Baskytarová posilovna #56: sekvence po pěti tónech

Obecným principem sekvence je zopakování určitého hudebního motivu při jeho současném posunutí výš nebo níž. Při cvičení se obvykle jedná o hraní v nějaké stupnici a nejčastěji jde o vzestupný či sestupný postup po třech nebo čtyřech tónech. Logika je prostá: hrajete sekvence tří nebo čtyř tónů od každého tónu daného tónového materiálu (například stupnice).

Nic proti tradicím ani samotným sekvencím, ale hlavním problémem tohoto typu cvičení je jeho jistá stereotypnost a předvídatelnost. Nicméně třeba takový Stevie Wonder velice rád používá sekvenční hraní ve svých pentatonických výjezdech, a přestože se jedná o klišé jako blázen, v jeho podání to zní vždy skvěle (poslechněte si například Sir Duke s krásným unisonem v Ab moll pentatonice v refrénech). Ano, příkladů s „klasickým“ čtyř nebo třítónovým sekvenčním frázováním je v populární hudbě mnoho, takže cvičení sekvencí rozhodně má praktické uplatnění.

Ale co když hledáte nové cesty? Co takhle přidat notičku a hrát sekvence po pěti tónech? Dostáváme se tak do úplně jiné dimenze a budeme muset trochu víc počítat, abychom se v kombinaci pětitónových frází a čtyřčtvrťového taktu neztratili.

Pojďme si dát malý jam session s cvičením č. 37 z knížky Baskytarová posilovna – 101 stupnic pro ovládnutí hmatníku.

Hlavní fór je v tom, že potřebujete naskládat určitým způsobem pětitónové sekvence do 4/4 taktu, což vytváří zajímavé textury a polyrytmy, které mění a osvěžují zvuk jinak všedně znějící durové stupnice. 

V našem případě tak hrajete v šestnáctinových hodnotách tři pětitónové sekvence, k nimž na konci přidáte ještě jednu šestnáctinu, aby se vám celek vešel do jednoho 4/4 taktu. Můžete ale uvažovat i ve dvoutaktových celcích a hrát například kombinaci šesti pětitónových sekvencí s přidanými dvěmi šestnáctinami na konci.

Kreativitě a divokým postupům se meze nekladou.