Bára Zmeková, foto: Petr Zmek

Bára Zmeková: Na některé věci se nedá pospíchat

Druhé album éterická písničkářka Bára Zmeková vydala po dlouhých šesti letech. Na své desce se snovým názvem Lunaves ve dvanácti písničkách balancuje opět na hranici folku a jazzu, nově ale přibyla i výraznější elektronika. S Bárou jsme si v útrobách Absintového klubu Les povídali o cestě ke koncertování, novým nástrojům či předskokanství. Křty proběhnou 19. března v brněnském Kabinetu Múz a den poté v pražském Studiu Alta.

Název alba spojuješ se sněním a fantaziemi. Provází to i písničky na desce?

Písničky vznikaly mnohem delší dobu a myslím, že se nedají propojit jedním tématem. Ale slovo Lunaves se mi líbilo. Jak jsem nad ním víc a víc přemýšlela, začala jsem v něm objevovat různé významy a nakonec jsem cítila, že by všechny písničky mohlo nějakým způsobem zaštítit.

Od vydání minulého alba uplynulo šest let. Co se za tu dobu změnilo?

Posun to byl zásadní. Album Ještě kousek pro mě znamenalo úplně první zkušenost s prací ve studiu a nevěděla jsem přesně, co od něho chci. Vzniklo hodně rychle, nahrané bylo během týdne. Na novém albu jsme všeho všudy pracovali rok a čtvrt. A dlouho před tím jsem navíc hledala, jak písničky pojmout, abych s nimi byla spokojená – aby měly pestrou, ale hratelnou formu. Ve studiu jsme také hodně pracovali na tom, aby byly propojené a album mohlo fungovat jako jeden celek.


Stejně jako první desku jsi i tuhle nahrávala ve studiu Ondry Ježka, Jámor. Byl pro tebe návrat jasnou volbou?

Ano, v Ondrově studiu jsem zatím točila úplně všechno. Popravdě mi trvalo docela dlouho, než jsem se definitivně rozhodla, možností bylo více a mě trochu lákalo zkusit i nějakou novou spolupráci. Ale naštěstí mě to nakonec svedlo zpátky k Ondrovi do Jámoru.

Hrály v přístupu k novému albu nějakou roli taky remixy tvých písniček z minulé desky?

Album to vyloženě neovlivnilo. Možná se na něm ale podepsalo častější setkávání s lidmi z jiného hudebního světa. Remixy tvořili mí přátelé, byla bych ráda, kdyby se časem ujali i nových písniček a posunuli je zase někam jinam, baví mě různé přístupy k jedné věci.

Oproti minulému albu ale podstatně přibylo synťákových ploch i elektronických beatů…

V tom mě dost popostrčilo hraní ve FORMĚ, kde na piáno hraju jen výjimečně a většinu času trávím se synťáky, což mě ohromně baví. V písničkách mi elektronika chyběla, tak jsem začala trochu víc experimentovat. Synťáky jsou mi blízké, ale beaty a celkové propojení písní s elektronikou jsme v několika skladbách hledali spolu s Robertem Formanem z FORMY. Do jedné skladby jsem přizvala také Martina „Bonuse“ Tvrdého. Aranže tak byly až na pár výjimek hotové už předtím, než jsem šla do studia.

V článku, který jsi pro Frontman psala v létě, jsi hodně zmiňovala netrpělivost. Jak moc se podepsala na vzniku alba?

Původně jsem album chtěla vydat už loni na jaře, pak loni na podzim a nakonec je to až letos. Asi jsem se ale naučila, že se na některé věci nedá pospíchat. Za ten rok a čtvrt se staly některé zásadní věci, které podobu alba proměnily. Především zpěvy potřebovaly svůj čas, takže jsem finálně ráda za to, že to trvalo tak dlouho a že i přes mou netrpělivost jsem albu dokázala dát všechen potřebný čas. První deska to štěstí neměla, natočila jsem zpěvy a teprve potom hrála na Colours, což byl důležitý moment, který se na ní ale už nestihl otisknout.


Čím pro tebe byl koncert na Colours tak zásadní?

Hraní na Colours of Ostrava byl do té doby můj mnohaletý sen, taková meta. Po koncertě jsem si ale rychle uvědomila, že splnění takové mety nic nezmění – když jsem dohrála, neměla jsem zásadní pocit zadostiučinění. Do té doby jsem měla představu, že výš se dostat nedá, že výš ani moje fantazie nesahá. Ale on to byl jen takový začátek.

Časem sis vedle klavíru našla cestu i k jiným nástrojům. Písničku Svatojánská jsi často hrála s ukulele. Jak se to stalo?

Ukulele je můj kámoš na výlety. Dostala jsem se k němu, když jsem letěla do Austrálie a v Malajsii mi ukradli všechno, včetně pasu a foťáku. V Melbourne jsem pak na internetu sháněla nový foťák, ale místo něj na mě vyskočil inzerát s ukulele. Asi týden jsem se na něj poctivě učila na zahradě pod citronovníkem a pak jsem buskovala v Melbourne na ulici.

Přes ukulele jsem se pak dostala trochu ke kytaře, ale nemůžu o sobě tvrdit, že bych byla skvělá kytaristka. Užívám si ale třeba rozdíl v nošení lehké kytary a dvacetikilových kláves.

Na svých stránkách máš svůj styl specifikovaný jako pochroumaný šanson. Opravdovým, zdravým šansonem jsi svou hudbu nikdy nazvat nechtěla?

Pochroumaným šansonem to jednou nazval Kuba Cermaque a mně se to moc líbilo. Já si nemyslím, že to, co dělám já, je úplně šanson. Šanson si představuju trochu jinak, ještě expresivněji – kde zpěvák nebo zpěvačka stojí na pódiu a ten text proklamují, já jsem oproti tomu přeci jen schovaná za klávesy.

Máš taky bohaté předskokanské zkušenosti, na Frontmanovi se můžeme dočíst o tvém koncertu před Sophií Hunger. Komu se ještě chystáš předskakovat?

Ráda bych si zahrála s kýmkoli. Dnes mě ale napadla taková hříšná myšlenka a pořád nevím, jestli ji mám vůbec vyslovit a jestli se to bude moct publikovat, ale když bude v Praze ten Hozier, tak by to šlo, ne? (smích)

Tagy: