Baskytarová posilovna #87: záskok u Anny K.

Nebe je nejenom jednou z nejznámějších písniček Anny K., ale aspirujícím baskytaristům*kám nabízí chytlavou pumpující osminovou linkou vhodnou i pro začátečníky a mírně pokročilé basové hráče.

Tomáš Vartecký, životní i umělecký partner Anny K., nahrál ve studiové verzi z roku 1999 nejenom kytarové, ale i basové party.

Níže jsem pro vás připravil kompletní transkripci na YT kanálu Baskytarové Posilovny 101.

Při prvním letmém poslechu si asi v duchu řeknete: „Ok, to zvládnu. Osminy, pár akordů a bacha na stopky. Dobrý, jdu na to.“ Přesně takhle jsem postupoval u většiny písniček Anny K. Ale záhy mi došlo, že to tak jednoduché přeci jenom nebude. Jak jsem zjistil, každá její skladba je pečlive zaranžovaná a každý detail promyšlený v rámci konceptu skladby. A basové party i přes svojí zdánlivou jednoduchost skrývají vždy nějaké překvapení. Tomáš Vartecký má cit pro melodii a dokáže skládat chytlavé skladby, ale vždy se mu do nich také povede propašovat nějaké „podivnosti“ nebo překvapivě hutné, rockové elementy, které chytře odkazují na jeho srdcovou záležitost, nekompromisní legendu české alternativní scény, Kurtizány z 25. avenue.

Dvě zvláštnosti v hitu Nebe

1. šestitaktová forma refrénů skladby. Ano, první refrén Nebe má dvanáct taktů, ovšem druhý refrén má osmnáct taktů plus desetitaktové outro (je to vlastně zkrácený poslední refrén – o dva takty, a to při čtvrtém opakování šestitaktového refrénového kolečka). To je na rockpopovou písničku docela progresivní struktura, že? Nicméně, v kontextu skladby si to vůbec neuvědomíte, protože vše zní naprosto přirozeně. Tento model s lichým počtem taktů je ve skladbách Anny K. docela běžný a dost mě to překvapilo, protože to tak při běžném poslechu vůbec nezní.
2. variace basové linky ve druhé sloce. Jedná se o drobný detail v podobě odtrhu z F# na E. Je to zvlášní, ale velmi zajímavé spestření jinak přímočaré pumpující linky. Tyhle variace jsou opět velmi časté i v ostatních skladbách Anny K., kdy si myslíte, že basová linka bude mít nějaký pattern, ale ten se v jemných variacích vždy lehce mění. Mě osobně tyhle detaily velmi baví, ale pokud hrajete deset a více skladeb v tomto duchu, opravdu se musíte pekelně soustředit, abyste na něco nezapomněli.

Na závěr ještě přidám historku z našeho prvního společného hraní. Po mém příletu z Londýna jsme se sešli s kapelou Anny K. na rychlou zkoušku, ovšem pouze v instrumentální podobě. Byl tam i basista Vašek Vávra, který si chtěl být jistý, že vše hraji tak, jak se má. S Annou jsme se potkali doslova až na pódiu, kdy naše první společné hraní bylo na festivalu pro cca patnáct tisíc lidí. Moje hladina adrenalinu byla na maximu, žíly napjaté ze samého soustředění, ale během prvních tří skladeb ze mě vše spadlo a začal jsem si užívat skvěle šlapající kapelu, zpěv Aničky a nadšené reakce publika.

A pak... jsem zapomněl nastoupit v první sloce skladby Co mi za to dáš. Povedlo se mi zachovat duchapřítomnost, předstíral jsem, že to je samozřejmě aranžerský záměr a nastoupil ve druhé polovině sloky, jen tak tak, abych stihnul refrén – kde by to už neprošlo. Srdce se mi zastavilo, krev ztuhla, ale vše bylo přijato s úsměvem a koncert nakonec dopadl skvěle. Odnesl jsem si lekci v soustředění a zároveň si uvědomil, že chyby se prostě dějou, jenom je důležité, jak na ně zareagujeme. Tlak se daleko lépe zvládá, když víte, že jste dali maximum do přípravy a máte podporu lidí kolem sebe. Pak se uvolníte a vše se najednou rozplyne jako pára nad hrncem.