Blog: Jak jsem se vypořádal s průměrností

Ahoj, jmenuju se Jirka a jsem anonymní hudebník už několik let. Mým největším problémem byl stres z toho, že jsem průměrný. Dneska už jsem v klidu, takže jsem se rozhodl sepsat, jak se to vyřešilo, kdyby to náhodou někomu pomohlo.

Do puberty jsem nevěděl o hudbě nic moc. Nejsem z rodiny muzikantů. Ve škole na hudebce se nám sice snažili vysvětlit, co to je akord, osminka nebo Leoš Janáček, ale z nejrůznějších důvodů to nepadlo na ornou půdu. Myslím, že většina z vás si to dokáže představit.

Od mala jsem si rád zpíval, co se kde namanulo, ale stačilo mi to bez řečí kolem. Ale vztah k hudbě jsem měl, to jo. No a pak ta puberta. Táborák, kytara. Jednou mě uchvátilo, že kamarád hrál na kytaru tubičkou od zubní pasty, protože poslední trsátko na celým táboře mu někdo hodil do latríny. Taky k tomu kamarádovi do stanu chodily holky, poslouchaly, jak na tu kytaru hraje. Takže jsem se definitivně rozhodl, že to chci taky zkusit.

Naučil jsem se pár písniček, pár jednoduchých akordů, a brzo jsem si začal vymýšlet svoje hitovky.
Řekli mi: „Kamaráde, je to špatný, ale neboj, to půjde.“
Rozhodl jsem se, že do toho jdu, protože mě hraní úplně vtáhlo. Takže jsem se naučil víc akordů (taky například F).
„Kamaráde, není to tak hrozný, ale je to takový… jako jsou to jen akordy, takže je to takový obyčejný, takový průměrný, rozumíš…“
Jasně, rozumím. Přidal jsem melodii.
„Jo na začátečníka dobrý.“
Vy sice čtete „na začátečníka dobrý“, ale já tam cítím „průměrný“.
Musím přidat. Naučil jsem se bambilion dalších věcí. Vylepšil jsem rytmiku, melodiku, našel jsem si učitele na kytaru, na zpěv, naučil jsem se rozlišit violoncello od kontrabasu.
„Jo, tak na to, že hraješ jen tak, tak dobrý!“
… víte co…

No ale nakonec se na moje věci začaly pomalu množit pozitivní ohlasy, ale slovo „průměrný“ zůstávalo vzadu v mojí hlavě jako Červivec. Chtěl jsem pořád víc a víc udělat něco unikátního. Když si to teď zpětně uvědomím, vidím, že jsem pořád do svých písniček (nebo skladeb) přidával a přidával všechno, co vím. Až jsem nakonec uvařil príma eintopf jako od pejska a kočičky.

Když jsem se potom někoho zeptal, co říká na moje písně, tak odpověď už nebyla „průměrný“. JEEEJ!!!
Odpověď byla „zajímavý“.
Taky znáte tohle slovo?
Přijde mi takový zajímavý.
Ale nevím, co znamená.

Pomalu jsem si začal uvědomovat, že to, co dlouho tvarovalo mojí muziku, jsem nebyl já, ale moje představy o názorech ostatních, představy o tom, jak moji hudbu budou hodnotit. Nakonec jsem pocítil, jak se mi v hlavě přepálily pojistky.

Příklad: Jednou jsem brouzdal na internetu, a narazil jsem na tenhle výrok: „Poslední album Depeche Mode je nic moc, stala se z nich průměrná kapela.“ Nový alba Depeche Mode jsou mi dost jedno, a taky neříkám, že všechno, co vyrobí slavní lidi, musí být dobrý. Jde ale o tu logiku: když můžou být Depešáci (pro mě nezpochybnitelně úspěšní muzikanti) pro někoho průměrní, tak já se o svou průměrnost asi vůbec nemusím starat.

Jasně, já chápu, co to vyjádření diskutujícího mělo znamenat. Průměrnost je vždycky jeden názor jednoho člověka, a to ještě v rámci nějakého kontextu. Ale když existuje kontext, ve kterém je i taková úspěšná kapela hodnocená jako průměrná, pak pro mě všechno hodnocení tohohle typu ztrácí význam. Je to taková klec, kterou se člověk zbytečně omezuje. Vždycky se stejně najde někdo, pro koho bude moje hudba průměrná, nebo pro koho budou průměrné moje koncerty nebo cokoliv jiného. (That’s what she said.)

Nechápejte to tak, že bych si najednou začal myslet, že jsem se naučil dost, že jsem nadprůměrnej a všem to ukážu. Naopak, uvědomil jsem si, že nejlepší je pro mě stav, kdy je hudební tvorba o tom pokaždé zkusit něco vylepšit, nezastavit se na místě. Nehledět na to, jak mě zrovna ostatní soudí, protože nakonec jsem to jen já sám a pořád já, kdo musí vědět, že dal do své hudby maximum, co šlo.

Napadne mě jednoduchá píseň? Udělám jednoduchou píseň tak, jak to nejlíp umím. Nestydím se. Zachce se mi udělat fugu? Udělám fugu. Nestydím se. Udělám nějaký fail? Haha, nemůžu udělat fail, dokud nejsem podvodník a dělám si poctivě svoji muziku!

Nejde mi o momentální výsledek. Ne v první řadě, protože i když mi někdo řekne „Je to skvělý!“ (a necítím tam to vyvíteco), neznamená to, že není co vylepšovat. Můžu udělat něco, o čem si budu za nějaký čas myslet, že to byla hovadina. Ale to k tomu patří! Dneska dám maximum, zítra zjistím, co jsem mohl udělat líp. A když to příště opravím, tak najdu další a další věci, kam se posouvat. To je pro mě ten pravý zážitek.

Takhle se to vyřešilo v mojí hlavě. Tenhle pocit „průměrnosti“ mi nakonec vůbec není nepříjemný.