Bluesmani a Vánoce: osamělé slzy, hledání dárků, sobí úprk a novoroční shledání
Blues je hudebním žánrem, v němž se v přímé souvislosti mísí radost se smutkem tak intenzivně, že ani svátky narození Ježíška a příchod nového roku nemají šanci uniknout sveřeposti jeho osobitých tvůrčích tatínků. Smysl pro humor se u nich prolíná s autentickou sklíčeností. Vítejte ve světě bluesových Vánoc.
„Všichni zpívají ‚Merry Christmas‘ / zatímco pozorují hvězdnou oblohu plnou sobů / Já se navenek usmívám / ale uvnitř prolévám vánoční slzy... Ale kdybys tady teď byla se mnou / pověsil bych na dveře cedulku ‚Veselé Vánoce‘“, zpívá Freddie King v emotivní pomalé dvanáctce „Christmas tears“. Je pravdou, že drtivá většina bluesmanů vycházela v textech ze svých životních osudů, které byly mnohdy stejně drtivě absurdní jako rozjetá housenková dráha uprostřed vrakoviště. Freddie King se sotva vypracoval v těžké konkurenci v uznávanou špičku městského blues, když zemřel na infarkt. Bylo mu pouhých dvaačtyřicet.
To Sonny Boy Williamson narozdíl od Freddieho nebojuje s hlubokou depresí, ale s urputnou nedočkavostí věčného puberťáka: „Vytrhl jsem dno šatníku mojí starý, abych našel, co mi koupila na Santa Klause... A bytná kvůli tomu zavolala policajty!“ Jenže zatímco v písni je hlavní protagonista v celé záležitosti i podle přivolaných mužů zákona nevinně, protože prý šlo jen o pátrání po schovaných dárcích, ve skutečném životě měl mnohem radikálnější nápady. Když byl v šedesátých letech pozván do západního Německa, v jednom hotýlku na pokoji stáhl králíka a pokusil se jej ve skříni ugrilovat na ohýnku z místního ohýbaného nábytku, načež byl překvapen hasičskou sirénou a rozladěn následnou evakuací a pokutou za vzniklé škody.
Jestliže v Evropě nosí dárky a pohodu syn stvořitele Všehomíra, ve Spojených státech je to Svatej Mikuláš se sobem Rudolfem, jehož červený nos nenechá nikoho na pochybách, že whiskey chutná i zvířátkům. Asi nejslavnější americká vánoční píseň, kterou hráli snad všichni rockeři, je „Run, Rudolph, Run!“ od Chucka Berryho, vynálezce úderné rock’n‘rollové kytary, který pro nenadálou změnu akordu ani pro ránu pěstí nikdy nešel daleko (Eric Clapton by mohl vyprávět....) „Utíkej, utíkej, Rudolfe / Santa to musí stihnout do města... / A Santa Claus se zeptal malého hocha, co by chtěl / On mu odpověděl: Elektrickou rock’n’rollovou kytaru... / Tak utíkej, utíkej, Rudolfe, a vem to zkratkou mimo cestu!“
A blíží se konec roku. Nastává bilance vzpomínek: „Je skoro novej rok / sníh stále padá / A má láska tady není, aby mi řekla / že jsem ten nejosamělejší člověk ve městě“, zpívá jemný Lonnie Johnson, džentlmen džentlmenů mezi bluesmany. Jestliže Johnsonova první sloka popisuje pocity osamělosti, tak vrcholem skladby je úlevný dopis, který pošťák stihl doručit: „Miláčku, vracím se domů / Už mě nikdy nenech odejít!“
Optimistický závěr písně vystihuje i přání autora této glosy: Kéž by vše dobře dopadlo a kéž by příští rok byl o mnohokrát hezčí než ten letošní!
Pokud jste v článku zaznamenali chybu nebo překlep, dejte nám prosím vědět na e-mail redakce@frontman.cz.
