Bastl Instruments: Synťáky děláme proto, že jsme si je nemohli koupit

Václav Peloušek je hudebník, vynálezce, umělec, spoluzakladatel brněnských Bastl Instruments a především jedna ze zásadních postav tuzemské i mezinárodní scény spojené s modulárními syntezátory. Na berlínském Superbooth 2017 bylo totiž jasně vidět, že řada syntezátorových profesionálů i nadšenců obrací svou pozornost právě k tomuto fenoménu. Pokud vás zajímá, jak se dá hrát na krabici plnou propojovacích kabelů, proč v Bastlu platí zaměstnancům za nahrání desky nebo jak se dá prorazit do zahraničí s pájkou v ruce, čtěte dál.

Jak bys laikovi vysvětlit pojem modulární syntezátor?

Co se modulárního syntezátoru týče, obsahuje slovo modularita dva koncepty. První je klasická modularita, která se teď objevuje ve všech oblastech toho, co lidi dělají – třeba v designu nebo nábytku – a jde o skládání z modulů. Standardní syntezátor má nějaký oscilátor, filtr, obálky nebo efekt a je to nadefinovaný. U modulárního syntezátoru si ale člověk vybere, jaký chce oscilátor nebo filtr a vlastně si staví nástroj, který mu nejvíc vyhovuje. Je to hodně personalizovaná věc.

Modulární syntezátor je vždycky krabice, ve které máš místo na určitý počet modulů. Může být různě velká a každý muzikant si jí nakonfiguruje na svůj live set nebo na specifickou věc do studia. Pro live set si uděláš třeba část toho systému jako drum machine, část používáš pro bass line, na další části děláš něco jinýho. Celý se ti to propojí a je to hodně provázaný. Navíc nejseš limitovanej tím, že máš sice skvělej groovebox, ale sere tě v něm zvuk snare.

Každej muzikant je nucen si vybrat a hledat ten svůj zvuk. To je proces na relativně dlouhou dobu, ale mám pocit, že hodně lidí už ho našlo. Je tu mnohem víc performerů, na který se dá dívat, a lezou z toho teď úplně neuvěřitelný věci. Modulární syntezátor nemá svůj konkrétní sound. Můžeš tam mít sto různých věcí a vůbec to nemusí být syntéza. Klidně to může být o samplování a o hustejch reverbech.

A ten další koncept?

Ten druhej koncept, kterej třeba já u toho slova modulární syntezátor mám radši, je vlastně modulovatelnost. Dobrej modul má nějakej počet parametrů a velká většina z nich se dá řídit napětím. Můžeš mít třeba reverb nebo jinej efekt a všechny jeho parametry můžeš v reálným čase řídit pomocí LFO nebo obálek.

To je ta nejvíc fascinující věc na modulárním syntezátoru. Modulovatelnost a možnost si úplně volně zapojit signálovou cestu. Nutně nemusí být filtr před VCA, může to být naopak. Můžeš přebudit vstup filtru, můžeš si nadefinovat vlastní cestu signálu a pak všechno se vším modulovat. Je úplně jedno, co je zvukovej a co je modulační signál, dá se to promixovat a vytvářet hrozně zajímavý zpětný vazby.

Když vidí lidi krabici, z který leze spousta drátů a nemá standardní rozhraní tak mě napadá, je to hudební nástroj v pravým slova smyslu?

Odpověď je ano i ne. V modulárním syntezátoru jsou i interfacový moduly, můžeš mít klaviaturu, můžeš mít drumpady, to vše existuje ve formě modulů. Pokud si chceš vybrat vlastní zvuky, tak si vezmeš klaviaturu a nasázíš je tam. V tomhle směru se to klasickým hudebním nástrojům může podobat.

Pak je ta hardcorovější podoba, kterou na téhle akci, včetně mě, vyznává většina lidí.

U piana nebo kytary hraješ na klávesy nebo struny, ty nástroje mají nějaký zvuk a nepřemýšlíš nad tím. U kytary si ho můžeš třeba různě ladit, lidi to hodně řeší a je to obří diskuze. Ale v tomhle případě se tě ten nástroj neustále ptá, co je tvoje hudba a jak jí chceš dělat. U modulárních syntezátorů není žádnej primární koncept toho, jak se na ně hraje a hudebník je neustále konfrontovanej s tím, kam se ten nástroj bude posouvat. Může to být tak, že získáš nějakej novej modul a kompletně ti to změní pohled na to, co je hudba. Probírat se tím je neskutečně fascinující cesta.

Hodně to je o vzájemné kooperaci. Tím, jak je ten nástroj komplexní, ti sděluje hodně informací a taky tě hodně učí, protože při práci se zapojováním kabelů se může člověk snadno zmýlit a zapojit je špatně. Ale to je zrovna jedna z těch nejzajímavějších věcí. Vlastně tu není nic jako dobře nebo špatně. Z těchhle „Happy Accidents“ často vznikne něco nádhernýho a děje se to v podstatě pořád. Myslím, že díky tomu člověku nikdy nedojde inspirace.

Je těžké se modulární syntezátor naučit obsluhovat?

Člověk musí mít přirozenou zvědavost. Máš vlastně dva typy konektorů, vstupy a výstupy. Když propojuješ výstupy do vstupů a víš, odkud ti jde zvuk do sluchátek nebo do beden, tak něco zapojíš a můžeš objevovat – aniž bys věděl, co vlastně dělá co. Pokud víš, co děláš, tak to může být ještě zajímavější, ale když jsem třeba já poprvé dostal do ruky modulární syntezátor, tak jsem fakt jel úplně na náhodu a byly to nejdelší noci s hudbou v mým životě. Prvotní objevování toho, že něco zapojíš, pokroutíš a najednou wow!

Ty ses k modulárním syntezátorům dostal jak?

Poprvé asi na Musikmesse, kde jsem se seznámil s tím nejvyhajpovanějším formátem euroracku, který teď všichni dělají. Zásadní setkání s modulárem ale proběhlo v Holandsku v ateliéru Roba Hordijka, který dělá moduláry ve větším formátu 5U a je to takovej Stradivari modulárních syntezátorů.

Strávili jsme na jeho workshopu v Holandsku pár dnů a trochu jsme se dostali pod kapotu tomu, co je dělat zvuk. Sice jsme už v té době dělali nástroje, ale dělali jsme to proto, že jsme žádný nástroje neměli a neměli jsme na ně prachy. Najednou jsme se ocitli někde, kde jsou ti nejlepší. To bylo úplně neskutečný.

Potkali jsme se tam taky s Peterem Edwardsem, který se nakonec z Ameriky přestěhoval do Brna, aby tady dělal synťáky. Má na svědomí třeba bitrRanger, softPop nebo novaDrone. Když jsme ho potkali, bylo jasný, že musíme začít spolupracovat.

Tím se pomalu dostáváme k tomu, že kromě modulů vyrábíte i standalone věci. Můžeš nám je trochu představit?

Jo, máme takový malý synťáky, který mají lo-fi zvuk, hrajou jak nic jinýho na světě a jsou dost divný. A spousta lidí je má hodně rádo, ačkoliv jsou to většinou lidi, kteří už toho o syntéze hodně ví. Ti právě ocení to, jak moc jsou jiný. Říkáme jim Trinity.

Pak máme microGranny, což je granulární sampler. Tam si můžeš dát svoje zvuky na kartu případně je nahrát přes mikrofon nebo linku a manipulovat je granulárním způsobem. Takže se dají dělat hutný, vyvíjející se ambientní textury. Tenhle nástroj jsme představili před třema rokama a furt se hodně prodává.

Ten vás vlastně nastartoval, ne?

Jo. Nic takovýho nebylo. My jsme granulární syntézu znali, programovali jsme si jí na počítači v Max for Live a říkali jsme si, že musí existovat nějaký hardware. Zjistili jsme, že ne, tak jsme ho vyrobili. A lidi ho prostě hrozně chtěli a pořád ho chtějí (smích).

Po microGranny jsme pak dva roky dělali jenom na modulárech. To bylo hrozně důležitý a díky tomu nás lidi začali brát vážně, protože ty mašiny už vypadají tak, že z nich má člověk respekt. Předtím si spousta lidí myslelo, že děláme hračky, ačkoliv třeba microGranny zas tak jednoduchej není.

Od té doby, co se Peter přestěhoval do Brna, jsme ale standalony zase hodně oživili a začali objevovat koncept modularity i mimo formát euroracku. Jde o modulární věci v tom smyslu, že máš spoustu malejch, levnejch krabiček, který můžeš propojovat na milion různejch způsobů.

To může být pro spoustu uživatelů asi příjemnější model…

Velký téma, který s Peterem máme, je rozšíření demografický skupiny lidí, který hrajou na synťáky. Když se tady projdeš, tak vidíš, že tu jsou většinou bílí chlapi nad třicet let, což je ta největší uživatelská skupina. K synťákům už se ale dostává čím dál víc holek, mladejch lidí, starejch lidí nebo barevnejch lidí. A Peter pracuje s radikálním konceptem, kterej já úplně miluju, že jediný, co potřebuješ, je zvídavost.

U jeho nástrojů jsou všichni na stejný startovní čáře, ať o synťákách víš všechno nebo nic. Není tam odhalená základní architektura syntézy a člověk musí zkoušet. Přes to zkoušení se naučí, jak ten nástroj pracuje. A Peterovy nástroje jsou takový kámoši, s kterejma člověk musí koopoerovat, aby se s nima naučil.

Teď má novou mašinu SoftPop, která má jen šest velkejch faderů a je tam vše od Slunce až po Pluto. Celej solární systém. Projedeš všechny zvuky na světě jenom tím, jak nastavíš nějaký fadery. Těma umí hejbat každej, můžeš to dát tříletýmu děcku a to si stím vyhraje celej den, protože to nedělá debilní zvuky jako většina hraček pro děti.

Bastl, jak ho chápu já, není jen firma, ale taky komunita. Sami pájíte, děláte workshopy a umožňujete lidem si ty synťáky sami postavit. Můžeš nám říct, jak to funguje?

Vyšli jsme z DIY komunity a circuit bendingu. Na internnetu máš spoustu informací, lidi si bastlili různý kytarový krabičky a někdy pět let zpátky se to přehouplo do toho, že se začaly dělat synťáky. A my, protože jsme neměli produkty, který bychom prodávali, jsme dělali workshopy, kde sis je mohl postavit. Než jsme se přerodili v Bastl, existoval projekt, kterej se jmenoval Standuino. V tom jsme hodně konfrontovali nějakou lokální DIY scénu bastlířů, lidí s pájkama a taťků, kteří bastlí od sedmdesátých let. Před pár lety podobnej trend začal přicházet ze západu a my jsme si říkali, jestli to není vlastně podobná věc.

Zjistili jsme, že ano a začali se tím víc zabývat. Celej vnitřní elektronickej design našich nástrojů, je vždycky uzpůsobenej tomu, že s ním někdo při výrobě tráví čas. Takhle se elektronika už dávno nevyrábí a je to vlastně ten nejhorší business model. Na druhou stranu, díky tomu, že jsme se neuměli naučit vyrábět elektroniku tak, aby jí dělaly stroje, tak jsme potřebovali od spousty lidí hrozně pomoct. A ty lidi, kteří nám začali nabízet pomocnou ruku, byli všichni muzikanti. Takhle nějak organicky, aniž bychom něco vymýšleli, jsme okolo sebe shromáždili partu muzikantů, který hrozně zajímají tyhle nástroje, chtějí se na ně učit hrát a pak spolu tráví spoustu času v jedný místnosti, kde se spolu baví o vesmíru, o jídle, o dělání hudby a o synťákách. Ty lidi jsou spolu každej den a je to neuvěřitelná katalýza kreativního procesu.

Díky tomu jsme taky začali každej měsíc dělat akce, abychom si vyzkoušeli hraní před lidma. Ani jsme je nijak nepromovali. Jmenujou se Bastl Jam a každej má půl hodiny, aby zahrál svůj set. Jezdí i lidi z venku a jde hlavně o to, si něco vyzkoušet, vůbec to není uzavřený. Když takhle hraješ každej měsíc, tak se hrozně posouváš a při každým živým hraní zjistíš milión věcí, který musíš překopat a zlepšit – a díky tomu, že hraješ pravidelně to navíc opravdu uděláš. Za devět měsíců naše crew neuvěřitelně vyrostla a na těch jamech se dějou neuvěřitelně zajímavý věci. Teď už začínají chodit i lidi, který zajímá, jak se v Brně tahle scéna vyvíjí. Takže už hrajeme tak dvakrát, třikrát do měsíce, ví se o nás a je to super.

Existuje nějaká platforma, kde se dá výsledek týhle vaší práce slyšet, když člověk zrovna není v Brně?

Před pár měsícema jsme založili Label Nona Records s cílem ty věci nahrát a mít je ve formě, v který si je lidi můžou poslechnout. Pět desek už vyšlo, další tři vyjdou v následujících týdnech. Kompilace, EP našich lidí, kámošů i lidí z venku. Jde nám o propojování lidí, který potkáváme na podobných akcích. Známe jich fakt hodně, takže jde i o propojování mezinárodních scén.

Label jsme vymysleli zhruba před deseti měsíci, ale jelikož to nějakou dobu trvá, releasy máme až teď. Zjistili jsme, že lidi se naživo hodně zlepšili, ale vem si, že hraješ párkrát do měsíce, chodíš do práce a nemáš čas na nahrávání. Udělali jsme teda takovej trik, že lidem, co dělají v Bastlu, dáváme za tu nahrávku peníze. Takže si dáš dva týdny volno, nahraješ desku a ve finále máš za měsíc ještě víc peněz. Je to dobrej deal a lidi nahrávaj jak o život. Pro tu scénu je to velkej boost, koncerty jsou velkej boost a tohle je to poslední, co nám chybělo.

Co používáš při živém hraní ty? Popíšeš nám svůj set-up?

Co se modulů týče, tak moje modulárová krabice je čistě Bastl a mám tam hodně GrandPa samplerů. Muzika, kterou dělám, je vlastně hodně nesynťáková. Já hraju na piano a na banjo, teď mám nahranou EP desku, na které není žádnej synťák. Celá ta deska je o syntéze, ale je nahraná na akustický nástroje. A při svým live setu třeba hodně používám foukací harmoniku, to je můj oblíbenej nástroj. Mám basový foukací harmoniky, ty jsou o oktávu nebo o dvě níž, trochu je procesuju a udělal jsem si na ně snímače. Když člověk čudlí, je hrozně těžký se propojit s lidma. Ale když si vezmeš harmoniku, podíváš se na ně a zahraješ sólíčko, je to úplně něco jinýho.

Taky jsem si modifikoval kalimby. Mám hrozně rád hraní na nástroje, protože jsem vyrostl s pianem. K tomu ještě používám Reface CP od Yamahy, miluju ten zvuk elektrickýho piana. A tohle je možná trochu tajný, ale udělal jsem MIDI Looper, abych mohl živě sekvencovat to e-piano a další signály.

I přes výrazný lokální ukotvení, co se třeba názvů produktů týče, je Bastl Instruments asi známější spíš v zahraničí. U stánku máte pořád plno a střídají se tu novináři z renomovaných zahraničních periodik. Je to záměr nebo to vyplynulo nějak přirozeně?

My jsme začali dělat synťáky proto, že jsme si je nemohli koupit. Proto jsme začali bastlit, hledali cesty jak začít a jak to udělat. Doteď třeba nemáme web v češtině i když na tom pracujeme. Lidi v zahraničí tyhle věci víc berou, naprostou většinu věcí prodáváme tam. Bastl jsme budovali s ohledem na zahraniční trh. Každej, kdo vyrábí hudební nástroje ti řekne, že českej trh tě neutáhne.

Protože je nás dvacet a každej má známýho, lidi už nás celkem znají i u nás. Muzikanti, co hrají na synťáky nás zase znají z těch zahraničních časopisů a postupně se o nás začínají zajímat i lokální média, ale to až poslední rok, půl roku. To je super, ale my na té lokální úrovni vlastně ani neumíme moc komunikovat. Je nám vlastně úplně jedno, kde jsme. Neřešíme, že když jsi v Česku, musíš být v Praze. My můžeme sedět třeba v Rožnově pod Radhoštěm, protože díky internetu potřebujeme akorát místo, kde máš klid na práci. Brno má dobrou polohu, na akce můžeš letět z Vídně, Prahy, Bratislavy a lidi taky jezdí za námi. Největší překážkou na cestě do Brna je ale pořád D1 (smích)..

Jak si představuješ svojí budoucnost? Budeš neustále v Bastlu vyvíjet nový nástroje?

Mě to pořád hrozně překvapuje. Devět měsíců zpátky jsem si začal dělat live set. A jakmile už člověk není teenager a začne chodit do školy nebo do práce, tak přestane dělat hudbu. Já jsem třeba hrozně dlouho hudbu nedělal a teď jsem zase začal. Předtím, než se tohle stalo, tak jsem v sobě objevil obrovskou vášeň dělat synťáky, vymýšlet, vynalézat... A teď jsem našel novou obří vášeň, což je ta muzika. Stalo se to vlastně nedávno. Vůbec nevím, kam mě to zanese. Komunita kolem Bastlu je tak kreativní, že vůbec nevím, co se bude dít dál. Ale takovej můj tip je, že to bude hodně o muzice.