Beach House novinkou prezentují nesmrtelnost melancholického popu

„Rafinované melodické minisymfonie s naprosto odzbrojujícími účinky. Slastná hudba, která je tolik mimo čas a mimo trendy, že si vlastně může dovolit stát na místě“. Takto přiléhavě už před dekádou charakterizoval hudební dramaturg Radia Wave Aleš Stuchlý celkové vyznění tvorby americké dvojice Beach House v souvislosti s vydáním tehdy čerstvé, čtvrté řadové desky Bloom. Ta se stala prvním vrcholem jejich kariéry.

Victoria Legrand s Alexem Scallym z Baltimoru pak na následujících albech částečně hledali sama sebe, aby naplno znovu zabodovali se čtyři roky starou deskou jednoduše nazvanou 7, se kterou jim z producentské sesle pomohl britský experimentátor Sonic Boom. Tříletý rozestup před vydáním následovníka jako by napověděl, že pokud bude chtít dvojice překonávat sebe sama, určitou pomůckou jí v tom bude i jistá vydavatelská střídmost. Ta dá duu možnost pracovat s připravovaným materiálem po delší dobu a nechat ho projít několikanásobným sítem. Na osmou řadovou desku Once Twice Melody jsme si tedy museli počkat téměř čtyři roky. Čekání ovšem stálo za to. 

Nové album bezezbytku naplňuje výše citovanou charakteristiku kapely od Aleše Stuchlého. Pluje mimo současné koronavirové zmatky ve svém vlastním světě. Naopak se v mnoha momentech halí do velmi surreálné mlhy niterných pocitů, které nepostrádají i jistý teatrální přesah. „Jak sladký zvuk začíná stoupat s vlněním strun," zpívá Victoria Legrand v Pink Funeral a pečlivě popisuje scénu jako poznámku z baletního scénáře. „Jeviště je připraveno, oči jsou plné malovaných hvězd,“ pokračuje zpěvačka, která podobnými obrazy zaplnila celé album Once Twice Melody. Podobné metafory, často budující rozsáhlé rozvíjející se světy, pouze podporují snivou atmosféru většiny kompozic. Únik z tohoto světa? Pro mnohé z nás dnes potřebnější než kdy předtím!

Co na desce jako hudebníci oceníte?

Osmnáctipoložková kolekce Once Twice Melody se i přes výše naznačenou „tradičnost“ může chlubit několika výpady na neznámou půdu. Jedná se o první album, na které kapela do řady skladeb přizvala smyčcové těleso. A po prvních dvou deskách, které duo natočilo v provizorních podmínkách, je letošní dvojalbum znovu kolekcí, kterou si Victoria Legrand s Alexem Scallym produkovali sami. Poučili se z práce se Sonicem Boomem, který kapelu na minulé řadovce nechal jít mnoha různými směry, ale zároveň vždy dával velký pozor, aby všechny střípky zapadaly do jednoho celku – narozdíl např. od roztříštěného alba Depression Cherry.

Smyčce hudbu Beach House tu a tam přiblíží tvorbě Angela Badalamentiho (skladby Illusion of Forever či Pink Funeral), na akustických kytarách postavená The Bells připomeneme blízkost tvorby Beach House shoegaze klasikům Slowdive, Runaway pak svými nadýchanými kytarovými clonami skládá hold darkwave veličinám Cocteau Twins. Velmi důležitou položkou desky je na temné sekvencerové lince postavená skladba Masquerade, která může připomenout elektropopové experimenty Chrise a Cosey. Právě barevnost materiálu komponovaného primárně ve středních tempech zabraňuje posluchači odplout v myšlenkách mimo, i když by k tomu základní nastavení desky Once Twice Melody mělo svádět.

V polovině 19. století zavedl francouzský spisovatel Jean-Baptiste Alphonse Karr termín „plus ça change, plus c'est la même selected“ neboli, „čím více se věcí mění, tím více zůstávají stejné.“ Beach House jsou přesně tím případem, kdy jsou i po letech schopni ve svém teritoriu nacházet hudební démanty, kterými právě naplnili své osmé řadové album – uhrančivou popovou fresku, která má svou konejšivou podstatou schopnost léčit.

Beach House – Once Twice Melody

Sub Pop, 2022, 84:10

85 %