Beps´n´Johnnies: Lidi z koncertu musí odcházet hladoví

Staví na desítky let starých psychedelických základech, ale šťávu a nápady mají jako ty nejaktuálnější party, které znám. Kdybychom pořádali hudební ceny, jihomoravské trio Beps'n'Johnnies, jmenovitě Bára Pokorná, Ivo Lorenc a Miloš Janák, by bylo jedním z adeptů na objev loňského roku. „K živému hraní by kapely měly přistupovat střídmě, aby lidi udrželi pozornost a odcházeli z koncertu hladoví,“ říkají, a sami jdou příkladem. Jako TIP Frontmana zahrají na oslavě našich 5. narozenin v Jazz Docku.

Báro, song A Hard Day's Night od Beatles ti prý změnil život...

Bára: Byla to láska na první poslech, od prvních tónů. Bylo mně dvanáct a najednou pro mě začal existovat úplně nový svět. Do té doby jsem k bigbítu vlastně neměla vůbec žádný vztah. Díky Beatles jsem našla cestu k šedesátkám, začala hledat další kapely a sama dělat muziku...

Na počátku Beps'n'Johnnies před třemi lety bylo nějaké tajemné setkání v baru, o co šlo?

Ivo: Provozoval jsem tehdy klub v Blansku. Bára tam přišla a byla překvapená, že někdo poslouchá podobné kapely. Začali jsme se bavit o muzice... a pak ode mě chtěla pomoct vybrat elektrickou kytaru. Zajeli jsme do Brna... a na ten nástroj hraje dodnes.
Bára: Z toho setkání jsem chtěla vytěžit možnost mít kapelu, což se nakonec podařilo. Nejdřív jsme byli jen ve dvou a později Ivo na zkoušku dotáhl Miloška…
Miloš: V Blansku je těžké sehnat někoho, kdo hraje dobře na bicí, jsme tam všichni takovej póvl (smích). Ale že jsem dobrej, to zjistili až později, vybrali si mě hlavně proto, že mám zkušebnu. A kromě toho jsem byl Ivův zákazník. My jsme vlastně taková barová kapela.
Ivo: Něco jako Synové výčepu (smích).

Hodně koncertujete, snažíte se muzikou a věcmi kolem ní uživit?

Ivo: Pokouším se o to, ale zatím se mně to ještě na plný úvazek nedaří. Koncerty pořádám už od svých šestnácti a nově jsem začal dělat produkčního v brněnském Kabinetu Múz. Koncerty ale dělám třeba i v Mersey.
Bára: Já jsem vystudovaná malířka, živí mě grafika, taky učím.
Miloš: A já rubu ve fabrice, poslouchám tam řež mašin.

Letos vás mj. čekají Colours. Do jaké míry vám při bookování otevřely dveře Ivošovy promotérské zkušenosti a kontakty?

Ivo: Pomáhá nám to hodně, dostat se na nějakou stage je tak pro nás daleko jednodušší. A právě aspekt živýho hraní je pro nás zásadní. Pokud kapela nehraje, nikdo ji neslyší… a pokud ji nikdo neslyší, nikdo ji nikam nepozve.

Jako promotér jsi v bezprostředním kontaktu s řadou kapel z venku. Nastavila tato zkušenost nějak zrcadlo i vaší tvorbě?

Ivo: Když děláš koncerty, vidíš, jak to dělají kapely, které jsou dál. Ale i v Česku je spousta kapel, které jsou dál než my a mají svým způsobem zahraniční úroveň. Dobrá muzika tady nechybí. Každopádně když začínáš, musíš se spoustu věcí naučit, třeba i to, jak svou kapelu promovat a jak profesionálně přistupovat ke zvukovkám. I nám to trvalo, než jsme si to osahali. Vývoj kapely jednoznačně přichází s živým hraním.

Podařilo by se vám domluvit tolik koncertů i bez povedené live session z dílny FPM?

Ivo: Hodně koncertů nám zabookovalo už video z našeho teprve druhého koncertu v Blansku. Acute Dose, kteří tam s námi tehdy hráli, s sebou přivezli Jonáše Svobodu, ten celý koncert natočil, my zajistili výstup z mixu a dali to dohromady. Přestože jsme venku ještě neměli ani EP, jen díky tomuto videu jsem zabookoval spoustu koncertů. A to bych poradil každé začínající kapele: vykašlete se na nějakou nahrávku, která by byla z nějakého studia bůhví odkud, ale udělejte si kvalitní živý záznam. Ten promotérovi poskytne daleko lepší informace, co jste zač, uvidí, jak fungujete naživo a jakou máte flow, což je zásadní.

Co ještě považujete za důležité?

Ivo: Když kapela chce být profesionálnější, měla by investovat i do rozvoje gearu a pracovat na možnostech vlastního zvuku. V tomhle se mi líbí přístup kluků z Ghost of You. Z peněz za koncert jim moc nezbývá, protože si platí vlastního zvukaře a světla. Rádi bychom to tak dělali taky. Když jedeš někam, kde hraje několik další kapel a zvukař tě nezná, je to obrovská výhoda. Tím víc u nás, když nemáme basu a potřebujeme, aby tam ty chybějící frekvence dotáhla druhá kytara s oktáverem.

O čtvrtém do party na basu nepřemýšlíte?

Bára: Je to naše věčné téma. Hlavním důvodem, proč nemáme basáka, je, že chceme zůstat v tomto složení. Zvažovali jsme, že bych na basu hrála já, ale zatím si takhle vystačíme. Obecně jsem ale takovým experimentům přístupná a minimálně ve studiu bych basu uvítala.
Miloš: Oni by mě pak nutili koupit větší auto. Mám oktávku, tam se basák prostě nevleze, sorry…

Jakým způsobem tvoříte?

Ivo: Bára většinou přijde se základní linkou, nebo riffem s nápěvkem a pak skladby společně dotváříme. Každý si tam přinese kus toho svého, nejsme nijak ultimátní, necháváme si vzájemně prostor. Co jsme se s Bárou ale odstěhovali do Brna, máme na zkoušení už daleko míň času. Doma toho sice uděláme dost, ale hlavní práce pořád probíhá na zkušebně. Jde hodně o tu energii.
Miloš: Některé věcí ale dotváříme i přímo během živého hraní. Vlastně od nás neuslyšíš stejný koncert, zhruba ze 30 % improvizujeme a zkoušíme si nový věci.

Na kdy plánujete novou nahrávku?

Ivo: Byli jsme teď na soustředění ve studiu Palba u Davida Pšenčíka z Acute Dose v Příkazech za Olomoucí, kde teď nahrávají snad všichni naši hudební kamarádi. Natočili jsme u něj dvě věci a stejným způsobem bychom chtěli pokračovat dál. Vždycky vypadnout na dva tři dny do studia a natočit materiál. Novou desku bychom chtěli vydat příští rok.

EP Screw Loose Girl vám produkoval Rhys Braddock z Metronome Blues, hráli jste taky s Please The Trees, Kill The Dandies… Kdo další z domácí scény vás nejvíc inspiruje?

Bára: Na české scéně nás baví spousta různorodých interpretů, kromě těch zmiňovaných třeba Science Killer, Madhouse Express… Mě osobně v poslední době celkem zaujali Kalle nebo Role.
Ivo: Rhys Braddock je chodící balík energie a máme ho moc rádi. Ale určitě bych chtěl zmínit taky prešovskou kapelu Voidi, kteří své nové EP nahrávali taky u Davida. Když je slyším, mám chuť zapálit kytaru a zabalit to.

Báro, je pro tebe jako grafičku nějak důležitá třeba vizuální podoba stage během koncertu?

Bára: Pokud mám být upřímná, na koncertech vlastně trochu trpím, takže tyhle věci moc neřeším. Jsem introvert a abych se na pódiu mohla trochu uvolnit, musím si kolem sebe vždycky vytvořit bublinu. Znervózňuje mě, když se dobře neslyším.
Ivo: Bára má takový klasický beatlesácký syndrom, že ze sebe naživo nemůže dostat to, co ve studiu – aranže, vokály, a tak... My s Milošem si to užíváme, padni komu padni.

Jaká byla tvoje cesta k muzice, Miloši?

Miloš: Už od roku 2007 hraju ve strašných bordelech, hardcore, noise. Třeba s Ohm My God hrajeme tak jednou dvakrát za rok a je to moje srdcovka. Jako kluci jsme chodili u nás na Ďolíčku v Blansku hrát fotbal, až jsme se na to jednou vykašlali a založili kapelu. Jeden chtěl kytaru, druhý basu… a než jsem se rozkoukal, zbyly na mě bicí. Byla to vlastně taková znouzectnost. Neměl jsem prachy, ale musel jsem si je koupit.
Bára: Třeba bys byl dobrej kytarista…
Ivo: A když Miloš ve fabrice povýšil, celou tuhle kapelu si k sobě stáhnul do firmy.
Miloš: Srdcovka! A těmi zvuky mašin se teď inspirujeme, po fabrice chodíme s diktafonem…

Preferujete vintage nástroje a aparáty, chcete znít autenticky šedesátkově?

Ivo: Mám to tak rád. Největší dárek, který jsem kdy dostal, byl od kamaráda, který mi po jednom koncertě přinesl kytaru Danelectro – úplně stejnou jako má Beck – že jí se mnou bude dobře. Mám ji ke svému Stratovi v dlouhodobé zápůjčce. Nový věci sice dokážou zvuk kytary přenášet jakoby dokonaleji a čistěji, ale třeba ta chtěná chyba lampového aparátu, která dělá to kulaté zkreslení, tam dneska úplně chybí. Už to prostě není, co bejvalo. Překvapili mě třeba The Sonics, kteří hrajou klasickej šedesátkovej garážovej rock, že za sebou mají fungl komba. Já bych čekal, že tam budou mít nějakou starou pecku s děravým reprákem. Ten zvuk tam prostě není.

Značku tvého komba jsem snad nikdy neviděl, o co jde?

Ivo: Mám kombo WEM (Watkins Electric Music), což je značka, která se vyráběla do konce 70. let a můžeš ji vidět třeba na živácích Pink Floyd. Nebo na něj hráli i Stouni v Hyde Parku. Je to u nás celkem rarita. Podařilo se mně ho sehnat z jedné hudební pozůstalosti za docela dobré peníze.

Jak dlouho jste hledali svůj zvuk?

Bára: Určitou představu jsme měli už na začátku, ale trvalo řadu měsíců, než se nám to podařilo. S Ivem si pořád prohazujem aparáty a efekty…

Přes svou zálibu ve vintage nástrojích a aparátech, neplánujete do budoucna zapojit i elektroniku?

Bára: S tou myšlenkou si poslední dobou hodně pohrávám, ale stojí to na penězích. A co se týče Beps'n'Johnnies, jsou teď priority někde jinde. Hrozně ráda bych zaexperimentovala s nějakým basovým synthem. Když ne v rámci naší kapely, tak v sólovém projektu.

Chystáte do Jazz Docku něco speciálního?

Miloš: Uděláme nějakou stage performance, budeme třeba nazí? (smích)
Ivo: Jsme taková úderka. Ve chvíli, kdy bychom mohli lidi začít nudit, zmizíme. Byl bych vlastně rád, kdyby to tak dělali všichni. Většina koncertů pro mě začíná být po čtyřiceti minutách nuda...
Miloš: … s výjimkou Rolling Stones a dalších hvězd, kde chceš slyšet všechny hity.
Ivo: Pro velké kapely to asi úplně neplatí, ale pokud na ně nechodí tisíce lidí, pořád by k živému hraní měly přistupovat střídmě, aby lidi udrželi pozornost a odcházeli z koncertu hladoví.

Co pro vás muzika v životě znamená?

Miloš: Nedokážu si to bez ní představit. Ráno se vzbudím, vyčistím zuby a dám si na uši sluchátka. Jdu do práce, v kanceláři mám puštěný YouTube a na dílně mně hrají mašiny. Cestou z práce zase nasadím sluchátka, doma pustím YouTube, jdu spát a pořád dokola. Hudba je reálně součástí 90 % mého času.
Ivo: Všechny peníze, které jsem kdy měl, jsem nacpal do muziky. Kolikrát jsem měl pronajatej obyčejnej byt za malý peníze, kde jsem v podstatě měl jen postel, ale doma jsem měl tři kytarový aparáty, basovej aparát a mixpult. Takto jsem vždycky fungoval, je to pro mě absolutně zásadní. Chtěl bych, aby se můj život motal jen kolem věcí, které mě baví. A muzika je pro mně to nejpodstatnější…
Bára: To můžu jen potvrdit, žijem spolu... (smích)
Miloš: Je v prdeli, že chodíme do práce a hudbu nemůžeme dělat naplno, jak bychom chtěli. I když, říct borcům v práci, že končím… Na rok máš možná vystaráno, koncerty… ale co pak? Jsem na to zatím hroznej sráč. Ještě si to neumím představit, tak si to ani nepředstavuju.
Ivo: Několikrát jsem se tom bavil s Vaškem Havelkou z Please The Trees. Utvrzoval mě v tom, že mě vnímá jako člověka, který muziku jednou bude dělat naplno, protože takto to začíná. Jsem prostě přesvědčený, že možnost uživit se hudbou tady je.
Bára: Muzika je pro mě neskutečně důležitá, ale mám to trochu jinak než kluci. Vždycky jsem fungovala na principu takového svého trianglu, co se vzájemně doplňoval, a to je muzika, malování a psaní. Když se nějakou dobu musím soustředit jen na jednu z těch věcí a nemám čas na to ostatní, dost mě to frustruje a nejsem schopná dělat pořádně vůbec nic. Potřebuju od věcí, co zbožňuju, pravidelný odstup, abych vůbec mohla tvořit…

Na co hrají Beps'n'Johnnies

Bára Pokorná:
Kytara: Epiphone Dot
Aparát: Milan Martan Baseman a 2x12 marshall box, Hartke B Series B600
Pedalboard: Zvex Woolly Mammoth, Bayger Unistortion, Behringer Reverb Machine, Boss OC-3

Ivo Lorenc:
Kytary: Stratocaster (hrozná skládačka – tělo jsou sedmdesátý léta a snímače mi dělal na zakázku pan Tůma), Danelectro PRO 2007
Aparát: WEM Dominator 1978 a Custom Bassman od pana Martana, ke kterému mám zvláštní box 1x15’ a 1x10’
Pedalboard: BBE ZEN WAH – Radial Fullerton – Bayger unistorsion – VoxTone Bender – Smrčka 808 – EHX Holly Stain – TC Flashback X4 – MXR Blue Box

Miloš Janák:
Bicí: Kopák – Mapex Black Panther Blaster 24”, Floor tom – Pearl Decade Maple 16”
Činely: Hi hat – Anatolian Ultimate 14”, CrashRide – Anatolian Ultimate 20”
Pedal: Tama Iron Cobra HP900SWN
Paličky: Balbex Hikory Jazz/Swing