Barbora Mochowa: V textech potřebuji být doopravdy sama za sebe

Tvoje první album z většiny produkoval Matouš Godík, zatímco na nové desce jsi spolupracovala s Viliamem Bérešem. Jak celá spolupráce vznikla a jak ji zpětně hodnotíš?

S Viliamem jsme se poprvé potkali v roce 2018 na prvním českém songwriting campu. Na začátku se vždycky vytvoří tvůrčí týmy a na konci dne musíte mít hotovou, nahranou a zprodukovanou píseň. A my dva jsme hned ten první den byli přiřazeni k sobě. Složili jsme píseň True Colors, která se pak dostala do českého národního kola Eurovize. Strašně nás to bavilo a já jsem hned věděla, že ve spolupráci s Viliamem bych chtěla dál pokračovat. Hned po skončení campu jsem se mu ozvala, a tak jsme začali pracovat na téhle desce.

Songwriting campy jsou určené pro hudební profesionály – a tys v té době už nebyla na české scéně žádný nováček, měla jsi za sebou první sólovou desku Waiting for the White Raven.

Ano. Na songwriting camp mě pozval muzikant a producent Jan Vávra, který tyhle campy doteď pořádá. Potěšilo mě to, a zároveň jsem z toho bylo jako introvert i trošku nervózní, protože to znamená spoustu nových lidí na jednom místě a komunikaci v angličtině (je tam spousta muzikantů a producentů z cizích zemí). Ale odhodlala jsem se a doteď jsem strašně vděčná, že jsem tam byla, protože díky tomu mohla vzniknout tahle deska. Už tehdy jsem si přála být v týmu s Viliamem – jeho tvorbu jsem znala třeba z mého oblíbeného alba Baromantika Lenky Dusilové.

Jací další lidi byli v týmu?

Byli jsme v trojici ještě s holandským skladatelem Koosem Kamerlingem, který pracoval na textu.

Když jsme otevřely téma textů, na prvním albu ti psala texty Alice Bauer. Jak to vypadalo tentokrát?

Hodně se mi to od té doby posunulo – teď potřebuji být v textech doopravdy sama za sebe. Většinou mám už docela konkrétní představu a vizi, jakou atmosféru chci v písni popsat, co v jaké frázi říct, ale zároveň nejsem tak silná v angličtině. Proto vždycky na textu spolupracuju s někým dalším, například s Terezou Frantovou, se kterou jsme psaly už i na první desce. Na dva texty jsem oslovila zpěvačku Maellu, text k Pierrotovi jsme vytvořili společně s Danielem Žižkou a jeden text napsal také James Harries.

Texty dají většinou nejvíc práce. Často už je celá píseň produkčně hotová a text se dělá až na závěr – což je těžké, protože jsem zvyklá na to, jak je píseň nejdřív nazpívaná ve „svahilštině“, a najednou se musí změnit. Změna je pro mě obecně problém. (úsměv) Snažím se pak, aby se zachovalo podobné frázování a zvuk. Možná si příště napíšu nějaké texty dopředu, aby ten proces nebyl tak složitý, ale většinou mě napadají nejdříve harmonie a melodie.

Také je pro mě kolikrát těžké píseň konkretizovat. Člověk u toho má nějaké pocity a představy, ale některé emoce se těžko popisují. Mám ale dost inspirací, třeba vesmírnou tématiku a pocity, které z toho mám, sny, nebo výtvarné umění – vybavím si třeba konkrétní obraz a ztotožním se s některou zachycenou postavou nebo čerpám z té atmosféry. Proto jsou na nové desce skladby jako Harlequin and Columbine nebo právě Will-o'-the-Wisp (Bludička) – moje zamilované téma.

Je pro tebe písňový text také prostředkem pro osobní otevřenost a sdílení? A bylo by to jiné v češtině?

Texty k mým písním jsou vždycky osobní. Vycházejí buď z mého pocitu v životě, a nebo v nich můžu zobrazit svoje fantazie. Pierrota jsem původně začala psát v češtině, ale nakonec to skončilo angličtinou, protože to bylo přání Daniela Žižky. Jinak obecně v angličtině mi spoustu věcí takříkajíc „není divné říct“. Myslím si, že v češtině bych asi hledala větší abstrakci a pocitovost v náznaku.

V recenzích a perexech rozhovorů je tvá tvorba často označována jako „melancholická“, „sentimentální“ nebo „zasněná“ – asi se klavírní tvorba pořád pojí mimo jiné s romantizující představou intimního prostředí biedermeierovských salónů a tak dále. Zároveň na nové desce do dříve přehledných harmonií zaznívají i určité zneklidňující, rozrušující podtóny – už to celé není tak „hladké“, ať už díky harmonickým disonancím, nebo díky použití nehudebních zvuků a ruchů.

Tohle je především Viliamova práce. Většinou přijdu s písní tak, jak jsem ji napsala s pianem. V téhle podobě ji nahrajeme, od toho se odrazíme a pak ji začneme upravovat, rozvíjet. Já sedím vedle Viliama a sleduji, co dalšího pod jeho rukama v písni vzniká, někdy jsem takový „navaděč“ nebo ho jen povzbuzuju v tom, co právě tvoří. Snažím se být otevřená, protože nápad, kterým si nejsem zpočátku jistá, může být nakonec to, co na výsledné písni nejvíc zbožňuju.

A co se týče zmíněné disonance a podivných zvuků, taková místa v hudbě si opravdu užívám. Mám ráda momenty, když něco takového vzniká a v nás to v tu chvíli vyvolá silné emoce. Z toho jsem úplně v sedmém nebi. (smích)

V některých recenzích na první album Waiting for the White Raven zaznívala kritika na skladby Tears In The Pudding a Sacrifice Silence, ve kterých se pouštíš do hodně expresivních hlasových poloh. V rozhovoru pro UNI magazín jsi posléze zmínila, že to vzbudilo přímo kontroverzi. Myslíš, že české publikum není na vokální emotivnost a expresi zvyklé? Chceme od zpěvaček pořád hladké, „andělské“ hlasy?

Nedokážu na tohle asi přesně odpovědět, ale vzpomínám si, jak jsem asi v sedmnácti letech hrála na zámku při prohlídce, bylo to něco od Reginy Spektor a využívala jsem právě i takové zvláštní hlasové prostředky. Pamatuju si, že se lidi po sobě koukali, jako by u druhých hledali odpověď, co si o tom mají myslet – jestli je to dobrý, nebo blbý. (smích) Ale co mám zkušenost z posledních koncertů, kde jsem si nějakým způsobem hrála s hlasem, lidi to, myslím, přijímali dobře.

Jako by emotivnost byla „povolená“ jen v rámci sentimentu či melancholie. A jakmile se v hlase projeví určitá zemitost nebo zkrátka „spodní proudy“, už jsou lidi nesví?

Ano, a navíc to může být problém i pro nás samotné zpěváky, jít do něčeho více odhalujícího nebo vyjadřovat hlasem něco „divného“. Ale mě to baví, právě třeba i pozorovat ty reakce, když jsou lidé překvapení. I během nahrávání mě Viliam pobízel, abych zkusila s hlasem tvořit něco neobvyklého. Nejdřív má člověk trošku ostych, ale postupně, jak jsme se potkávali skoro každý týden, už jsem se nebála u mikrofonu zkoušet různé věci a experimentovat.

Je nějaká dobrá rada nebo užitečná technická poučka z dob tvých studií na konzervatoři, kterou si i dnes občas ráda připomeneš?

Hodně věcí mám nějak zažitých a při nahrávání technickou stránku asi moc neřeším, ale když mi něco nejde, hodně mi pomáhá se uvolnit, na hlas vůbec netlačit a vlastně se jakoby přestat snažit. To je podle mě ta největší pomůcka. Občas se musím zasoustředit v nějaké těžší pasáži na dech či na bránici. Ale převážně řeším barvu hlasu a emoci. Také mě napadá, že je dobré vypozorovat, jak se váš hlas chová v různých situacích a co je třeba dělat, jak si poradit, když něco zrovna nefunguje.

A co se týče hudebního studia, moc ráda vzpomínám na svou profesorku, paní Jaroslavu Bernardovou. Na Pražské konzervatoři působila už od založení oddělení popového zpěvu. Jí jsem nejvíc vděčná za to, co s hlasem dneska zvládnu – ohromně mi pomohla rozšířit rozsah, díky tomu mám mnohem víc možností.

Nejen díky zpěvačkám typu Billie Eilish je teď populární nabírat vokál hodně „nablízko“ a včetně různých dyšností a šumů. Všimla jsem si, že i v tom je nová deska docela rozdílná oproti té předchozí. Je to záměr?

Co se týče například konkrétně šumu, ten má hodně rád Viliam a často ho (někdy i hodně hlasitý) v nahrávkách nechává. A je pravda, že když ho vypnete, jako by tam chybělo nějaké teplo nebo frekvence.

A můj hlas a projev se od první desky určitě hodně změnil. Zpívám i svoje starší věci dnes už jinak, barva a asi i energie je trochu jiná. Myslím, že až teď před pár lety jsem se hlasově usadila v takové „své“ poloze. A pak určitě hraje roli i samotný náběr – natáčeli jsme jinde a s úplně jinou technikou. Je pro mě důležité, aby byly v hlase slyšitelné různé nuance.

Máš svůj oblíbený mikrofon pro živé vystupování?

Mám klasicky shurku beta, ale jinak to moc neřeším. (smích)

A co nástrojové vybavení?

Mám Nord Piano 2, už je starší. Ale stejně využívám jen zvuk klasického klavíru. Nejsem úplně typ, který hledá různé zvuky, moc si nerozumím s technikou jako takovou a nebaví mě to. Takže vlastně klávesy jen vypnu a zapnu. (smích)

A kromě toho jsme jako klavíristi i z konzervatoře zvyklí sednout a vyloudit slušný zvuk i z kdejakého „klimpru“ v učebně. (smích)

Právě. S pianem si rozumím, s ním si najdu, co potřebuji. Harmonii, melodii... to, co zvládnu. Produkční práci a kouzlení se zvuky přenechávám Viliamovi.

Jak aktuálně vypadá tvoje koncertní kapela?

Z toho mám strašnou radost. Je to kapela pod vedením kytaristy Igora Ochepovského – basista Ondra Hauser, bubeník Michal „Kolouch“ Daněk, na klávesy hraje Kryštof Pobořil nebo Jan Aleš a pokud je to možné, hrajeme i se smyčcovým kvartetetem Unique Quartet –⁠ jako třeba nedávno na křtu alba v Paláci Akropolis.

Co se týče aranží, některé zvuky z desky máme jako samply, ale spoustu toho hraje živě právě tahle úžasná kapela. Moc mě na tom baví, že se propojí moje spíš jemnější, zasněnější energie se živou a „našláplou“ energií těchhle kluků.

Dost obdivuju, jak dokážeš simultánně jet naprosto klidný, rovný vokál a do toho poměrně rytmicky a harmonicky bohatou klavírní techniku. Je to něco, co jsi musela cíleně trénovat, nebo jsi to tak měla vždycky, že už při skládání ti ruce „pod hlasem“ běžely samy?

Začalo to právě někdy v sedmnácti letech, kdy jsem se zamilovala do Reginy Spektor. Viděla jsem, jak hraje a doprovází se, a říkala jsem si, jak je to úžasný a že to chci taky dokázat. Vzala jsem pak jednu její písničku a naučila jsem se k ní doprovod. Do té doby jsem toho na klavír neměla moc odehráno.

Učila jsem se pak doprovázet další písně a plynule s tím jsem začala skládat i své vlastní. Docvičila jsem a začala jsem si jen tak něco „brnkat“ – a tak vznikly první skladby a já byla šťastná, protože předtím jsem si myslela, že nikdy skládat nebudu.

Pak jsem si postupně vytvářela i svůj vlastní doprovodný jazyk. Když to bylo někdy rytmicky obtížnější na souhru se zpěvem, prostě jsem to zkoušela tak dlouho, až si to sedlo. Hodně pomáhá, když u toho přestanete přemýšlet, částečně vypnete mozek a necháte ruce běžet. A nebo když zpíváte melodii jen tak potichoučku, pak se to většinou propojí samo. Také mi samozřejmě pomohli moji učitelé klavíru, kteří mě zasvětili do různých harmonických postupů, do typů doprovodů a tak dále. Hodně jsem v tomhle vděčná profesoru Pavlu Vaňkovi (mimo jiné sbormistrovi Sboru Národního divadla), který se mi hodně věnoval.

Co se týče aranží a barev zvuku, všimla jsem si, že na nové desce pracujete i s klavírem víc „perkusivně“, dokonce je tam i přiznaný zvuk klávesové mechaniky – a zároveň je zvuk klavíru často osekán o typické „cinkavé“ výšky.

Ano, přesně tyhle věci, které patří k živému klavíru nebo pianinu, kdy je slyšet klapání nebo jak kladívka dosedají a zvedají se ze strun, a také zafiltrovávání piana, to máme s Viliamem hodně rádi. Pokaždé dlouho hledáme ten pro nás správný zvuk ke konkrétní písni. Líbí se nám, jak nástroj pod skladbou „bublá“.

Pak také hodně vrstvíme – ⁠u většiny písniček je spousta i nepostřehnutelných vrstev, které by tam ale opravdu chyběly, kdybys je vypla. Třeba ve skladbě Luminous jsme s tím hodně pracovali.

Většina zvuků je elektronických, ale u některých skladeb jsme si přizvali živé hudebníky – například v titulní Will-o'-the-Wisp hraje smyčcový Unique Quartet, v Norbertovi bubeník David Landštof, v Harlequin and Columbine a Luminous pak můžete zaslechnout zobcové flétny v podání Jany Vávrové.

Ve tvých skladbách můžeme slyšet ozvuky impresionismu, jazzové i neoklasické harmonické postupy, ale i popové prvky. Jaká hudba tě momentálně inspiruje?

Musím se přiznat, že novou hudbu v poslední době moc neposlouchám, spíš mluvené slovo. V procesu tvorby jsem stále řešila a poslouchala materiál na nové album. A také dávám soukromé hodiny zpěvu, takže mám hudby kolem sebe pořád dost, a tak pak raději dělám zase něco jiného.

Řekla bys, že tvoje hudba vyžaduje specifický typ koncertního prostoru?

Myslím, že teď je naše koncertní provedení hodně univerzální a díky nové kapele a jejímu velkému živému zvuku se hodí právě i do velkého prostoru, proto doufám a moc bych si přála, abychom měli příležitost zahrát si i na velkých pódiích.

Jsem ráda, když je na místě křídlo, cítím se u něj o moc líp než u kláves, a taky když je pódium vyvýšené, abych dobře viděla na diváky a měla přehled. (úsměv) Naše hudba může také, myslím, hezky fungovat například v kostele nebo na nějakém neobvyklém místě.

Na písni Pierrot spolupracuješ s mladým zpěvákem Danielem Žižkou, který se ve své tvorbě odkazuje mimo jiné na devadesátkové r’n’b nebo boybandovský pop. Jak vznikla vaše spolupráce?

Daniela jsem objevila na Instagramu, kde jsem viděla video, ve kterém zpíval a hrál kousek mojí písničky White & Black Holes – a bylo to tak nádherný! Poslechla jsem si pak jeho tvorbu, byla jsem z toho úplně paf a hned jsem Danielovi napsala. Zrovna jsem hledala někoho pro duet v písni Pierrot a tohle bylo zkrátka jako osud. Daniel teď studuje na Ježkárně muzikál, je to úžasný zpěvák a muzikant a moc se těším na jeho autorskou desku, na které teď pracuje.