Ben Bruce (Asking Alexandria): S přibývajícím věkem hraju více sól

Uběhlo jen pár měsíců od poslední desky See What's On The Inside a vy jste v lednu přišli s EP Never Gonna Learn. Natáčely se skladby New Devil a Miles Away taktéž během frekvencí k albu See What's On The Inside?

Ano, Miles Away byla dokonce napsaná ještě předtím. Natočili jsme jednu verzi už před lety, ale nyní jsme na ní provedli nějaké změny a zaznamenali ji znovu během sezení k albu See What's On The Inside. Našlo se několik skladeb, které byly napsány a natočeny během prací na nové desce, ale tak nějak nám zvukově nezapadaly do celého kontextu alba. Byly tedy součástí stejné cesty, ale my se je rozhodli nechat k nějaké jiné příležitosti do budoucna. Vydání EP tak bylo jen dalším krokem v příběhu a éře alba See What's On The Inside.

V New Devil můžeme slyšet hostující Mariu Brink z In This Moment. Jak vznikla tato spolupráce?

To je trochu legrační, protože jsme nejdřív začali nahrávat pouze hudbu a o žádném jiném hlase jsme neuvažovali. Nahráli jsme skladbu, pouštěli si ji a poté, co jsme začali pracovat na vokálech a Danny začal zpívat, mi něco připomnělo Mariu. Nevím, jestli to byl jeho tón hlasu, melodie nebo celkové podání. Najednou jsem ji slyšel. Známe se dlouhá léta, častokrát jsme se s In This Moment střetli na různých festivalech po celém světě, vždy jsme s nimi dobře vycházeli. Tak jsem si řekl, že bychom měli Mariu sehnat, aby tu píseň s námi nazpívala. Danny ji napsal a do minuty jsme měli odpověď: „Pojďme na to.“ Bylo to velmi rychlé. Neřekli jsme jí, jak konkrétně chceme, aby zpívala. Věděli jsme jen, že chceme v písni její hlas. Nechali jsme jí naprostou tvůrčí svobodu. Napsala si svůj text, své melodie. Byla to zábava.

Pro mnoho kapel byly poslední dva roky velkou výzvou. Pro někoho to byl konečně zasloužený odpočinek, někdo využil nekoncertování k natočení nové desky, tak jako vy. Jaká věc ti během pandemie scházela nejvíc?

Pandemie pro nás byla celkem užitečný reset. Mohli jsme se zastavit a být pro jednou zase normálními lidmi. Museli jsme zůstat doma s našimi dětmi a ženami, což jsme si užívali. Abych byl ale upřímný, tak mi osobně hodně chybělo živé vystupování a vůbec cestování po světě. Budit se každý den v jiném evropském městě, hrát před fanoušky, kteří podporují tvou kapelu. Tohle spojení mezi tebou a fanoušky je nepopsatelné, nenahraditelné. Vzdát se tohoto po dobu dvou let bylo opravdu těžké.

Jaký byl vlastně váš skládatelský a nahrávací proces? Probíhalo vše na dálku? Dělali jste něco, na co obvykle nejste zvyklí? Jestli ano, v čem byla největší změna?

Udělali jsme to tentokrát zcela jinak. Hodně riffů a nápadů vzniklo tady doma, v tomto pokoji, zatímco jsem byl doma. Vzal jsem do ruky kytaru a nahrával si riffy – nikdy ne celou píseň, jen nějaký nápad nebo mezihru. Potom jsme všichni šli společně do studia. Udělali jsme si vlastní lockdown ve studiu v Tennessee, pryč ode všech. Byli jsme všichni společně ve studiu poprvé během deseti let. Svět je dnes rychlý: nahraješ album, jedeš na turné, nahráváš, turné a tak pořád dokola. Konečně jsme měli dostatek času, sejít se pohromadě, sednout si, psát songy, znovu se spojit jako přátelé, jako spoluhráči z kapely. Byla to úžasná zkušenost.

Všichni vlastně žijete v USA, kam jste přesídlili už před čtrnácti lety. Musela to být opravdu velká změna. 

Ano, odešli jsme někdy okolo roku 2008. No, já se narodil a žil v Anglii do svých pěti let, poté jsme se přestěhovali do Dubaje, takže jsem vyrůstal na Středním východě. Trochu jsem se už stěhoval, takže tohle byla velká změna hlavně pro ostatní kluky. Pořád jsou tu ale chvíle, kdy mi Anglie chybí. Jsou to pořád přeci jen dvě rozdílné země.

V čem tě život v USA nejvíce ovlivnil? Jaký dopad to na tebe jako člověka mělo?

Těžko říct. Jsou to asi malé, legrační věci. Například zapomínám, jak něco vyslovují Angličané. Někdo v anglickém televizním pořadu řekne slůvko a já si vůbec nepamatuji, že ho Angličané takhle říkají. Tohle a podobné maličkosti.

Uvažovali jste někdy o návratu zpět do Británie? Je něco, co ti z tvé rodné země v USA chybí?

Ano, debatovali jsme na toto téma celkem hodně. S rodinou jsme si velmi blízcí a je pro mě těžké být pryč od mé mámy a sestry, zvláště pak, když už stárnu. Uvědomuji si, že mí rodiče také stárnou a já bych si na ně měl najít nějaký čas. Myslím, že hodně lidí si během pandemie uvědomilo, jak vzácný a krátký je život. Mluvili jsme o tom tedy, ale je to těžké rozhodnutí. Máme tady děti, které chodí do školy, žena tady má práci, máme zde přátele.

V Asking Alexandria jste od začátku dva kytaristé, ty na sólovou kytaru a Cameron hraje rytmickou kytaru. Měli jste své role nastavené od začátku?

V podstatě ano. Já hodně vyrůstal hraním bluesové muziky, hrál jsem hodně sóla, ale Cameron ne. Ten vždy hrával velké kytarové riffy a nikdy se nezajímal o pozici sólového kytaristy. No, a já nikdy nechtěl být jen rytmický kytarista. Své role jsme tedy měli určené od prvního dne.

Zdá se mi to. nebo v novějších skladbách Asking Alexandria slyším více kytarových sól? 

Jasně, je tam mnohem víc sól než v minulosti. Myslím, že to přišlo s věkem. Byl jsem vždy hodně ovlivněn rockovými kapelami jako Queen, Metallica a různými bluesovými interprety jako je Clapton nebo Gary Moore. Čím jsem starší, tím víc dovoluji těmto vlivům vyniknout. Na posledním albu jsme byli hodně ovlivněni kapelami jako Metallica, Pantera nebo Avenged Sevenfold, takže jsem si říkal: „Seru na to, budu zase hrát sóla.“ Udělali jsme skladbu se sólem a potom jsem se rozhodl, že je dám do každé písně.

Proč si je tolik nevyužíval v předchozí tvorbě? Nehodila se ti sóla prostě do stylu písní, které jste psali, nebo tam byl jiný důvod?

Nevím, jestli to bylo jen kvůli tomu, že sóla neseděla do naší tvorby. Když jsme byli mladší, ovlivňovaly nás kapely, které byly svého času populární. Jasně, říkal jsem, že jsem vyrůstal na Queen, Metallice a podobně. Ale když jsi mladší, ovlivňují tě i záležitosti, které jsou zrovna okolo a v kurzu. V začátcích Asking Alexandria nebyla sóla zrovna cool. Teď když jsme starší, uvědomujeme si, že to je to, co máme rádi, co milujeme, a můžeme to nyní dělat ve větším měřítku.

Někde na internetu jsem viděl anketu, v níž jsi zvolil deset kytarových hrdinů. A překvapilo mě, že se nebojíš vedle sebe postavit tak rozdílné hráče jako je třeba Brian May a Tom DeLonge z Blink 182. Chci říct, že fanoušci Queen a Briana Maye můžou nad Blink 182 ohrnovat nos a stejně tomu může být naopak. Líbí se mi ten zdravý přístup, kdy jsi nevybíral jen dle technických dovedností, ale pohlížel jsi na hráče celkově, i co se týče schopnosti napsat dobrou píseň...

Ano. Myslím, že to je důležité. Nemusíš být nejrychlejší a technicky nejzdatnější. Tom DeLong podle mě napsal skvělé, nezapomenutelné kytarové vyhrávky a refrény. Byl pro mne velkou inspirací, kytaristou, ke kterému jsem vzhlížel. Někdy mám chuť na Zeppeliny nebo na Beatles, jindy zase na Blink 182 nebo Slipknot. Miluju muziku, všechny druhy muziky. Není to o tom, kdo je jak technicky vyspělý, ale spíš mě zajímá, co udělali pro to, aby byli tak skvělí.

Myslím, že kytara nebyla tvůj první nástroj v životě. Začínal si na piano, je to tak?

Moje babička byla pianistka a já s ní hrával. Když jsem vyrostl a bylo mi asi deset, začal jsem chodit na lekce, ale uvědomil jsem si, že piano nebyl nástroj pro mne. Miluju zvuk piana a rád ho poslouchám, ale hru na něj jsem si nijak neužíval. Začínal jsem se zajímat o rockovou muziku a chtěl jsem prostě hrát na kytaru. Hodně mých kamarádů taky hrálo na kytary. Jejich rodiče jim koupili akustiky s tím, že na elektrickou přejdou později. Můj táta mi ale rovnou koupil elektrickou kytaru. Nikdy jsem tak vlastně neměl akustickou kytaru, jen elektrickou se skvělým distortionem a malým zkušebním kombem. Věděl jsem, že tohle je pro mne.

Využíváš k psaní písní i jiné nástroje než kytaru, nebo skládáš výhradně na ni?

Vždycky na kytaru. Párkrát jsem měl nějakou pasáž na piano nebo mě napadl nějaký rytmus na bicí. Měl jsem beat a pak k němu napsal hudbu, ale z 99 % je to vždy s kytarou.

Tvou hlavní kytarou byla několik let Ibanez, v posledních videích jsi ale vídán s Fender Telecasterem. Proč ta změna?

Ano, přesedlal jsem na Fendera, hraju taky hodně na různé Custom Straty. Ibanez je skvělá společnost, se kterou se dobře spolupracovalo, ale něco mi na ibanezkách vždycky chybělo. Jak jsem říkal, vyrůstal jsem na poslechu blues, a mám rád kytary, které mají emoce, pocit a výrazný tón a zvuk. Fender je v tomhle skvělý. Vždy, když hraju na Fendera, hlavně pak ze série Custom Shop, tak v sobě mají cosi kouzelného. Zní skvěle, jsou osobité.

Jakou kytaru pak preferuješ z akustických?

Miluju Taylorky. Jsou fantastické. Je sranda, že miluju elektrické kytary od Fendera, jsou to jedny z nejlepších kytar na světě, ale nejsem fanoušek jejich akustických kytar. Pro mne jsou nejlepší Taylorky.

Poprvé po sedmnácti letech se zvýšily prodeje CD. Čemu dáváš ty osobně přednost? CD, LP nebo streamovacím službám?

Je to sranda, časy se mění. Pokud si chci sednout a poslechnout si muziku s kvalitním zvukem a opravdu si ji užít, tak volím vinyl. Upřímně mám však rád streaming – je tak snadno dostupný. Většinu času, co posloucháš muziku, chceš prostě navodit nějakou atmosféru, ať už máš nějaké hosty na večeři nebo mají děti tancovačku v obýváku nebo chceš být se svou ženou. Je tam všechno, můžeš si poslechnout co chceš. Já mám rád playlisty, protože skrze ně můžeš velmi snadno objevit novou muziku.