Bernie Marsden: skromný kytarový velikán na Festiwallu

Svátek hudby a hudebních nástrojů Music Festiwall 2018 se kvapem blíží a nedávnou novinkou je i potvrzená účast Bernieho Marsdena. Tento vynikající muzikant pracoval vždy tak trochu ve stínu slavných kapel, kterými prošel. Je tedy na čase, vytáhnout tohoto skromného kytarového velikána trochu více na světlo.

Bernard John Marsden se narodil v roce 1951 v britském hrabství Buckinghamshire a již v sedmnácti letech hrál v poloprofesionálních kapelách Skinny Cat a Juicy Lucy. Zkušenosti z těchto kapel zúročil o čtyři roky později, kdy ho konkurz zavál k tehdy čím dál proslulejší hardrockové kapele UFO. I když se v UFO ohřál pouhých osm měsíců, jeho kytarový vklad lze slyšet na singlu Give Her The Gun. Situace v UFO nebyla v té době zejména po lidské stránce vůbec ideální a vše se završilo, když Marsdena na jeho postu vystřídal sice fenomenální, ale také velmi problémový kytarista Michael Schenker. Sám Bernie ovšem na dobu strávenou v řadách UFO vzpomíná relativně v dobrém:

„Za příležitost hrát v UFO budu vždy vděčný. Byla do neocenitelná zkušenost a díky tomu jsem se stal opravdovým kytaristou. Hudebně se mi sice tvorba UFO nijak zvlášť nelíbila a lidsky to byla učiněná katastrofa, ale když je člověk mladý, nevnímá to tak a je jen trochu sobecky pyšný na to, že je součástí slavné skupiny. Věděl jsem ale, že v UFO nechci zůstat a to co se říká o mé nevraživosti vůči Michaelu Schenkerovi jsou jen kecy. Byla to naopak úleva, když přišel a já se mohl vydat dál. Chtěl jsem být profesionálním hudebníkem a chtěl jsem se v kapele i na jevišti cítit dobře. A to byl s UFO prostě problém. Alespoň takhle to vidím dnes.“

Další Marsdenovou zastávkou byla kapela Wild Turkey, ve které ale také dlouho nesetrval a po pouhých třech natočených skladbách přijímá lano od Cozy Powella a stává se součástí jeho formace Hammer. Byť byla kapela složená ze skvělých muzikantů, nedokázala přijít se silným hudebním materiálem a sám Powell ji v roce 1975 rozpouští. Pro Marsdena tedy opět jen epizodní zkušenost, ale dle jeho vlastních slov to byla po muzikantské stránce doslova vysoká škola.

První trochu delší zastávkou na jeho hudební pouti byla až kapela Babe Ruth. I když ani zde všechno nešlo jak na drátkách a kapela se po natočení alba Stealin´ Home v podstatě rozpadla. Zbývající členové ale posléze dokázali kapelu znovu oživit a Marsden se navíc stal jejím leaderem. V této roli si k natáčení dalšího alba Kid´s Stuff přizval jako hosty bývalé souputníky Dona Aireyho a Neila Murraye, což ovšem přineslo do kapely zlou krev do a Bernie ji ještě před koncem roku 1976 opouští. Dohromady se v té době navíc dává jedna z tehdy tolik módních supegroup Paice, Ashton and Lord a Marsden je její součástí. Marsden na tuto dobu vzpomíná: „Vstup do Paice, Ashton and Lord byl pro mě velký zlom. Když z Transita přesednete do Rolls Royce, dojde vám, že se něco změnilo. Očekávání fanoušků i producentů bylo obrovské a o to větší pak bylo jejich zklamání, když se nejednalo jen o jinou formu Deep Purple, jak všichni čekali. Turné bylo sice vyprodané a prodeje desky slušné, ale přesto jsme ze všech stran vnímali spíše zmatek a zklamání a to kapelu přirozeně netěší.“

Supergroup tedy vzala také poměrně rychlý konec a před Berniem se otevřela možnost vstoupit do Wings Paula McCartneyho. Ve stejné době ale Bernie Marsden potkává Davida Coverdalea a přichází nabídka ke zformování jedné z nejzásadnějších hardrockových kapel. Bernie k tomu podotýká: „David mi oznámil, že dává dohromady kapelu a že by mě v ní rád viděl. Ale že ví, že mám možnost nastoupit do Wings a že nemá takové peníze, aby tuto nabídku přeplatil. Odpověděl jsem mu, že se nebudeme bavit o penězích a půjdeme prostě do toho. A tak přišli na svět Whitesnake...“

V řadách Whitesnake se potkal s kytaristou Mickey Moodym a dle jeho slov si spolu mimořádně rozuměli: „Mickey a já jsme si hudebně neuvěřitelně sedli. Ani jeden z nás nechtěl být superhvězdou, což nám dávalo ohromnou volnost. Věděli jsme, že jsme dobří a chtěli jsme jen psát ty nejlepší rockové písně. To bylo zároveň i ohromně osvobozující pro Davida, který si po zkušenostech s Ritchiem Blackmorem a Tommy Bolinem v řadách Deep Purple velmi považoval dvojice kytaristů, kteří měli prostě jen zájem dělat dobrou muziku.“

Sláva Whitesnake letěla raketově vzhůru a studiové nahrávky trhaly rekordy v prodejnosti. Když do kapely nastoupil klávesový mág Jon Lord a za bicí usedl jedinečný Ian Paice, byla kapela na absolutním vrcholu. Coverdale ale díky obrovskému úspěchu tlačil kapelu k ještě více komerčnějšímu a nablýskanějšímu stylu, což záhy přestalo vyhovovat Berniemu a v roce 1982 se s kapelou v dobrém rozešel. Bernie měl v té době již na kontě i několik sólových alb a po několika dalších epizodních účastech v různých kapelách a projektech se definitivně vydává na sólovou dráhu. Na otázku, zda by byl ochoten se ještě někdy vrátit do Whitesnake odpovídá s úsměvem: „Ne, to opravdu ne. Byl by to asi dobrý zdroj příjmů, ale jsem na to již příliš starý. Navíc současní kytaristé ve Whitesnake hrají skvěle - takhle já hrát neumím a není to můj styl. A navíc, nechci se harcovat devět měsíců v roce po světě. Já raději odehraji pár vystoupení se zajímavými hosty, kdy také sice letím tuhle nebo támhle, ale dělat to každý den, to už bych nedokázal.“

Kromě své sólové dráhy se Marsden již dlouhá léta úspěšně věnuje i projektu Company Of Snakes, který jak se dá z názvu odtušit tvoří převážně muzikanti, kteří prošli kapelou Whitesnake a jejíž repertoár se také z velké části opírá právě o tvorbu této kapely.

Po přiblížení Marsdenova uměleckého života se ještě podíváme trochu blíže na jeho nástroje. Dlouhá léta byl (a vlastně stále ještě je) ve znamení kytar Gibson a to zejména modelů Les Paul Standard, mezi nimiž bychom našli i několik opravdu cenných kousků, jako např. ten z roku 1959, za kterého v roce 1974 původnímu majiteli údajně daroval všechny nástroje, kterými v tu dobu disponoval a ještě mu musel doplatit dvě stě liber. „Zvuk téhle kytary byl prostě neuvěřitelný,“ dodává po letech s úsměvem s tím, že po nějaké době se dokonce dozvěděl, že úplně původně prý tento Les Paul patřil Ericu Claptonovi a to v období, kdy hrál v Mayallových Bluesbreakers.

Marsden vlastní také několik cenných kousků modelu SG (včetně dvoukrkého) a našli bychom u něj i modely Explorer, Firebird či Les Paul Custom z roku 1960 se třemi PAF humbuckery. Jistě vám ale neunikla ani Marsdenova dlouholetá spolupráce s firmou Paul Reed Smith, jejímž výsledkem je řada nástrojů SE Bernie Marsden Signature. Ty vycházejí právě z Marsdenova neojblíbenějšího nástroje, již zmíněného Les Paul Standarda z roku 1959.

Pokud si tedy tohoto velikána rockové kytary chcete užít na vlastní oči i uši, máte k tomu jedinečnou příležitost právě na letošním ročníku Music Festiwallu, kde se Bernie Marsden navíc představí s kapelou sestavenou jen pro tuto příležitost. Něco mi říká, že to určitě bude stát za to...