Bartleby se pokusili spojit cimbál s rapem se střídavými úspěchy

Domácí projekt Bartleby spojuje ve své tvorbě urban současnost se zvukem cimbálu. Folklórního nástroje par excellence. Marketingová mucholapka? Dvojice hlavních protagonistů – Ondřej Hrabal alias TKCR, mistr České republiky ve slam poetry a kontrabasista Jakub Nožička (ex-Ponk) – vyvinula velkou snahu, aby tomu tak nebylo. Na velmi kluzké ploše se jim podařilo několikrát skočit brilantní čtverný skok, ale také několikrát se natáhnout jak široký, tak dlouhý.  

Dva elementy z různých světů. Folklórní cimbál spojený s tradicí, venkovem a jeho zvuk automaticky navozující jakousi zklidněnou atmosféru. A vedle toho hiphop. Jazyk města, současného multikulturního, rychlého tempa žití, spojení s technologiemi. Spojení obou elementů hrozí prudkou negativní reakcí, stejně jako když se při chemickém pokusu ve zkumavce draslík potká s bromem. Jenže Bartleby nám při pozvolném rozjezdu desky ukazují, že to tak být nemusí. Kultivovaný, současný slovník TKCR, střední tempo, vyklidněná atmosféra a pak jako zlatý hřeb funkční melodické vyhrávky cimbálu. Hudební i textový přesah dokáže vzácně vyhmátnout společně elementy obou světů a spojit je v dokonalém novotvaru.

Vrcholem je klidný Nádech, kdy si posluchač může vzpomenout zároveň na už dlouho zapomenuté spojení jazzových, popových a soulových elementů s urban světem, tak jak ho českému posluchači s hiphopovým boomem uvedli Peneři strýčka Homeboye nebo Indy a Wich. Živé nástroje zase nechají vzpomenout na dnes zapomenuté Bow Wave. Pak ale přichází další příval energie a prozatím dobře vystavěný domeček se začíná pomalu deformovat.

Přichází textová frustrace, s ním tu a tam hrubší slovník a folklórní cimbál couvá do pozice ornamentu, který by v klidu mohl nahradit jiný nástroj. Vždyť Jakub Nožička sám přiznává, že původně byla většina cimbálových linek psána pro klavír. Vlastně v jinak silných skladbách mediálně přisvícený cimbál překáží. Závěr krátkého debutu je vydechnutím po předchozím rozčílení. Vrací se obecnější, každodenní témata, jazzové momentky a album končí instrumentálním Outrem, které by se mohlo objevit na desce Hradišťanu.

#happiness je pionýrský počin. Pokus o obsazení nového teritoria se střídavými úspěchy. Dramatický oblouk drhne v prostřední části desky, kdy rozčílení, vulgarity, agresivní elektronika nemůžou rovnovážně koexistovat vedle folklórního cimbálu. A to tvrdím jako milovník experimentu, kdy zvuk cimbálu (v čisté i výrazně procesované podobě) například v ambientní, trancově industriální nebo dokonce popové hudbě mám rád. I přes tyto výrazné výhrady mám za to, že Bartleby vkročili na zajímavou cestu, která může domácí scéně do budoucna přinést velmi zajímavé plody.   

Co na desce oceníte jako muzikanti?

Hudební hledačství Bartleby není pouze na bedrech TKCR a Jakuba Nožičky. V desíti skladbách se objeví cimbalisté Michal Grombiřík (Petr Bende, Tomáš Kočko, Cirkus Problem) a Michal Procházka (CimbalBand, Voxel), bubeník Matěj Štefík (Carpet Cabinet), saxofonista Marek Kotača, zpěvačka Marie Puttnerová (Jablkoň, Půljablkoň, Zvíře jménem podzim), rapperka Kleopatra nebo folklorní houslista Pavel Koplík. I díky nim jde u #happiness o barevné hudební dobrodružství. Až mne napadá, jestli pro snahu představit Bartleby s co nejširším rukopisem, neutekla ústřední dvojice tu a tam základní atmosférická nit projektu. Tak či onak se jedná o jedinečné hudební dobrodružství, které stojí za poslech.

Bartleby – #happiness

vlastní náklad, 31:04

Hiphop, funk, folklór

65 %