádiový šlágr, a to díky interpretaci Marie Rottrové.

Opravdu? To jsem nevěděla. Je fakt, že naživo od nich jsem ji taky nikdy neslyšela. Mají samozřejmě v repertoáru další skvělé věci. Píseň je mi sympatická i dobou, kdy vznikla. Bigbít byl tenkrát na konci 70. let na vrcholu.

Byla to pro vás výzva, zkusit jinou interpretační polohu, než jak ji lidé znají od Ozzyho Osbourna nebo Marie Rottrové?

Pro mě je samozřejmé, abych nekopírovala obecně známou verzi. To by přece nemělo smysl. Píseň Lásko, voníš deštěm s Nohavicovým textem je vlastně úplně jiná než originál. Má jinou atmosféru a čeština posouvá píseň dál. Frázování je odlišné a zpěv jde po jiných výrazových prostředcích. Specifický projev Marie Rottrové dělá z původní She´s Gone úplně novou píseň a málokdo vlastně ví, že ji napsali Black Sabbath.

Říkám si, jestli Bára Basiková umí zpívat vůbec o veselých věcech. Svou náladou mi She´s Gone připomíná vaši sólovou tvorbu.

Smutek, ať už v literatuře, výtvarném umění, filmu, tanci, mě vždycky více oslovoval než všechno ostatní. Je součástí našeho života, navíc mám pocit, že smutek člověk víc prožívá a uvědomuje si všechny souvislosti. Nejsem ale žádný pesimista, radost a smích je stejně potřeba. V umělecké tvorbě cítím, že smutná poloha má větší hloubku.

Máte pocit, že hudba je pak pro vás i posluchače více intimní?

Přesně tak. I u téhle coververze smutek dodává písní větší lidský rozměr, je v ní cítit bolest, zklamání, zkrátka vše, čím si každý z nás projde a smutek v nás rezonuje. Veselý věci dělat nikdy nebudu.

Poslední deska Slzy, kterou jste vydala minulý rok, měla být původně celá v angličtině, nakonec je tu jen jedna píseň bez českého textu.

V angličtině se zkrátka zpívá líp, navíc muzice dodává světovější dimenzi. Je zvukomalebnější, tvárnější, dají se prodlužovat samohlásky… V dnešní době je angličtina běžnou součástí našeho života. Firma Warner Music, která mi vydává desky, byla ale proti. Argumentovala, že většina posluchačů mě vnímá jako zpěvačku českých kvalitních textů.

Vyplatí se vám ještě vydávat hudbu na cédéčkách?

Prodeje klesají čím dál víc. S dobou, kdy jsme se Stromboli prodali před 30 lety půl milionu desek, se to nedá srovnat. Líbí se mi na cédéčkách, že je to artefakt, stejně jako elpíčko. Když jsem ho přinesla domů, byl to hotový rituál. Desku jsem rozbalila a dala do gramofonu, prohlídla si fotky na obalu, přečetla texty… Aspoň do téhle míry jedou cédéčka na podobném principu, ale chápu, že jejich konec se blíží. Pro mě mají stále estetický zážitek.

Dlouho dobu jste ani neměla facebookový profil. Nemáte ráda sociální sítě?

Sociálním sítím moc nefandím. Myslím, že se jim přikládá abnormální důležitost. Chápu je jako marketingový a PR nástroj a neumím pochopit, proč bych měla všem zveřejňovat, co dělám nebo prožívám a sdílet to na Instagramu. Osobní sdílení s přáteli je přece daleko intenzivnější. Pochopila jsem ale, že i já sociální sítě potřebuji kvůli muzice, a tak s vydáním loňské desky už profil a webovky mám. Aby lidi věděli, co nahrávám a kde hraju. Přesto mi nadměrné užívání sociálních sítí přijde zvrácený.

Se Stromboli máte za sebou dlouhou a velice úspěšnou šňůru. Bylo pro vás překvapení, kolik generací na vás chodí?

Docela nás to zaskočilo. Už v roce 2014, kdy jsme vyprodali O2 arénu, jsme viděli, že publikum tvoří dvě až tři generace posluchačů. To je na kapelu, která fungovala jen pár let a vydala dvě desky, slušný úspěch. Hráli jsme ale ve velice intenzivní době, hodně jsme koncertovali, a aniž bychom to tenkrát tušili, oslovili jsme miliony lidí, které považují Stromboli za něco zásadního, co je posunulo jak hudebně, tak kulturně. Ať už potkám kohokoli, lékaře, vědce, strojníka, zámečníka, vždycky vzpomene, že Stromboli byli etapou v jeho životě. V letech 2015 až 2017 jsme pak uspořádali koncerty, na které chodily další mraky lidí. Moje dcery se hrozně divily, nezažily tuhle éru a já jim moji hudbu nikdy nevnucovala. Letos odehrajeme asi dalších 30 koncertů. Těším se na ně, všichni na pódiu máme pocit, jako kdyby se zastavil čas a my se vrátili nazpátek do osmdesátek. Během hraní jsme na sebe neskutečně napojení, baví nás entuziasmus a je to čirá radost.

>

Stromboli vznikli z části proto, že Pražský výběr měl zákaz vystupovat. Co lze ve Stromboli vycítit z tohoto období?
Stromboli vznikli jako protipól Výběru. Michal Pavlíček je fantastický multižánrový skladatel. Dělá filmovou i divadelní muziku, má také druhou sentimentálnější polohu. Z přetlaku vznikla u něj touha udělat něco svého, více abstraktního. Viděl mě zpívat s Precedens, moc se mu to líbilo. Spojení mého hlasu a jeho kytary určilo, kam se Stromboli hudebně vydají.

Stromboli vydali desku Fiat Lux v roce 2014. Podařilo se vám navázat na minulost tak, jak jste si přáli?

Za sebe můžu říct, že to byl opravdu oříšek. Tu pečeť dvojalba z roku 1987 nám jen tak někdo neodpáře a totéž můžu říct i o Strace v hrsti od Pražského výběru. Byla to naprosto ryzí tvorba, silná a kvalitní. Když hrajeme na koncertě Carmen nebo Košilelu, publikum šílí a je jasné, že tyhle naše relikvie mají největší sílu.

Z vaší sólové tvorby mi utkvěla nejvíc deska Lhát se musí z roku 1996. Jak na ni po letech vzpomínáte?

Písníčky jsem si tehdy sama otextovala. Deska je velice smutná a intimní. Mým favoritem je na ní píseň Bezcitná, která pojednává o prostitutce. Okolí většinou nevnímá ani necítí k tomuto údělu vůbec nic, přitom pro ženskou je to nejhlubší dno, kam až může spadnout. Hodně jsem si hrála s textem, předpona „bez“ se ve skladbě několikrát objevuje v jiném smyslu a dodává ji na síle a gradaci. Měla jsem super kapelu a jeli jsme turné po klubech, na které vzpomínám asi nejvíc.

Proč už nepíšete vlastní písničky?

Asi jsem líná. (smích) Popravdě když mi někdo přinese super texty i hudbu, nemám ambici tvořit něco vlastního. Pokud se s hudbou dokážu zcela ztotožnit, nepřemýšlím dlouho a jdu do toho. Jako se přihodilo s poslední deskou Slzy. Třeba ten čas ale přijde. Nechávám tomu volný průběh.