Bára Zmeková: Lákalo mě vykročit z lyrična víc do rytmiky

Skladby pro novou desku vznikaly z velké části na klavírním křídle Steinway & Sons z roku 1892 během tvého rezidenčního pobytu v Úštěku. Jaké to pro tebe bylo, moci tvořit v klidu a v delším časovém úseku?

Byla to moje první zkušenost s takovým prostorem a byla jsem překvapená z toho, že uspořádat si tam čas není až tak jednoduché a samozřejmé. Člověk je trochu pod tlakem a říká si: „Teď je tu ten čas. Teď musíš tvořit.“ A má pocit, že musí 24 hodin denně pracovat. Ale ve finále mi došlo, že nejdřív je nutné se aklimatizovat a že ta aklimatizace trvá tak dlouho, jak je potřeba. Týden jsem nebyla schopná vůbec na nic přijít a cítila jsem se strašně unavená a nedočerpaná. Potřebovala jsem si nejdřív odpočinout, než jsem mohla začít něco dělat.

Bylo to o hledání balancu. Nedá se to úplně tlačit. Nakonec jsem si nastavila nějaký režim – i když jsem neměla na tvoření každý den přesné hodiny, bylo to spíš rozložené přes dni a noci. Většinou jsem třeba ještě ve tři v noci bouchala do piana.

Popsala bys prosím podrobněji, o jaký prostor jde?

Je to zrenovovaná gotická budova, část soukromého domu, kam jsem se měla možnost na nějaký čas nastěhovat. Jenom se to pak protáhlo, protože jsem zjistila, že je to kouzelné místo, tak jsem poprosila pana majitele, abych tam mohla být trošku dýl. Nakonec jsem tam byla přes tři měsíce.

Izolovala jsi se záměrně i co se týče online světa, nebo šlo čistě o pobyt v tom prostoru?

Neizolovala, byla jsem online. Být offline se mi ostatně nepodařilo ani o rok předtím na cestě do Santiaga de Compostela. (smích)

Je pravda, že jsem taky bláhově myslela, že něco vytvořím během týdenní dovolené – a vůbec. Potřebovala bych jen jeden týden na to, abych se zklidnila a zastavila a zvykla si na tom místě, další týden na přemýšlení a ten třetí bych možná začala něco tvořit.

Právě, původně jsem si myslela, že to bude čtrnáct dní a šup šup, ale takhle to vůbec nejde. První měsíc jsem se snažila tam držet opravdu v takové bublině, pak už jsem do toho musela zapracovat běžný život a práci, protože soukromě učím. Každopádně považuju za velký luxus, že jsem takhle mohla odjet a věnovat se tvorbě. Bylo by tu potřeba více rezidencí, protože jinak si to člověk nemůže dovolit ani finančně. Jak se můžu k práci někde zavřít na měsíc a dělat, že neexistuju?

A celý nápad na rezidenci vznikl kvůli nástroji, který už tam byl, nebo se tam ten klavír dostal až poté, co jsi se nastěhovala?

Šla jsem tam kvůli tomu nástroji. Věděla jsem, že je tam staré křídlo a že budu mít možnost se u něj na nějaký čas zabydlet.

Jaký je příběh toho klavíru?

Byl to dar otce dceři. Původně ho vlastnila židovská rodina z Úštěka, která musela ve 30. letech emigrovat do USA. To piáno tam někde zůstalo ležet zaprášené a pak se ho ujal právě Tomáš a nechal ho repasovat. Celý příběh je mi velmi blízký, líbí se mi ten rozměr daru od otce jeho dceři. Celoživotně toužím po křídle, mít prostor k tvorbě – a tam se to najednou všechno zhmotnilo. Byl to takový dárek pro mě.

Cestující piana v sobě mají spoustu příběhů. Kde je třeba dneska konec tvému pianinu, které svého času stálo „půjčené“ v obýváku u mých kamarádů?

(smích) To bylo pianino, na které jsem od tří let hrála. To má teď pro změnu můj jiný kamarád, a jedno novější mám doma já.

Takže to je nástroj, který zažil tvoje první skladatelské pokusy.

Ano.

Kdy jsi začala skládat?

Bylo to pro mě od dětství přirozené, skládat si vlastní věci. Nevím, jestli to není příznak lenosti, ale už když jsem se v cizí skladbě naučila nějakou chybu, hrála jsem to pak radši s ní, než abych se to přeučila správně. (smích) Jinak jsem od dětství hledala svoje skladby. Nejdřív jsem hledala písničky, které jsem znala, pak jsem začala chápat, jak to funguje, a to mě přirozeně vedlo k tomu, začít si hledat vlastní melodie. Pak následuje dlouhá historie srdcebolných tragických písní o umírání a rozervaných srdcích. (smích)

A vždycky byl tvým hlavním vyjadřovacím nástrojem klavír?

Ano. A zpěv byl jakoby v závěsu. Ke zpívání u mě vedla delší cesta.

Když se vrátíme k historickému Steinwayi, na který jsi měla možnost teď tvořit (vlastně i nahrávat, protože to je nástroj, který slyšíme i na albu), co tě na něm jako klavíristku nejvíc baví? Co ten nástroj technicky dokáže?

Nejvíc mě na něm bavila živelnost. Má plný zvuk, který pravděpodobně nejvíc vyzní, když je člověk přímo u nástroje – nahrávka to asi neumí plně obsáhnout, ale každopádně je to velmi svérázný nástroj. Stačilo, aby člověk hrál jeden tón, a už to bylo plné zvuku a bylo to dostačující. Spoustu hodin jsem strávila jen tak „zavěšená“ na klavíru a jenom jsem se nořila do jeho zvuku. To člověk nemá možnost zažít vždycky. Hmota toho zvuku byla tak hmatetelná, že jsem ho před sebou téměř viděla jako nějakou horu.

Bylo to i tím, jak jsem tam byla zavřená po nocích, vlastní představivost mě trochu „ztripovala“. Bylo to trochu ulítlé, ale měla jsem fakt pocit, že z klavíru leze hmota místo zvuku, a chtěla jsem v tom být přítomná fyzicky. Vlastně mi stačilo strašně málo a měla jsem z toho velký zážitek.

A reaguje dobře i na úhoz?

Ne, rozhodně to nebyl hráčsky jednoduchý nástroj, kde by stačilo zmáčknout klávesu a prsty by samy běhaly. Úhozově to nebylo zadarmo a nebylo snadné to natáčet – třeba rychlejší pasáže. A teď zpětně je pro mě zajímavé, že jak jsem měla možnost trávit s tím nástrojem hodně času, hodně jsem se technicky vylepšila a některé věci na desce jsou hodně náročné. A teď už zase nemám tolik prostoru cvičit a hrát, takže musím techniku zpětně dohánět. (smích)

Budeš mít teď na koncertech akustický klavír?

V Akropoli budu mít křídlo a v Brně v Kabinetu múz hraju na elektrické klávesy. V Olomouci pak zase křídlo a v Ostravě klávesy.

Máš možnost být v Akropoli třeba o dvě hodiny dřív a nějakým způsobem si  s tamním nástrojem „popovídat“ a sžít se s ním?

V Akropoli už jsem si s ním teď parkrát povídala, ohrávala jsem si ho. Ale zároveň myslím, že spousta věcí v mojí muzice vznikne přímo na místě. Jasně, že z toho nástroje nevyloudím stejný zvuk – hodně písniček na albu jsem nahrávala na tom starém Steinwayi se ztlumovacím pedálem. Je tam slyšet taky jemné rozladění a jeho náladovost. Je v místnosti, kde se topí kamny, takže udržet nějaké konstantní ladnění je složité. To v Akropoli nebude, ale zase tam budou jiné aranže a velká kapela, takže to není postavené primárně na klavírní barvě zvuku.

Na albu máš spoustu hostů. Nahrávání tedy probíhalo tak, že sis nabrala v Ǔštěku stopu klavíru a pak s ní dále pracovala ve studiu?

Jo, ve studiu i na dálku. To je zajímavý způsob spolupráce, protože do toho člověk vlastně nemůže tolik mluvit.

Jak jednotlivé spolupráce vznikaly?

Všechno to byli moji kamarádi, které jsem na albu nějakým způsobem chtěla mít. Třeba Francesca z Austrálie (violoncellistka Francesca Mountfort, pozn. aut.), to je moje mnoholetá spolupracovnice, hrála na všech třech deskách – a jenom jedna z nich byla točená přímo ve studiu. Všechny ostatní už byly na dálku. Přijde mi hrozně fajn, že tohle technologie umožňují a že můžeme udržovat kontakt na dálku, i když se nevidíme.

A třeba kontrabasista Petr Tichý nebo Tomáš Liška, který na desce hraje na basovou kytaru, to jsou lidi, kteří mě provázejí už řadu let a bylo pro mě přirozené si je na album přizvat. A nahrávat vokály s Lenkou Dusilovou, stát metr od ní, když zpívá, to pro mě byl neskutečný zážitek – až jsem se z toho rozplakala.

Inspiroval tě někdo z hostů zpětně, co se týčče muzikantského přístupu?

Myslím, že je hodně důležité nezapomínat na moji kapelu – s bubeníkem Viktorem Dořičákem pracuju na písničkách vždy už od začátku. Hledáme spolu, aby píseň dobře souzněla s rytmikou. A tím, že do toho s elektrickou kytarou a baskytarou vkročil Pavel Šmíd, který má zase jiný background, mě to k rytmice i víc vedlo. Loni v září jsem měla příležitost hostovat v jeho kapele se senegalským zpěvákem Cheikhem Lô, což mě vyrvalo ze světa klasického piána a vrhlo nemilosrdně do světa africké rytmiky. Musela jsem se naučit pro mě dost nové a složité věci, což se pak otisklo i do aranží mých skladeb. Lákalo mě vykročit z lyrična víc do rytmiky – a díky tomu je na desce i rapová píseň.

S jakými dalšími nástroji pracuješ? Máš nějaké oblíbené synťáky?

Teď jsem hodně pracovala s Arturia PolyBrute, což je velký a dost složitý analogový syntezátor. Pořád ho ještě objevuji a pokaždé, když si vezmu do ruky manuál, mám pocit, že ho musím začít číst znovu od začátku. Předtím jsem pracovala hodně v Abletonu nebo s Nord Stage klávesami, kde je to hodně intuitivní. Arturia je už komplikovanější – člověk potřebuje už trochu znát průběh syntézy a jít víc do hloubky. A já si pořád připadám, že jsem ještě na hladině a čeká mě to probádat.

Zmínila jsi práci na aranžích skladeb. Vznikají tedy organicky už v průběhu skládání, nebo až později ve studiu?

Základní materiál vznikl u klavíru v Úštěku. Pak do toho vstupuje Viktor a hledáme spojení s rytmikou. Některé aranže mám už připravené předem v hlavě – vím, jaká melodie má ve skladbě znít třeba na basklarinet. A s akordeonistou Michalem Mihokem a s Ninou (houslistka Nina Marinová, pozn. aut.) je to zase hodně organické. Ty pozvu do studia, oni tam natáčejí a pak vybíráme materiál. Já už mám vymyšleno, co má která píseň sdělovat, a oni jsou tak citliví muzikanti, že už ji jen tvarují do finální podoby podle toho sdělení. A stejně to funguje i s Francescou, jen u toho nejsme společně. Je skvělé dát hudbu do rukou někomu, kdo ji chápe a dokáže tomu přidat ještě další, správnou esenci.

Kromě toho, že jsi teď měla možnost tvořit album v rámci rezidence, v čem dalším se pro tebe liší vznik nového alba od předchozí desky Lunaves?

Lunaves bylo z velké části elektronické album a tady jsem se záměrně víc zaměřovala na klavír a na synťák. Ani tam není tolik dalších nástrojů jako na předchozí desce. Taky jsem teď chtěla víc objevovat své vokální možnosti – kam si můžu ještě dovolit s hlasovým projevem jít, jak se dá pracovat se zvukem v rámci propojování hlasu a klavíru nebo synťáku, co to vlastně dohromady vytváří.

Mám pocit, že jsem teď měla mnohem soudržnější jádro – hlas a klávesy. A potom tam přibývaly další věci, ale celkově to pro mě bylo dost kompaktní. Zároveň jsem se chtěla vyhnout monotónnosti. Do některých písniček jsem tedy pak přidala hammondky a Fender piano, které to rozbarvilo a deska tak dostala nový nádech.

Ale hlavní rozdíl spočíval v koncentrovaném čase samotné tvorby. Měla jsem možnost celý materiál vzít a „otesávat“ naráz. A i když to není čistě koncepční deska, mám pocit, že tohle byl ten koncept – že se to celé odehrávalo v rámci daného časového úseku.

Jak zpětně reflektuješ vaše vystoupení na prestižní mezinárodní přehlídce world music Womex Expo v roce 2020?

Bylo to trochu nešťastné, protože to byl ročník, který byl kvůli covidu online. Přišli jsme tak o možnost prezentovat se naživo a setkat se s lidmi. A myslím, že nikdo pořádně nevěděl, co si s tím počít – jak se chovat na té digitální platformě, která byla sice dobře připravená, ale ještě nikdo nevěděl, jak tam fungovat.

A nevzniklo z toho alespoň dobře udělané video? Často koukám na záznamy koncertů z Womexu a spousta z nich byla právě kvůli covidu bez diváků.

Ono to právě bylo kvůli covidu obráceně – abychom tam mohli „vystoupit“, museli jsme dodat profesionální live video. Natáčeli jsme ho v Akropoli a bylo to nákladné. Naštěstí tu existuje SoundCzech, který zrovna v tu dobu vypsal výzvu na podporu vzniku živých videí a získali jsme ji. Na Womexu to funguje tak, že se tam normálně posílá přihláška a z těch stovek došlých přihlášených pak sedm porotců vybírá účastníky, kteří vystoupí. A to naše vystoupení bylo nakonec skrze video.

Jak vlastně fungují tvé skladby s českými texty pro zahraniční publikum?

Co jsem zatím měla možnost hrát pro zahraniční posluchače, vždycky mě překvapilo, že to funguje dobře. Teď v listopadu jsem hrála čtyři koncerty v Kanadě, předtím jsme hráli v Německu nebo v Athénách a fakt si nepamatuju jediný zahraniční koncert, kdy by po konci někdo nepřišel a neříkal: „To bylo krásný, já jsem sice nerozuměl ani slovo, ale je to tak zvukomalebné, že jsem měl pocit, že tomu rozumím.“ A to je hrozně hezká zpětná vazba.

Komunikuješ mezi skladbami s publikem a objasňuješ kontexty, nebo spíš necháváš muziku mluvit za sebe?

Jak u kterých písní. Někdy je to těžké, snažit se obsahově komplexní skladbu vyjádřit v jedné větě. Dávám si na to pozor a připravuju se na to předem, abych věděla, u kterých písniček si to dovolit můžu a u kterých z toho vyjde jen takové zamotané plácání.

Jaká témata jsi na nové desce chtěla zachytit? A formulovala jsi je také až během rezidenčního pobytu, nebo už jsi s určitými okruhy témat do celého kompozičního procesu vstupovala?

Některá témata jsem už přivezla s sebou a moc se jim nedalo vyhnout, jen jsem si nebyla jistá, jestli a jakým způsobem se mi podaří je otesat. Ale celkově se témata vynořovala spíš během procesu, já je tušila v těch úlomcích, se kterými jsem do Úštěka přijela, ale porozuměla jsem jim až tam. Spousta věcí tam do sebe zapadla a téměř nic z toho jsem předem neplánovala. Prostě jsem je tam odžila a odehrála. Taky jsem se o nich hodně napřemýšlela a napovídala třeba s Viktorem nebo Pavlem. Je moc hezký mít s kým si o písních povídat.

Jak vznikla myšlenka natočit live koncert v ostravském Gongu?

To byl první pocovidový ročník Colours of Ostrava, v roce 2022. Myšlenka natočit tam živák vznikla z čiré potřeby mít to zaznamenané, protože zahrát si v Gongu byl jeden z mých splněných snů. Měla jsem tam speciální osmičlenný ansámbl a křídlo. Chtěla jsem vyzkoušet, co to znamená, mít natočený live koncert a mít zpětnou vazbu, jak to zní.

Byl to můj zatím technicky nejsložitější projekt. Naštěstí jsem tam měla kamarády z brněnského studia Rustical Records, kteří se postarali o nahrávání, a náš zvukař obstaral, aby to šlo hezky ven, a byli jsme na to dobře připravení. Osmičlenná kapela je už docela náročná na to, jak ji nazvučit, jak se postavit na stage, jak si nastavit ineary a tak dále. A já navíc běhám mezi klavírem a Nordem – a jak jsou ty písničky aranžemi bohaté a ne všude hrají všichni, hodně jsme to plánovali a promýšleli předem, aby všechno sedělo.

Kdo s tebou bude vystupovat na koncertech k nové desce?

Bude tam vždy celá kapela, čili Viktor Dořičák na bicí, Pavel Šmíd na baskytaru, Nina Marinová na housle, Michal Mihok na akordeon a Ondřej Vychodil na basklarinet, což jsou vlastně muzikanti, kteří se mnou také nahrávali desku. V Praze budeme mít navíc vokální posilu, zpěvačku Lenu Boha, několik speciálních hostů a také před námi vystoupí výjimečný skotský písničkář Steven Johnson.