Přejít k hlavnímu obsahu
Jan Hamerský - Po, 23.09.2019 - 12:00

Barbora Mochowa: ze Songwriting campu jsem odjížděla v úplný euforii

Nejzajímavější stage poděbradského Soundtracku bývá v drážním podchodu. Schody, které nápadně připomínají starořecký amfiteátr, k tomu vyloženě vybízejí. Letos tu koncertovala třeba Terezie Vodička Kovalová, ale také (pro některé) „česká Lana Del Rey“, finalistka českého kola Eurovize Barbora Mochowa. Vedle talentových soutěží ale přišla řeč i na Songwriting camp nebo konzervatoř.

V Poděbradech jste zahrála několik ne zcela otextovaných kusů z připravovaného druhého alba, které má vyjít příští rok. Jak jste vlastně s producentem Viliamem Bérešem daleko?

Řekla jsem na sebe, že jsem dnes v textech trochu improvizovala. Text je pro mě hodně důležitý, ale mám pocit, že hudba si vystačí dobře i sama o sobě. Proto si s tím nedělám starosti, a když mám chuť zahrát novou píseň, ze které mám radost, zazpívám ji i tak. S Viliamem jsme myslím tak v první třetině alba. Jde to pomaleji, protože někdy není tolik času, ale hlavní je, aby to bylo nejlepší.

V čem toto album bude jiné než předchozí?

Bude tam spousta krásné elektroniky i beatů, které na první desce nebyly, takže celkově živější a proměnlivější. Každá píseň vzniká jako dřív akusticky na piáně a Viliamova produkce ji pak posouvá k větší velkoleposti a současnějšímu vyznění. Vlastně do těch jemných písní dává mužskou energii. Dokáže hrozně moc podpořit náladu, která tam už je. To mě strašně baví!


S producentem Viliamem Bérešem jste se poprvé setkali na prvním českém songwriting campu. Béreš spolupracoval také s vaší velkou inspirací, Lenkou Dusilovou. Byla ona ten důvod, proč jste spojili síly?

Klidně by to tak mohlo být. O Viliamovi jsem se dozvěděla, když vyšla Lence Dusilové deska Baromatika. Jeho produkci jsem už tehdy obdivovala, ale neoslovila jsem ho, ani nevím proč. Spolupráce vznikla tedy až přímo na kempu, kde jsme byli hned první den přiřazeni k sobě do týmu. Tam jsem hned zjistila, že to je ten správný člověk, se kterým chci vytvářet nový věci.

S jakými očekáváními jste se do campu hlásila a s jakou zkušeností pak odcházela?

Pozval mě muzikant, producent a organizátor kempu Honza Vávra. Měla jsem docela strach. Věděla jsem, že se bude mluvit převážně v angličtině, se kterou jsem v tu dobu měla docela problémy. Taky jsem si neuměla představit, jaký bude skládat písně s někým dohromady, ale funguje to! Odjížděla jsem pak v úplný euforii. Byl pro mě neskutečný zážitek celý tři dny intenzivně tvořit, nahrávat a bavit se.

Tamtéž jste také napsali True Colors, s níž jste později šla do Eurovize. Eurovision Song Contest má pověst bizarní podívané. Proč jste se jí zúčastnila?

Nikdy předtím jsem nad tím nepřemýšlela, ale protože se na songwriting campu o Eurovizi hodně mluvilo, zkusila jsem to a píseň poslala. Na Eurovizi vidím velkou výhodu v tom, že tam můžete být sami za sebe, s vlastní písní a představou. Vaši hudbu může slyšet hodně lidí a provází ji taky hodně nových zážitků. A k tý určitý bizarnosti – o důvod víc přispět ke změně.

Hrálo nějakou roli, že jste si obdobný formát zkusila ještě jako dítě v Rozjezdech pro hvězdy?

Myslím, že ne. To jsem byla ještě hodně malá, ale je pravda, že už tehdy mě to moc bavilo a cítila jsem se tam dobře, jako na „svým“ místě.

Většina z osmi soutěžních klipů začínala tím samým záběrem na dveře a interpret prakticky neslezl ze záběru. Taková byla podmínka soutěže, nebo šlo o vzájemnou domluvu štábů?

Klip byl v režii týmu České televize. Koncept byl předem daný. Nijak jsem se na něm nepodílela.

Kromě desky máte roztočený ještě klip s Tomášem Bláhou. Jak jste se rozhodli ho pojmout?

Nakonec vznikne ve spolupráci s někým jiným, takže se přípravy trochu pozastavily. Nemůžu teď bohužel moc prozradit. Moje představa je jednoduchý nápad, na který se ale budete chtít pořád dívat. Uvidíme, jakou bude mít klip nakonec podobu. Měl by vyjít v říjnu.

Klip jste zaplatila z crowdfundingové kampaně, která se kryla právě s předkolem Eurovize. Byl to záměr?

Tak to nebylo. Kampaň na Hithit jsem založila až po skončení národního kola Eurovize, kdy jsem měla chuť přijít zase brzy s něčím novým.

Zpěvačka doprovázející se na klavír je hluboce zakořeněný romantický ideál, vy jste od vydání klipu k Rise and Shine často srovnávána s Lanou Del Rey. Láká vás tyto představy zbořit, nebo se je snažíte ignorovat?

Nesnažím se to aktivně řešit nebo se kvůli tomu měnit. Dělám hudbu tak, jak se mi líbí a jak ji umím. Vlastně to ani jinak nejde. Věřím, že srovnávání odezní, až toho ode mě lidé víc uslyší. Za klavírem se cítím dobře, ale nedávno jsem po letech zpívala bez něj a musím říct, že mě to moc bavilo. Přemýšlím teď, že bych klavír z větší části na koncertech opustila. Uvědomila jsem si, že tak můžu být s lidmi v bližším kontaktu.

Prošla jste Pražskou konzervatoří. Jaká vidíte její pro a proti?

Asi jen samá pro. Spousta zajímavých informací, pohled na hudbu ze všech možných stran, od praktickýho tvoření přes harmonii až k historii. Možná rychleji dospějete k věcem, ke kterým byste jinak sami nacházeli cestu o něco delší dobu. Máte všude kolem sebe lidi, kteří mají stejný zájem jako vy, takže se inspirujete navzájem nebo začnete v budoucnu spolupracovat. No a navíc je to škola, kde se nemusíte od rána do večera učit.

Co nejcennějšího vás tam kdo naučil?

Určitě všichni moji učitelé klavíru. František Kůda neměl moc rád „popiny“, ale mě si naštěstí oblíbil a já jeho. František Krtička psal aranže pro smyčce na mojí první desce a sbormistr Národního divadla Pavel Vaněk mi nejvíc pomohl s doprovázením se. Ve zpěvu mi nejvíc předala profesorka Jaroslava Bernardová, které bylo v té době už 85 let. Zbavila mě bloků, a tím se mi rozšířil rozsah snad o 40 %.

Jaký preferujete klavír a proč?

Mám moc ráda Petrof. Dobře se mi na něj hraje. Má takový příjemný měkký zvuk a navíc je to česká značka, ale zase tak často se s „živým“ klavírem nesetkávám. Nejčastěji hraju na svoje klávesy Nord Piano2, kde mám nastavený jeden zvuk, myslím, že je to Grand Imperial, a ten používám pořád.

Tagy Barbora Mochowa Soundtrack Michal Dvořák Eurovision Song Contest
/*1988/ Když se v patnácti rozhodoval, co dál dělat, psaní byla jasná volba. V devatenácti si to rozmyslel. Přišlo mu, že to dějiny píšou příběhy. Pak zjistil, že to jsou vítězové a dal se k poraženým. Historii i tak vystudoval a tři roky ho živila, než od ní zběhl. Stalo se tak ...
SOUVISEJÍCÍ ČLÁNKY