Billy Morrison: Ulice jsou plné nezaměstnaných kytaristů – každý chce slávu a být středem pozornosti

Nedávno vyšla rozšířená verze tvého loňského alba. Jak se na něj díváš s odstupem času?

S původním albem jsem nesmírně spokojen. Mělo velký úspěch, vznikla z něj řada singlů a videoklipů. Měli jsme číslo jedna v hitparádě a další hit v top 10 máme právě teď. A deluxe edice? Obvykle neděláš deluxe edici neúspěšného alba. Nahrávací společnost ti neřekne: „Tohle bylo hrozné, tak uděláme další verzi.“ Už jen to, že mi bylo umožněno udělat deluxe edici mé desky, mě dělá šťastným. Mohl jsem se trochu pobavit a udělat nějaké remixy, pak tam máme Gods Of Rock'n'roll a skladbu Phenomenom se Cypress Hill. Na tom tracku jsem seděl dlouho. Na původní desce pro něj nebylo místo, takže teď jsem jej mohl konečně vydat, což je pro mě obrovská věc.

Zmínil jsi Gods Of Rock'n'roll, skladbu vzniklou už v roce 2015. Pro znovu natočenou verzi jsi dokonce přidal i sbor a orchestr. 

Jasně, ten příběh je velmi jednoduchý. Když jsme tu písničku dělali poprvé, Ozzy radil, že bychom měli použít orchestr a sbor. Já jsem ale neměl prostředky, bylo to před deseti lety. Teď už zdroje mám a chtěl jsem ji udělat takovou, jakou si Ozzy vždycky myslel, že by měla být. Chtěl jsem to udělat pro něj. Zkusili jsme to a dopadlo to skvěle.

Použili jste symfonický orchestr Budapest Scoring Orchestra, který je známý hlavně ve filmové oblasti. 

Dělají hodně i v rock'n'rollovém byznysu. Je to jednoduše otázka financí. Použití losangeleského orchestru je velmi drahé a většina kapel, které potřebují orchestry do svých skladeb, se obrací na Evropu. Protože jsou to úžasní muzikanti a dělají to pořád, tak vědí, jak na to.

Jinak je na desce spousta hostů a tvých kolegů z branže. Každá skladba je žánrově někde jinde, najdeme zde typicky rockové skladby, špetku punku, ale i hip hop. Představuje album tak nějak v kostce tvůj hudební svět?

Je tam také balada s pianem. Celé to spočívá v tom, že mým úmyslem nebylo natočit desku. Prostě jsem jen během covidu tvořil hudbu. Každý, kdo by psal písně s cílem natočit album, by na něj asi záměrně nedal pět nebo šest hudebních žánrů. Já jsem to udělal proto, že jsem si nebyl vědom toho, že z nich vznikne deska, prostě jsem jen dělal hudbu, která se mi líbí. A já poslouchám punk, poslouchám heavy metal, hard rock, balady, hip hop... Takhle nějak zní Billy Morrison.

Můžeš popsat proces nahrávání? Vím, jak to bylo se zpěvem a kytarami, ale co bicí? Byl jsi s bubeníky ve stejné místnosti? Ukázal jsi jim svou představu, nebo jsi to nechal všechno na nich?

Byl jsem ve studiu, když mi Erik Eldenius z kapely Billyho Idola nahrával nějaké stopy. Jinak jsem pyšný na to, že umím programovat bicí. Bubeníkům jsem pak v podstatě poslal, jak bych si představoval, aby hráli. Rozumím bubnům, rozumím přechodům, groovům a beatům. Jediné, co ale nemůžeš udělat, je, aby program na bicí zněl jako skutečný bubeník.

Písně se mohou skládat tak, že se ke svým nápadům postupně vracíš, upravuješ a vylepšuješ je. Pak jsou ale takové skladby, kdy prvotní spontánní nápad je ten nejlepší a už se v písni nechceš nijak pitvat. Hotovo, uzavřeno. Jak je to u tebe?

Uvedu ti dva příklady. Drowning, což je pilotní singl z alba, byla píseň, která začala úplně jinak. V podstatě jsem se k té písni vrátil o rok později a jediné, co jsem zachoval, bylo tempo, bicí a tónina. Vrátil jsem se k ní a uvědomil jsem si, že se mi líbí její groove. Všechno ostatní jsem prostě přepsal. Před rokem jsem například zase napsal písničku, o které jsem byl přesvědčený, že se dostane na další album, ale včera jsem ji smazal. Uvědomil jsem si, že je hrozná, a hodil jsem ji do koše.

No, a potom jsou tu písničky jako Chasing Shadow, což je balada, v níž zpívá Linda Perry, a která vznikla během jednoho dne. Věděl jsem, jak zní v mé hlavě, ve studiu jsem tu myšlenku zpracoval a Linda nazpívala můj text, mou melodii. To byla píseň, která se nezměnila a zůstala ve finále taková, jaká původně byla.

Rád hraješ s jinými lidmi, sám jsi řekl, že tě baví být ostatním muzikantům oporou. Nepotřebuješ se předvádět, ale jsi spíše skrytý muž, který pomáhá interpretům znít lépe. Ne každý muzikant tohle dokáže. 

Proto jsou ulice plné nezaměstnaných kytaristů. Protože každý chce být středem pozornosti a mít slávu. Já se chci učit. Myslím tím učit se hraním s jinými muzikanty, pozorováním a posloucháním. Nevím, jestli jsem skrytý, ale prostě jen nejsem Slash, Steve Stevens nebo Dave Navarro. A jsem takhle opravdu šťastný.

Chci hrát s těmi kluky a chci se od nich učit a sledovat, co dělají, pochytit novou techniku, tón a vše ostatní. Z profesního hlediska jsem docela rád, že můžu být rytmickým kytaristou Billyho Idola. Líbí se mi to, a když mám chvilku času, udělám si vlastní sólové album. Pokud je ti v dnešní době umožněno pracovat v hudební branži a jsi z toho schopen platit účty, pak bys měl být nesmírně vděčný a nehledat něco víc.

Jsi v podstatě takzvaný sideman. V této souvislosti si vzpomenu třeba na Earla Slicka, který léta stál po boku Davida Bowieho.

To beru! Jestli mě přirovnáváš k Earlovi Slickovi, tak dobře. (smích) Ale jo, přesně tak. Jde o tohle: Steve Stevens je Earl Slick, Steve Stevens je pro Billyho tím, čím je Keith Richards pro Micka Jaggera. Já jsem tu jen proto, abych poskytl vše, co Steve potřebuje. A mám štěstí, že Steve si myslí, že jsem slušný kytarista. Mám dovoleno se ukázat, dostanu prostor zahrát si i pár sól. Steve nedělá drahoty, ale aby bylo jasno, onen odkaz tvoří Steve Stevens a Billy Idol.

Jak si rozdělujete své party? Nechává ti Steve volnou ruku, nebo ti třeba dává doporučení, co a jak hrát?

V devadesáti devíti procentech případů mě Steve nechává, ať si vymyslím, co budu hrát. Upozorní mě, jen když slyší něco, co nesedí. Nikdy to ale není tak, že by řekl: „Potřebuju, abys zahrál tohle.“ Velmi zřídka mění to, co hraju. Je to skvělý hudební režisér, protože nic nerežíruje. Chce, aby muzikanti byli muzikanty a hráli to, co cítí a co slyší. To se mi líbí.

Hrát se Stevem musí být velmi inspirativní. Vzal sis něco z jeho hráčského stylu?

Ani bych si netroufl z jeho kytarového stylu něco převzít, i když každý večer poslouchám a učím se. Od Steva jsem se naučil spoustu technik, a také věci ohledně tónu. Rád bych si myslel, že mám velmi dobrý kytarový tón. Když stojím na pódiu se Stevem Stevensem nebo Jerrym Cantrellem, Slashem nebo Stevem Jonesem, se všemi těmi chlápky, kteří mají úžasný kytarový tón, učím se, proč tomu tak je. Je to v prstech. Každý se může naučit položit prsty na správné pražce, ale vše spočívá v tom, jak to zahraje pravá ruka a jak ten tón levá ruka převede. To jsem se naučil od Steva Stevense. 

Jsi z Anglie a zažil jsi tehdejší punkový boom. Chodil jsi tenkrát na koncerty a byl součástí punkové scény. Měl jsi možnost se s Billym setkat v době, kdy byl v Generation X?

Ne, ale dvakrát jsem ho zahlédl. Bydleli jsme ve stejné čtvrti jižního Londýna, kde byl obchod s deskami, kam chodili všichni punkáči. Sid Vicious, Siouxsie i Billy Idol. Byl jsem opravdu mladý, jsem o deset let mladší. Byl jsem jako mladý kluk, který se onoho dění chtěl účastnit. Pamatuju si, jak jsem se poflakoval venku a párkrát jsem Billyho viděl, jak jde právě do toho obchodu s deskami.

V setlistu pro koncert Billyho Idola je vždy místo pro nějaký ten song z dílny Generation X. Jak je vybíráte? Je to vždy Billyho volba, nebo přijdete s doporučením i vy, ty nebo Steve?

V konečném výsledku je to všechno Billyho volba. Billy však ví, že jsem byl velkým fanouškem Generation X a jejich materiál znám velmi dobře, takže posledních několik let jsem to byl já, kdo písně vybíral. Na můj návrh jsme hráli Love Like Fire nebo Running With The Boss Sound. Právě teď máme v setlistu zařazenou Night Of The Cadillacs. To vzešlo ode mě. Seděl jsem si tak s Billym v letadle a vznesl jsem návrh. Steve povídá: „Jo, tuhle písničku miluju!“ a Billy jen doplnil: „Skvělý, pojďme do toho.“ Postupně procházíme všechny ty obskurní písničky Generation X.

A která je tvá nejoblíbenější skladba Generation X? Kterou nejraději hraješ?

Myslím, že je to vždy ta, kterou právě máme v setlistu. A tak mě právě teď baví Night Of The Cadillacs. Mám v ní sólo, prodloužili jsme sólovou sekci, takže je dostatečně dlouhá, abych se mohl ukázat. Taky jsem rád hrál Running With The Boss Sound. Úžasná písnička, ale naživo se hraje těžko. Její aranžmá je trochu složitější. Night Of The Cadillacs je perfektní punková písnička a do setu se skvěle hodí.

O tvé drogové závislosti, které ses zbavil až po patnácti letech, se ví a není to žádné tajemství. Jakou roli v tvé cestě za střízlivostí hrálo přesídlení do Los Angeles ve Spojených státech. Závislosti ses zbavil až tam?

Ne, strávil jsem v Los Angeles několik let, než jsem se dal do pořádku. Několik let jsem žil jako drogově závislý na ulicích Los Angeles. Pak jsem se vrátil do Anglie a nadobro se závislostí zatočil. To bylo před 29 a půl lety. Jakmile jsem se očistil, rozhodl jsem se vrátit do Los Angeles a začít zde svou hudební kariéru.

Nebylo hříšné L. A. se všemi svými nástrahami zrovna nejnebezpečnější město, které sis mohl vybrat?

Nemyslím si, že je nebezpečné někam chodit, pokud jsi ve svém životě opravdu něco změnil. Nemůžeš se vzdát drog nebo alkoholu a už nikdy s nimi nepřijít do styku. To je prostě nereálné. Jde o okamžik prozření. Mé prozření přišlo, když jsem se rozhodl, že už takhle nechci žít. Mimochodem vím, kde se dá sehnat crack nebo heroin v každém větším městě na světě, takže Los Angeles s tím nemá nic společného. Všechno seženeš tady, seženeš to i v Londýně nebo v Česku. Není to tak, že bys neměl jezdit tam, kde jsou drogy, protože drogy jsou všude. Je to o změně vnímání a změně životního stylu.

Jako kytarista jsi většinou hrál na Gibson Les Pauly. Jeden signature model pro tebe ale vyrobila také značka Knaggs. Jde v podstatě o tvou verzi Juniora, její tvar mi alespoň přijde inspirovaný kytarami Les Paul Junior. 

Jsem velký fanoušek New York Dolls a Johnnyho Thunderse a často, když hraji s Billym Idolem, Steve hraje na kytaru Knaggs s mahagonovým tělem a jedním výřezem. Je to prakticky zvuk Les Paula, má také humbuckery, i když Steve si z něj dostane svůj zvuk. Tuhle oblast má tedy pokrytou. Je tak trochu zbytečné, abych měl i já další kytaru ve stylu Les Paula s humbuckery, protože tím pak ztrácí smysl mít v kapele dvě kytary.

A já jsem velký fanoušek Johnnyho Thunderse, miluju tvar Les Paul Junior a dvojitý výřez. Je to opravdu ikona glam rocku a punku. Chtěl jsem však silnější tělo, protože Juniory jsou často opravdu tenké a nic neváží. Promluvil jsem si s Knaggs, kteří chtěli udělat kytaru Billyho Morrisona, požádal jsem o silnější tělo a tvar Juniora. V dnešní době se dělají bezšumové snímače P90. P90 v Juniorech jsou tak hlučné, že je nemůžeš použít, a tak mi postavili tenhle prototyp, který byl naprosto dokonalý. Doslova můžeš dát ruce z kytary a nevznikne vůbec žádný hluk! Ale když hraješ, zní to přesně jako od Johnnyho Thunderse. Teď zníme se Stevem jako dva kytaristé v kapele, ne jako jeden, respektive jako dva se stejným zvukem.

Jaké kytary preferuješ, pokud jde o akustické nástroje? Máš nějakého favorita?

Používám výhradně Godinku. Vyrábějí naprosto úžasné akustiky. U Idola jsou všechny akustiky vlastně elektroakustické. Kdybych měl používat plnohodnotnou akustickou kytaru, byl by to pravděpodobně Gibson J-45, možná J-200. S Idolem ale potřebujeme, aby byly zapojené, a Godiny hrají jako elektrické kytary, krásně se na ně hraje a znějí opravdu jako ty nejlepší akustické kytary na světě. Jsou vážně skvělé a mám jich několik.

Mimo jiné jsi hrál také na basu v The Cult. Opravdu jsi předtím s tímto nástrojem neměl žádné zkušenosti?

Ani předtím, ani potom. Musím se smát, v The Cult jsem hrál na basu dva roky, u Billyho Idola jsem kytaristou patnáct let, mám vlastní kariéru jako kytarista, a přesto lidi pořád chtějí mluvit o tom, že jsem v The Cult hrál na basu. (smích) Baví mě hrát na baskytaru na vlastních deskách, jsem v tom asi docela dobrý, ale nejsem baskytarista, do The Cult jsem se přidal jako baskytarista, protože jednoho potřebovali. A proč by ses nepřidal k The Cult, že? Je to úžasná kapela. Dva roky mě to bavilo.

Někteří lidé si myslí, že hrát na basu je jednodušší než na kytaru. 

Ha! Já si myslím, že baskytara je jeden z fyzicky nejnáročnějších nástrojů. Profesionální hra na basu dává tělu zabrat. Člověk má velké svaly na rukou a prsty mu pořádně ztvrdnou. Musíš mít dobrý smysl pro rytmus. Není to snadné!

Myslím, že jsi používal Precisiony a Thunderbirdy...

OK, nemám tušení. Víš toho víc než já! (smích) Měl jsem pár basových kytar a hrál jsem na ně, to je ale tak vše.

Zajímáš se nejen o hudbu, ale také o obrazy a umění obecně. Jak máš rozvrhnutý svůj program? Máš určité dny, kdy se věnuješ malování, a dny, kdy pro změnu tvoříš hudbu?

Tak nějak. Není to ale tak, že bych maloval třeba každou středu, protože někdy ve středu můžu mít zkoušku. Žiju svůj život podle počítačového kalendáře. Jsou to samé barevné bloky času. Dnes ráno na mě vyskočil oranžový blok s nápisem: Rozhovor. Potom musím jít do nahrávacího studia v centru města. Zítra je tam napsáno: Malování. Můj život je plný práce a všechno si musím plánovat s opravdu velkým předstihem.