Bez Petra Skaly bychom byli jen kluci, co si hrajou na rockery
Ze začátku jsme k Petrovi Skalovi ze Sebastien do Dark Chamber Sounds v Úpici chodili jako parta kluků, co hrají u babičky ve sklepě a mají sen. Postupně jsme ale tak trochu dospěli. Nahrávat desku jsme začali už v prváku na střední. Ven šla až ve třeťáku, teda za cca dva roky. Mělo to hodně důvodů, ať už šlo o peníze nebo příchod pandemie, která dost omezila naši možnosti. Podstatné je, že jsme si během té doby i díky Petrovi v hlavách srovnali, co vlastně chceme.
Ještě nám v The Last Bad Day není ani dvacet a už jsme stihli objet několik akcí i klubů a nakonec i vydat debutovou desku, což nám dost pomohlo. Natočili jsme song k filmu a objevili se ve Sparku. Už nehrajeme ve sklepě, ale v dost kvalitní zkušebně. Už se nesnažíme nikoho napodobit, ale hledáme a postupně nalézáme sami sebe.
Během práce na debutu jsme si ujasnili, kudu chceme jít
Vnímám, že deska Shades Of Depression jako celek je dost nestabilní. První songy jsme složili ještě na základce a zbytek se formoval postupně. Je krásně slyšet, jak jsme se v průběhu času vyvíjeli. Každý song v sobě nese trochu jinou éru naší tvorby. Od kluků, co dělají kraviny a sem tam něco zahrají, až po puberťáky, co si myslí, že jsou hvězdy. Je hezké vidět, jak se měnilo naše myšlení a přístup k tomu, co chceme dělat.
Když se podívám na kousky, co teď připravujeme na druhé album, možná bych nás ani nepoznal. Je to mnohem vyspělejší a originálnější. Konečně to zní jako něco, co jsme chtěli dělat. Už jen tak neposedáváme na gauči a nesnažíme se mermomocí na něco přijít a vymyslet hit, který nás posune na americké žebříčky. Dneska už prostě děláme, co nás baví. Hledáme to v sobě. Což je ale vlastně věc, která se moc nezměnila. Všechny naše songy mají v sobě velký kus nás. Jsou plné emocí, které každý den prožíváme, ať už mluvíme o hudbě nebo textu.
Dneska už nechceme být jako oni. Chceme být MY
Ale nebudeme chodit kolem horké kaše. Bez Petra Skaly bychom i dnes byli jen kluci, co si hrajou na rockery. To on nás usměrňuje, kritizuje a říká, co je dobré a co je už za hranou a myslím, že to je dobře. Uklidnil nás. Ukázal nám realitu. Nevodil nás za nos, jak jsme úžasní a že tu nikdo takový není. Dal před nás holá fakta a jen řekl, že máme potenciál, ale musíme si uvědomit, kde teď jsme a kam to vlastně chceme dotáhnout.
Jsme parta kluků, co asi nikdy nedospěje, ale přesto už nejsme děti. Máme jasný cíl a za ním si jdeme. Pořád jsme trochu punkeři, i když se snažíme, aby to nikdo nepoznal. Všechno děláme s notnou dávkou té punkové energie, která tu byla, když punk byl ještě v plenkách. Jednoduše si užíváme, co děláme. Měli jsme mnoho vzorů, ať už BMTH, Slipknot nebo Rammstein. Dneska ale už nechceme být jako oni. Chceme být MY. Víme, kdo jsme a kam patříme. Nehrajeme si na nic víc ani na nic míň.
První album ještě nahráli malí kluci, dneska jsme už mnohem dál. Během dvou let jeho příprav jsme si uvědomili, co tenhle koníček obnáší. Mnohokrát jsme se pohádali skoro na krev, mnohokrát jsme se blížili rozpadu. Ale přesto jsme pořád tady. A pořád jsme silnější. Nejsme kamarádi. Jsme už jako rodina. Vymezili jsme si jasné mantinely a už víme, co od koho čekat. Máme svůj specifický humor a někdy se pohádáme i ze srandy. Pokaždé nás to ale posune. Navíc se potom stačí jen postavit k nástrojům – a už jsme zase jako šťastný pár na prvním rande.
Debutová deska nás spojila, čeká nás ale ještě dlouhá cesta
Na desku jsme velmi hrdí, protože je to naše společné dílo, které si od nás vybralo velkou daň. Nemluvím jen o penězích, které byly pro partu kluků, co si vydělává na brigádě za rok pár Kč, celkem problém, ale i to, kolik nám to sebralo času a jak jsme u toho často trpěli. Všechny ostatní věci musely jít stranou. Každopádně myslím, že se to vyplatilo, vzpomínáme už jen na to dobré. Na ten skvělý pocit, který se dostavil, když jsme něco složili. Jak jsme se ve studiu stali pevnou partou. Jak jsme spolu stáli poprvé a pak poněkolikáté na stagi.
Největší problém je pro nás dnes najít si koncert. Nejen kvůli pandemii, ale i proto, že jsme vlastně pořád nikdo. Nikdo o nás neví. Nemáme manažera a sami pořádně nevíme, jak se to dělá. Ale učíme se. Před rokem by nás nenapadlo, že se budou pořadatelé ozývat sami, ale děje se to a my jsme neuvěřitelně šťastní. Máme také plno skvělých lidí okolo sebe, kteří nám pomáhají, a proto jsme se z toho ještě nezbláznili.
Letos ještě točíme dva klipy, jeden k filmu Tvář pomsty a druhý k singlu z alba. Plní se nám sen a to jen díky tomu, že jsme se nevzdali a pracovali na sobě tvrdě a pečlivě. Ještě před sebou máme dlouho cestu, než se s lidmi uvidíme třeba na Rock for People. Ale my věříme, že ten den přijde, protože nepřestáváme pracovat a jsme den ode dne lepší a lepší. A navíc nás to den ode dne také víc a víc baví.
Jsme The Last Bad Day a brzy se uvidíme mezi elitou.
Jak příprava debutu ovlivnila a nasměrovala vás? Podělte se s námi a napište nám na redakce@frontman.cz.
Pokud jste v článku zaznamenali chybu nebo překlep, dejte nám prosím vědět na e-mail redakce@frontman.cz.
