Fotky: worick-foto.cz

BESEDA: příběh o Kanci, přátelství a hudbě, která spojuje

Report z žádného festivalu jsme neplánovali. Vlastně je ani neděláme – tím víc, že v tomto je jako kurátor programu stále namočený náš šéfredaktor. Nakonec jsme se přece jen rozhodli ho zveřejnit. Zejména kvůli fenoménu fanouškovství, bez něhož je nejen každé psaní o hudbě, ale i každé dělání muziky nebo pořádání hudebního festivalu jen řemeslem bez obsahu. Proto, že Tomáš Hofer tento report z pátečního večera poslal sám od sebe – aby pořadatelům udělal radost. I s ohledem na to, že jeho Fair Price Music za tou důležitou hodnotou – láskou k muzice – stojí. A v neposlední řadě také proto, že právě o té páteční noci byl úplněk a Apačka, jedna z klíčových osobností podpory fenoménu fanouškovství v muzice a kultuře obecně, pouhý den předtím tragicky odešla. Tasovská BESEDA za tímto přístupem stojí taky. Pokud muziku děláte opravdu dobře a navíc s láskou, máte dost šancí si tam někdy zahrát. A je úplně jedno, co hrajete.

Je pátek, půl čtvrté, a my s Bilkinem vyjíždíme směr Tasov. Já jedu za muzikou, Bilkin zejména protože potřebuje zabít čas. Jako vyhraněný příznivec elektro na jedné straně a ultra-tvrdé brutal assault muziky na straně druhé se těší zejména na Kance 12, který mají na Besedě u Bigbítu čepovat.

Jsme na místě. Místo je parádní. Evidentně je to Místo, ne jen místo.

Nicméně my se hrneme se k tomu místu, odkud teče Kanec. Kanec je dobrý, vychlazený. Pro druhé musím jít velmi brzy. Slečna za výčepem se zapýří, když pochválím „jakou hezkou ‚jarovou‘ pěnu mi na druhém kousku udělala“. No nic, Kanec je stále dobrý. Ale díky prvním třem Kancům přicházíme o první dvě kapely.

Nazýváme to povolenými ztrátami a slibujeme si, že se už budeme soustředit nikoli jen na tekutou černou zvěř.

Tak hopem skokem na Áčko, kde jsou Div I Ded. Shoegaze, indie, to já celkem rád. Kapela je spolu teprve měsíc a je to trochu znát. Příjemný zvuk, trochu rozostřený zpěv, ale proč ne. Po třetí, čtvrté písni už mi to splývá dokupy, nicméně to už se nás definitivně zmocnila festivalová pohoda a nic nás z ní nemůže vyvést.

To zřejmě platí pro všechny návštěvníky. Vypadají šťastně, spokojeně, vyrovnaně, jsou k sobě navzájem vlídní a slušní. Sakra, sem bych vyvezl voliče Vy Víte Koho, třeba by jim konečně přeskočilo v hlavě.


Směr menší scéna. Na Béčko přichází Moderátor. Má úzké kalhoty, velké tmavé brýle a buďto herecké nadání nebo slušnou zásobu nějakého urychlovacího bílého prášku někde vzádu v pytlíku od svačiny. Vtipy mu moc nejdou (jsem z Mladé Boleslavi, mám ale kořeny na Slovensku, takže jsem směska jako vy), ale je to nakonec docela sranda. Talent Transport jsem nikdy předtím neslyšel, moje chyba. Veselá Slovačiska si pinkají jazzový míček od klavíru přes bicí k base a zase zpět. Tomuhle jazzyku je radost rozumět, radost jej poslouchat a radost se na něj dívat. Ukládám si je do své staré hlavy, tohle musím vidět znova. Bilkin si dupe nožkou a překvapeně chválí.

U Béčka je též výčep s Kancem. Skvělé. Rhysova Petra mi tvrdí, že jsem „topinka“ (opilý). Houby s octem topinka, jsem kanec!

Na Áčko už se mezitím poskládalo trio Tangled Eye. Dva dospělí chlapi a jedna veselá vo fous mladší ženská. Ach ten hlas, má-li to někdo prostě daný a ještě na tom pracuje, chce se nám amatérům zalézt do nory. Nádherný zvuk (vlastně nikdo neměl špatný zvuk, naopak, což je na fesťáku s podivem!), bluesové kořínky zalévané Kancem námi prorůstají necelou hodinku, škoda, že jen necelou…


Hurá na Rhyse a jeho Metronome Blues. Našeho kamaráda kiwiho sice vidíme každou chvíli, ale Metronome Blues s novým bicmanem jsme ještě neslyšeli. A je to další výborný zážitek. I Bilkin nadšen. Metronome Blues nás nešetří, písně jsou neklidné, naléhavé, Rhysův zpěv také, přesná basa a lehké bicí z toho dělají hudební pokrm, který bych mohl požívat bez přesycení daleko déle, než po tento pro ně vyhrazený čas.

Kanec začíná výhružně chrochtat, musím si na něj dávat většího bacha. Přece jen je to divoké a nezkrotné zvíře, které nelze bez nebezpečí dlouho drbat za ušima.


Korben Dallas na Áčku. Zvuk dosáhl dokonalosti. Ač to stylově není můj šálek čaje, užívám si chytře složené, precizně zahrané muziky, a musím konstatovat, že slovenčina je pro textování písní vo parník lepším jazykem, než čeština. A nebo si musíme připustit, že to Slováci prostě umí líp, než Češi. Texty jsou hladké jako samet, přirozeně vyplňují potřebné prostory a zpěvák je fakt dobrej.

Dup dup dup, veselí kanečci hupkají přes topolový háj na Béčko, kde hraje Monikino kino.

No tak tedy Monikino kino je pro mě ouplně cizej svět a já dostávám chuť se někam zašít s kamarádem Kancem. Jenže Bilkin mi hned nadšeně dává přednášku o Kraftwerk, jejich začátcích v roce 1972 a já beru sympatickou dvojičku na milost. Plac před Béčkem je plný, tak hurá, podupávat a houpat se v bocích a zpívat si spolu s MK „láske skončil zlatý vek, može sa stať čokoĺvek“ není zas takový velký problém.

Udělal jsem hroznou chybu. V obavách z mohutných tesáků dalšího Kance jsem si pořídil Radler, navíc pokojové teploty. No nic, leju ho pod topol (snad to přežije) a dolévám plechovku vodou z cisterny a pak ještě jednou.

Vyšplhali jsme na vrchol. Ten se jmenuje Seward. Hudba je to úžasná. Neuchopitelná. Každý jeden člen kapely přitahuje pohledy. Uhrančivý frontman s hlasem stoupajícím na vrcholy a padajícím do údolí plných serpentin rychlostí nadopovaného cyklisty a kreacemi známými pouze z popisu nemoci „tanec svatého Víta“. Bubeník, který nám při zvukovce natolik připomínal Earla z komiksu Red Meat, že jsme se této představy nezbavili, ani když nám po koncertě laskavě nabízel hrozny k uzobnutí. Kytarista a mašinkář a basák, to byla zase klidná síla. Hudba cestovala, rozpíjela se, zase se zahušťovala, narovnávala se a gradovala, aby nás vzápětí opět uvedla do nejistoty. A najednou byl konec. Ach jo.


Velmi opatrně se vracím do kančí obory. Pocit ohrožení se rozplynul. I vosy už pochopily, že se s nimi o Kance dělit nebudu a odbzučely někam do hnízda.

Na Madebythefire jsem sem vlastně přijel. Bilkin je zná už z jejich začátků ze své rodné Plzně. Tvrdí, že to kdysi byli „takoví kloučci“ a „jak je to hrozně dávno“. Kloučci nekloučci, tohle je ten pravý a potřebný dojezd po zážitku ze Seward. Kytárky se pěkně doplňují, předávají si slovo, rytmika funguje jako nedigitální hodinky. Rozladěno? Žádný problém! Urvaná struna? Juchůů, jede se dál. Pak je konec, naštěstí pak je ještě přídavek a pak je zase konec.

Ulovil jsem posledního zatoulaného Kance. Zítra musím řídit. A kromě toho ještě vlastně není konec a na Áčku se (zbytečně a únavně dlouho) zvučí Vložte kočku!


Vložte kočku jsou nazvučení a hrají. A hrají pěkně od podlahy, však je znáte, ne? Vedle nás se zjevují lidičky ze Seward, od bubeníka „Earla“ dostáváme výše zmíněné hrozny a pokud Kanci dovolují, něco si povídáme. Myslím, že jeden tvrdil, že je z Venezuely a další zase z Irska nebo Skotska. Čert jim věř, my už se jenom usmívali a vypadali jsme na to, že nám můžou nakecat celkem cokoli. Pak je najednou konec vložených koček a Bilkin mě táhne na Béčko na nějakou taneční elektroniku.

Na Moderátora jsem skoro zapomněl. Milosrdná paměti, sláva ti! Ale občas se zjevil, něco nám sdělil, občas zapogoval před pódiem, mezitím asi klikoval, aby se zbavil přebytečné energie.

Anton Maskeliade. Mladý klučina, ruce mu jezdí po kolečkách, páčkách a táhlech rychle jako kapsářům v Brně na Masarykově. Snažím se vypozorovat, který pohyb má jaký vliv na hudbu, nakonec usoudím, že žádný – snad kromě uchopení mikrofonu a následného zpěvu. Pozdě uchopený mikrofon mě vyvádí z omylu. Ale možná, že je to jen tím, že tomu vůbec nerozumím, že kdyby to bylo jen složené a nahrané, líbilo by se mi možná ještě víc, než když u toho někdo jezdí jako hladová fretka. Můj ty svatej Tondo, ta muzika je ale celkem fajn!


Modrý měsíc je čím dál hezčí. Nemám foťák, takže si ho budu muset zapamatovat. Vedlejší účinky kanců jsou – žádné!!! Vynikající zjištění nás posunuje zpět na hlavní scénu, kde začínají The Complication, bezproblémový osmdesátkový rock. Spolu s Metronome Blues a kamarádem zvukařem Harmanem si užíváme konce prvního (a pro mě bohužel i posledního) festivalového dne. Bubeník Lukáš tančí, deset minut, dvacet, půl hodiny, hodinu. Je to ten nejlepší a nejpřátelštější fesťáček, jaký jsem zažil. Sláva organizátorům. A sláva dramaturgii, skvěle vybráno a poskládáno. Díky za pozvání. A to jsme dnes nenavštívili stan a ještě zítra přijdeme o NOD NOD, znova o Seward, Von Spar a o další.

Člověk nemůže mít všechno, zaplať příroda za to, co jsme dostali.

Návštěvníci
Jakub Zbořil a Lenka Slováková, Strangers In The City jako návštěvníci
Dětský koutek
Seward
Pařiči na Metronome Blues na béčku
Korben Sallas
Tangled Eye
Úplněk nad Bílými Karpatami
Monikino Kino
Šapitó jako céčko
Vzkazovník
Seward přihlížejí performanci
Von Spar o den později
Ještě teprve narůstající stanové městečko
Moderátor béčka Cyril