Barbora Mochowa i na druhém albu nabízí vesmír plný jemných, popově baladických nálad

Osobu Barbory Mochowe jsme mohli poprvé zaznamenat v řadách už dnes neexistujícího, alternativně popového Sinuhetu. Už v době, kdy kapela vydala svou jedinou desku Nocturno, se frontmanka prezentovala premiérovým sólovým singlem Rise and Shine. Ten představil zpěvačku ve výrazně zasněnější, baladičtější poloze. Toto směřování mladá skladatelka potvrdila o dva roky později debutovou deskou Waiting for the White Raven, kterou připravila v úzké spolupráci s producentem Matoušem Godíkem a Kvintesence Quartetem (dnes Unique Quartetem). V návaznosti na ni mj. získala 2. místo v kategorii Objev roku v posluchačské anketě Žebřík.

Ani v následujících letech se autorka neztratila z očí. Dvakrát, v letech 2019 a 2020, zaujala absolvováním dvou národních kol Eurovize, kde si při druhém účinkování vysloužila 1. místo od mezinárodní poroty. Přípravu nové desky pak přerušila nečekaná práce na poctě Leonardu Cohenovi, která vyšla na albu společně s jeho autobiografií v roce 2020. Dlouhohrající autorské pokračování, které dostalo název Will-o’-the-Wisp a o němž se mluvilo průběžné už od roku 2019, přišlo na řadu po dlouhých sedmi letech.

Will-o’-the-Wisp neboli česky Bludička je i náladou logickým pokračováním debutu. Barbořin svět je na míle vzdálen každodennímu lopocení a zpravodajskému servisu z domova i ze světa. Bludička Barbory Mochowé zkrátka žije ve svém vlastním fantazijním světě. „Skrze hudbu nepotřebuji na něco apelovat. Jediné, co bych si přála, je, abyste při poslechu téhle desky nechali rozeznít svoje představy a emoce, a nechali se tak přenést do jiného světa,“ potvrzuje ve svém prohlášení autorka, které s anglickými texty pomohli skladatelka Tereza Frantová, mladá zpěvačka Maella, britský písničkář James Harries a také mladý zpěvák Daniel Žižka.

S autorkou se znovu vydáváme do hlubin vesmíru, čerpáme energii z výtvarného umění, případně se prostě jen potulujeme přírodou, daleko od lidského pinožení. Tu a tam dojde sice na vyhrocenější situaci, ve výsledku lze ale i druhé album Barbory Mochowé předepisovat jako účinný lék proti stresu a předvánočnímu shonu. Otestujte, a dáte mi za pravdu!

Co na desce jako hudebníci oceníte?

Na rozdíl od debutu, kde autorka spolupracovala s Matoušem Godíkem (Bratři Orffové, Zka4T), nový materiál vznikl v úzké kooperaci s producentem Viliamem Bérešem (Lanugo, Lenka Dusilová, James Harries), s nímž se Barbora potkala v roce 2019 na českém songwriting campu. Na album pak přizvala své stálé spoluhráče ze smyčcového Unique Quartetu v čele s Šimonem Markem, pro které aranže napsal Michal Worek, na dvě písně studiovou sestavu rozšířila i o basistu Rasťa Uhrika, bubeníka Davida Landštofa a flétnistku Janu Vávrovou. I přes tato jména jde znovu především o dialog mezi vokálem, autorčiným klavírem, smyčci a decentní elektronikou. Jemně nařasené skladby plynou jedna za druhou, čas se zastavuje a pouze tu a tam se v mlze vytvořené autorkou jemně setmí (např. ve výborně vygradované Norbert a Wait For Life). Jindy naopak se atmosféra přiblíží new age nirváně (např. duet s Danielem Žižkou v Pierrot). Barokně neoklasickou náladou s výraznými smyčci se pyšní Birth. Oba zástupci ze soutěže Eurovision Song Contest, True Colors a White & Black Holes, které na desce také najdeme, vystupují z řady, ale jdou s celkovou náladou desky.

Ano, letošní novinka Will-o’-the-Wisp obsahuje více rytmů a je celkově barevnější, výsledné vyzněné však zapadá do atmosféry, kterou nastolil před sedmi roky debut. Od Lany del Rey se Barbora Mochowa nicméně přesunula spíše baroknímu popu Weyes Blood nebo komornímu skandinávskému rukopisu Susanne Sundfør. Tato deska mohla být velkou nafouknutou bublinou, ale nestalo se tak. Tento křehký klenot je potřeba hýčkat.

Barbora Mochowa – Will-o’-the-Wisp

Tranzistor, 44:48, 2023

85 %