​Blondýna: Pařím jako Popelka

Nedávno jsi zpívala na Trifot Open Micu. Co tě baví na živých akcích nejvíc?

Nejraději mám kontakt s diváky. Každé hraní se snažím přizpůsobit konkrétnímu publiku „na míru“. Většinou nemám ani přesně daný playlist. Přinesu si hromadu písní a básniček a podle diváků a jejich reakcí všechno skládám dohromady. Některé písně mám osvědčené pro mileniály, třeba Hipstera nebo Sdílím, sdílím, lajkuju. Když se sejdou trampové, hraju Lokálku, divadelníkům Herečku, alternativcům Nechtěj mě v undergroundu. Každému něco. To mě baví nejvíc, ten adrenalin. Teď a tady. Zjišťovat, na jaké písně publikum slyší, aby byl pro ně večer co nejhezčí. Myslím, že to i diváci vnímají a užívají si to taky. Žádný koncert není úplně stejný. Aspoň doufám.

Máš nějaký svůj osvědčený postup, jak psát texty? Nebo k tobě jednoduše přichází?

Většinou je to nějaké téma, které mě zaujme (třeba výše jmenovaní hipsteři). Může to být i slovní hříčka, ze které se vyvine nápad. Třeba „táhneš mě na vařený nudli na tenkej led“ – tam mi přišlo zajímavé dát dohromady dvě přirovnání, postupně z toho vznikla píseň o vztazích a pokušení... Témata sbírám všude kolem sebe. Jedu třeba autobusem a nenápadně poslouchám, co si ostatní cestující povídají. No, spíš to někdy nejde přeslechnout. (smích) Když slyším něco „typického“, třeba rozhovor maminek o problémech na rodičovské dovolené, začnu si to ukládat do „harddisku“. Nebo si nějaké věty rovnou zapíšu. Teď nedávno jsem dostala takový malý notýsek, ten si vozím vždycky v tašce. Je to špiónský notes. Připadám si pořád jako na výletě, jako průzkumník, co si dělá výpisky ze života na planetě Zemi. Pak z toho vznikne písnička. Nejvíc mě baví, když to téma dokáže oslovit hodně lidí, ale přitom je psané konkrétně. Třeba napíšu o cvičení aerobiku s Maruškou, o paní, které to nejde a je z těch cizích slov, co na ni volá instruktorka, úplně zoufalá. Pak mě nesmírně těší, když za mnou po koncertu přijdou posluchačky a řeknou, že to bylo úplně o nich, že prožívají to samé.

Proč Blondýna?

To je poměrně jednoduché vysvětlení. Jako Eva Suková jsem měla vymyšlených spoustu rádobyvtipných přezdívek. Třeba Dřeva Suková (jsem i doktorka, takže Dr. Eva Sukova) a tak. Ale nebylo mi to nic platné. Ani moje občanské jméno, to si taky nikdo nezapamatoval. Zkrátka, ze zákulisí jsem zaslechla, jak mi stejně kolegové muzikanti a technici mezi sebou říkají „ta blondýna“. Tak jsem si to nechala. Je to jednoduché, zapamatovatelné a navíc mi to přináší spoustu výhod. Za „blondstyl“ můžu schovat různé drzosti, které by seriózní písničkářce neprošly.

Jaké máš hudební plány pro rok 2019?

Momentálně se těším na vydání básnické sbírky. Impuls vyšel od diváků na koncertech. Že by si to rádi přečetli někde v celku. Byl to pro mě trochu šok, protože ty básničky jsou spíš takové slovní hříčky, prostě blbiny, na odlehčení mezi písněmi. Nemravné a nevýchovné. Na dva řádky. Hrůza. V seriózním literárním časopise mi napsali, že hravost převažuje nad poselstvím. A tak to je. Poselství žádné. A to mě na tom nejvíc baví. V současné době fixujeme s kamarádkou výtvarnicí podobu ilustrací, nejspíš budou dělané rtěnkami a řasenkami, aby se to k blondýně hodilo. A rozhoduju se mezi dvěma nakladatelstvími, se kterými jednám o podrobnostech vydání.

Co se týče hraní, už se mi začíná plnit diář, tak z toho mám radost. V pátek 1. února se těším do Poděbrad do klubu Kafíčko, pak bude v únoru Notování, v březnu Šuplík Václava Smolky... samá hezká setkání. V dubnu jsme předběžně domluvili zase koncert v Tylově divadle u nás v Rakovníku, to bude akce pro nejvíc lidí, už teď přemýšlím, koho bych si pozvala jako hudebního hosta.

Hraje se ti dobře jen samotné s kytarou? Nebo uvažuješ o kapele?

Mám teď takové období, že mě baví být na jevišti samotná. Možná je to tím divadlem. Vystudovala jsem divadelní fakultu, aktivně hrála. A když je člověk na jevišti jako herec, nikdy tam není jen on. Celé představení je spolupráce jednoho velkého týmu. Proto se i mezi herci říká, že není malých rolí. A tak si jako protipól zkouším vystupovat při svých písničkách sama.

Případné neznalosti hudební se mi daří schovat za to, že jsem ta blondýna. Většinou je mi odpuštěno. I když pozor, jednoho velkého parťáka při vystoupení mám. Diváky. Bez legrace. Bez nich by to nešlo. Dialog vedu s nimi a jsou skvělí. Díky jim! A dál bych se opakovala v tom, co jsem už říkala, když ses mě ptala, jak se mi hraje na živých akcích.

Jako muzikantku mě zajímá, jak zvládáš tvořit muziku a starat se o početné děti.

Příchodem mých dětí naopak celá ta sranda začala. Inspirují mě k poezii („na mateřské dovolené/všechny svaly povolené/zato nervy napjaté/co tam zase děláte?“) i k melodii; některé nejmenované songy jsou parafrází dětských odrhovaček. Jsou mými největšími fanoušky. Bohužel, umí i písně, které by umět neměly. Ve školce pak zpívají „a ty spíš u ní, já jsem jen známou“ a paní učitelka se pak na mě dlouze dívá, když si je jdu vyzvednout.

Ovšem nejlepší je v tomhle samozřejmě mít tolerantního partnera, na což jsem měla štěstí. Jirka nejen že obě děti po večerech hlídá, vozí mě na koncerty a poslouchá do zblbnutí tytéž písně pořád dokolečka. Dokonce mi i někdy domlouvá hraní. Funguje jako „manažel“ – manažer i manžel v jednom. Myslím, že brzy bude mít svatozář.

Tvůj song – Antiprotestsong – se dlouho držel na Country rádiu. Jak se mu to povedlo? Co se na něm lidem líbí nejvíc?

Na loňském pražském finále Porty se tahle píseň zalíbila Miloši Kellerovi, který Portu moderoval. Řekl, že ho baví, že je to přesná kritika společnosti, ale zároveň jemná a citlivá. A ať mu záznam pošlu na mail. A tak jsem poslala a oni to pouštěli, dokonce v nějaké hitparádě. Připadala jsem si jako Helenka Vondráčková, no krása.

Tak jsem nařídila svým kamarádům na Facebooku, ať pro tu píseň koukají hlasovat. A oni jsou velice hraví a vynalézaví, někteří hlasování pojali jako ranní rituál a vždycky dali hlas doma i v práci. Ještě před rokem jsem říkala z legrace na koncetech, že tu píseň ani neslyšeli, ale už se to změnilo. Většina už mě někde slyšela a říkali, že „teda jako jsou rádi, že hlasovali“.

Jo, jen pro dokreslení situace – podobný počet hlasů měl i jistý písničkář jménem Koudelka, mladý kluk, šikovný. A tak ti moji fanoušci hlasovali o to aktivněji, protože ho chtěli jen tak z hecu předběhnout. Říkali mu „Koudelka, zřejmě slušnej oddíl“ – jako ve filmu Jáchyme, hoď ho do stroje. (Jestli si tohle čte, srdečně ho pozdravuji!)

Co ti v tvoření hudby pomáhá? Máš chvíle, kdy s ní chceš seknout, ale pak se k ní zase vrátíš?

Pomáhá mi zelený čaj, úplný klid (ideálně prázdný dům) a pocit, že už jsem dlouho nic nenapsala a že už by to chtělo. A pak události, které nemůžu ovlivnit, ale prostě se mi stanou a je to tak intenzivní, že se z nich potřebuju vypsat (vyhrát?). Myslím si, že nějaký psycholog by se při analýze mých písní vyřádil. A to jich mám většinu spíše odlehčených.

Seknout s tím chci asi tak dvakrát týdně pravidelně. Myslím si, že neumím hrát, zpívat, texty píšu blbé a celkově jsem úplně marná. A pak mi to nedá a zas něco vytvořím. A baví mě i ty výlety za hraním a hlavně pozitivní reakce mně úplně neznámých lidí, kteří mé písně slyší poprvé v životě.

Jak se vlastně paří na „country“ backstagi? Je něco, co tě na písničkářské scéně překvapilo?

Pozice písničkářky je super v tom, že v tom velkém množství mužů si člověk připadá výjimečně. A oni si nás, holky, opravdu hýčkají. Připadám si, jako kdybych se při výběru střední školy náhodou dostala na strojní průmyslovku. Chodím si v květovaných šatech s nadýchanou spodničkou a všichni jsou na mě hodní. Je to paráda. Pařím ale většinou jako Popelka, to jest půlnočním busem jezdím domů do Rakovníka. Když hraju v Praze, snažím se ten spoj vždycky stihnout, protože pak už nejede nic. A náš čtyřletý Vašík teď vyžaduje, abych v noci byla doma, protože se k ránu přesouvá ke mě do postele, aby se mu nezdály strašidelné sny.

Celkem vtipnou příhodu jsem díky tomu měla nedávno při hraní ve Slovenském domě. Kromě běžných diváků přišli i různí politici, velvyslanci a tak. Byla jsem tam pozvaná jako host hrát jednomu kamarádovi na narozeniny. Tak jsem dohrála, uklonila se, podívala se, kolik je hodin a zjistila, že mi za chvilku pojede autobus. Všichni ti důležití pánové tedy vstali, potřásli mi rukou a já jim řekla „musím na půlnočku, nedá se nic dělat“. A šla jsem. Takhle v současnosti pařím na večírcích. I na těch VIP.