Bližší je mi lidskost než dokonalost, nápady nechávám proudit skrze sebe
Za dobu mého fungování v kapele Trocha Klidu jsem neustále něco psal. Ne však řemeslným stylem, kdy se snažím napsat 20 věcí a vyberu si z toho 3 dobré. Psaní dávám volnou formu a pokud zrovna nejsem na songwriting session, tak skládám prostě a jednoduše, když si „nemůžu pomoct“. Touto formou vznikla i Srnečka. Je příliš specifická a melancholicky laděná na to, aby se využila v kapele a věděl jsem, že patří mému hlasu.
Zrovna Srnečka však vznikla ještě trochu jinak – při improvizaci. Začal jsem hrát a souběžně zpívat bez přemýšlení a vylezly ze mě první řádky této písně, která původně, paradoxně k tomu, jak píseň skončila, sloužila k tomu, abych rozveselil osobu, o které mám Srnečku napsanou. Nicméně život pokročil, dal celému životnímu příběhu jiný směr a tehdy mě napadla ta obousečná linka, kdy já jsem ten, kdo srnečku brání, ale i ten, kdo ji ve finále zastřelí a je zanechán s tíhou této reality.
Slyšel jsem u spousty úspěšných muzikantů, jako je například Michael Jackson, Jack White nebo Pharrell Williams, větu na způsob „pusť Boha do místnosti“, kde si to vykládám jako způsob napojení na múzy a inspirace tak někde z prostoru, aby člověk příliš nepřekážel tomu, co zrovna může/má být napsáno. Tento způsob psaní je mi zvlášť poslední dobou příjemný – jen tak nějak nechávám nápady proudit skrze sebe. Samozřejmě za léta muzikantství už mám vyvinutý smysl pro rytmus, melodii a lehkost, což je s tím spojené a slouží jako jakési síto, nebo štětec na dodělání posledních detailů.
Přímo k nahrávce: je velmi minimalisticky produkovaná. Kytara, basa, bicí, flétna – všechno na způsob jedné stopy. Jen vokál má navíc v určitých místech dvě vrstvy, které rozvíjejí nátlak a harmonii. Atmosféru pak dodává lehký šumivý ambient, který vnímám zvlášť účinný jako přípravu pro nástup bicích, které nahrál můj kamarád Štěpán Jelen z kapely Brixtn.
Nahráli jsme je normálně na zkušebně. Flétnu nahrávala bývalá spolužačka z konzervatoře Anna Domanská, tentokrát ve studiu TA Musica. Jelikož jsem si na spolupráci vybral lidi, které znám a mám rád, důvěřoval jsem jim i v hudebním vkusu, který jsem chtěl, aby se v nahrávce promítl. Měl jsem tedy pro jejich nástroje představu, hlavně co se týče toho „kdy“ hrát, než „co“ hrát. Potom podobně jako se songwritingem jsem „pustil Boha do místnosti“ a nechal tu magii mezi náma fungovat. Za zpracování velké díky spoluhráči a kamarádovi z kapely, Aloisovi Pospíšilovi.
Na konec bych snad jen rád citoval zkušeného producenta Ricka Rubina. „Když pustíte 10 stop kytary, zní to jako kytara, ale když pustíte 1 stopu kytary, zní to jako člověk, co hraje na kytaru.“ Tímto se i bez jeho rady intuitivně řídím a záleží mi na tom, aby šla ze Srnečky a nadcházejících nahrávek cítit lidskost, spíše než dokonalost.
Jak jste svůj singl připravovali vy? Podělte se s námi a napište na redakce@frontman.cz.
Pokud jste v článku zaznamenali chybu nebo překlep, dejte nám prosím vědět na e-mail redakce@frontman.cz.
