Beth Gibbons naplnila svou sólovku uhrančivým, intimním smutkem

Beth Gibbons vtrhla na scénu v polovině devadesátých let jako tajuplná zpěvačka kultovních Portishead. Ti si mimochodem připomínají v tomto roce výročí třiceti let od vydání debutu Dummy. Už tenkrát Beth zaujala širší veřejnost svým mimořádným vokálním přednesem, který dokázal tiše šeptat i pseudooperně létat vesmírem. Po stylotvorném albu přišla s velkými časovými rozestupy ještě dvě dlouhohrající pokračování.

Co ale s načatou kariérou, když hlavní skladatelský mozek má stále hlavu a diář plný produkování, natáčení pro druhé nebo vedení labelu Invada records? Beth v roce 2002 natočila ruku v ruce s Paulem Webbem alias Rustin Manem neprávem opomíjenou nahrávku Out of Seasons, o sedmnáct let později pak ve studiu zaznamenala spolupráci se Symfonickým orchestrem polského národního rozhlasu na albu, které po svém interpretuje Symfonii č. 3 (Symfonii žalostných písní) od Henryka Góreckého. Mezitím bychom Beth našli také jako vzácného hosta na deskách roztodivných interpretů, naposledy předloni na kolekci Mother I Sober Kendricka Lamara. Teď ale přichází řada na sólovou desku Lives Outgrown.

„Uvědomila jsem si, jaký je život bez naděje,“ prozradila Gibbons v promo materiálech k albu. „A to byl smutek, který jsem ještě nikdy nepocítila.“ Tím jen podtrhla základní pocit, který z pětačtyřicetiminutové desky pocítíme. Stárnutí – a také čím dál častější přítomnost smrti – je věc, se kterou se člověk těžko smiřuje. „Lidé v mém okolí začali umírat. Když jste mladí, nikdy neznáte konce, nevíte, jak se věci vyvrbí. Myslíte si, že se všechno nakonec podaří rozchodit nebo překlepat. Některé konce, které mi vpadly do života, bylo poměrně obtížné přijmout,“ přiznává autorka například v Lost Changes.

Tímto způsobem na nás promluvil i první singl z desky, Floating On A Moment. Dekáda, během které vznikl materiál na recenzované album, dala možnost zpěvačce řadu momentů nakonec přijmout. „Je načase být stateční,“ nakonec uzavírá přemítání Gibbons i skrze optimističtější závěr desky v podobě balady Whispering Love.

Co na desce jako hudebníci oceníte?

Beth Gibbons na albu Lives Outgrown zužitkovává postupně nahromaděnou zkušenost: důraz na výjimečnou atmosféru, kterou vždy vynikali Portishead, delikátnost kooperace s Rustin Manem i schopnost kloubit běžné, dalo by říct popové postupy se symfonickou pompou, jaké si vyzkoušela před pěti roky na desce Góreckého kompozic.

Šťastnou se ukázala volba spolupracovníků, spoluproducentů desky. Lee Harris má bohatou zkušenost bubeníka Talk Talk a s Beth pracoval už na desce Out Of Season. James Ford, bývalý člen Simian Mobile Disco a The Last Shadow Puppets, se v posledních letech prezentuje jako prvoligový producent a multiinstrumentalista, který pomohl na svět deskám Florence and the Machine, Arctic Monkeys nebo Depeche Mode. Společně autorčiny nápady navlékli do bohatě strukturované směsí folku, elektroniky, jazzu a orchestrálních zvuků. Na rozdíl od Portishead se téměř obejdeme bez elektroniky, zato nás tu a tam překvapí lehké orientální, world music náznaky.

Perkusivní Burden of Life je napůl meditací o plynutí času, napůl soundtrackem z neznámého hororového filmu. Pouštní atmosférou je vybavena nejen psychedelická Rewind a Beyond The Sun, ale i mnohem krotší For Sale. Reaching Out překvapí rychlejším rytmem a pro Beth nečekanými sbory, ale také zášlehy dechů. Nervozitu míchanou s vyčerpáním pak na závěr konejší už zmíněná Whispering Love postavená na akustické kytaře a příčné flétně.

Nové album nepřesazuje Beth Gibbons z jejího domácího pole. Spíše z něj dokáže nalézt spojovací můstky do míst, o kterých by nás samotné nikdy nenapadlo přemýšlet. Díky Lives Outgrown nalézáme hudbu autorky barevnější a vícevrsevnatější než kdy předtím. Zde je zcela namístě užít otřepanou frázi o zrání dobrého vína.

Beth Gibbons – Lives Outgrown

Domino rec., 2024, 00:45:51

indie pop

85 %