Bluesový stvořitel Charley Patton

Nazýváme-li před časem zmíněného Roberta Johnsona "králem" delta blues, Charley Patton je otcem tohoto prapůvodního bluesového stylu. A to i přes fakt, že Patton ve skutečnosti nebyl tím úplně prvním kytaristou hrajícím blues. Tím byl zřejmě jistý Henry Sloan, který se blues prokazatelně věnoval již v roce 1897.Charley Patton byl tomuto umělci údajně několik let nablízku, učil se od něj a nakonec jeho styl přetvořil právě v tzv. delta blues. Ani u jednoho z nich nemáme příliš hodnověrných informací. Nic z toho ovšem nesnižuje jeho význam nejen ve vývoji subžánru, ale i blues obecně a rovněž jeho enormní vliv na vývoj kytarové hry jako takové.

Charley Patton (rozený jako Charlie) se narodil patrně v dubnu 1891, alespoň je to uvedeno na jeho náhrobku. Ale ať tak či tak, zcela jistě se tak stalo na farmě Hinds County, blízko města Bolton, na jihu Mississippi. Farma patřila jeho rodičům Billovi a Annie Pattonovým, kteří ač patřili mezi drobné černošské farmáře, měli k blahobytu daleko. Jejich farma byla jen velmi malá a navíc na nepříliš úrodné půdě a musela uživit nejen oba rodiče a Charleyho, ale také jeho dalších jedenáct sourozenců. Spekuluje se ale i o tom, že jeho otcem mohl být i bílý hudebník Henderson Chatmon, který bydlel se svou rodinou v sousedství.

V roce 1897 se Pattonovi rozhodli svoji farmu opustit a přesídlit na proslulou plantáž Dockery u města Cleveland, která patřila k nejvýznamějším v Deltské oblasti a slibovala nejen vlídnější zacházení než ostatní farmy v okolí, ale i vyšší výdělky (majitel farmy Will Dockery skutečně patřil k těm nemnoha, kteří své dělníky nikdy netýrali ani neokrádali. I zde černoši pracovali do úmoru za pouhých 50 centů denně, ale i to bylo lepší, než se protloukat obděláváním vlastní kamenité půdy s často nulovým ziskem).

Bill Patton se možná svým odchodem snažil i umlčet řeči zpochybňující jeho otcovství a také dostat Charleyho z vlivu Chatmonovic rodiny, která ho čím dál více vedla k hudbě. V tom se ale Bill poněkud přepočítal, neboť právě zde Charley vnímal hudbu svých předků naplno a byl touto hudbou doslova obklopen. A zde také narazil na již zmíněného bluesmana Henry Sloana, který měl na jeho hudební začátky obrovský vliv. Od jiného místního hudebníka - Earla Harrise se zase velice rychle naučil základům hry na kytaru.

Dvanáctitaktová bluesová forma společně s texty popisující život na farmě, příběhy lásky, ale i chudoby a zoufalství mu doslova učarovaly a brzy začal psát písně vlastní. Tak vznikly i slavné písně jako Pony Blues nebo Pea Vine Blues, které jsou dodnes považovány za milníky ve stylu delta blues. Ostatně pro dokreslení atmosféry takovýchto bluesových nápěvů z oblasti Delty můžeme použít slova B. B.Kinga, který kdysi řekl, že: "blues, je přesně ten pocit, když muž ztratí ženu, kterou miloval a která pro něj znamenala doslova všecko. Nic jiného nikdy neměl...".

Bill Patton sice svého syna přísně káral a nařizoval mu s hraním přestat, neboť on, jakožto zbožný člověk a občasný kazatel, považoval hru na kytaru za hřích a místa, kde se hrálo byla v jeho očích semeništěm hříchu a hazardu (což skutečně mnohdy opravdu byla). Charley ale jeho varování neuposlechl a ani čím dál těžší fyzické tresty jej od hraní neodradily. Brzy začal vystupovat po celé oblasti Mississippi a také začal žít se svou tehdejší družkou Gertrudou. Jeho jméno a zejména styl hry na kytaru získal rychle na popularitě a nepřehlédnutelný byl i jeho hlasový projev.

Ačkoliv Charley nebyl nikterak velkého vzrůstu, měl hlas velmi silný, zřetelný a barevně bohatý tak, že byl údajně slyšet stovky yardů daleko. Dokázal ale také zaujmout svým celkovým projevem při vystoupení... hrál totiž do té doby nevídaným stylem, neboť si kytaru dával za hlavu, za záda, bušil do ní, opíral ji o zem a hrál na ni mezi nohama, kladl prsty na hmatník místo zespodu z vrchu, vyhazoval ji do vzduchu a chytal často rukama i nohama (tedy všechny ty parádičky, které jsme dnes běžně zvyklí vídat u známých kytarových exhibicionistů).

Charleyho věhlas brzy narostl do takových rozměrů, že jako jeden z mála tehdejších bluesmanů nepatřil mezi běžné potulné muzikanty, ale měl své pravidelné štace, kam se v předem domluvených termínech vždy vracel. V mississippské Deltě pobýval až do konce 20. let minulého století a zde se také několikrát stačil oženit a rozvést. Zde jej také zastihl tehdy začínající bluesový kytarista Tommy Johnson, který Charleyho kouzlu rychle podlehl. Vstřebával jeho hudbu a když se posléze vrátil domů, nebyl to již žádný amatér, ale vládl vytříbenou technikou i výrazným zpěvem. Soudě dle nahrávek, byl Pattonem ovlivněn natolik, že jeho vliv můžeme cítit doslova z každé jeho pozdější nahrávky (mj. natočil i svou verzi Pony Blues).

Charleyho hvězda ale dál stoupala a mississippská Delta mu již začala být malá a tak se na začátku 30. let stěhuje do Merigold a krátce poté do proslulé bluesové mekky Clarksdale. V té době měl již na kontě své další bluesové perly jako Banty Rooster Blues, Mississippi Bo Weavil, nebo Down The Dirt Road a také nabídku od slovutného kabaretiéra a estrádního umělce W. C. Handyho, aby vstoupil do řad jeho bandu.

Výrazným zlomem v jeho kariéře bylo ale setkání s Henry C. Spierem. Tento bílý obchodník s nábytkem, zaměřil jednoho dne svůj prodej i na tehdy čím dál populárnější gramofony. Ty tehdy kupovali jak běloši, tak i zámožnější černoši, kteří po něm poptávali i bluesové nahrávky. Podnikavý Speir tedy nelenil a začal vyhledávat černé hudebníky, kterým nabídl možnost natočit singl, který pak prodával spolu s gramofony. To byla ve své době revoluční myšlenka, neboť černé bluesmany tenkrát ve studiích nejen nikdo nenatáčel, ale ani nevěřil v prodejnost takových nahrávek. Během několika následujících let se ale tento Speirův tah ukázal jako geniální, neboť nastal obrovský zájem o syrové a bezprostřední blues a vydavatelé gramodesek se najednou mohli přetrhnout v nabídkách k nahrávání pro tyto v podstatě lidové umělce. Vzniklo tak několik set singlů, díky kterým máme dnes dobře zmapován nejen vývoj blues, ale i celkový vývoj kytary a hry na ni.

Svoji první oficiální nahrávku pro společnost Paramount Records pořídil Charley Patton 14. června roku 1929 ve stodole upravené na studio v Richmondu, a byla to již zmíněná skladba Pony Blues. Deska se velmi dobře prodávala a tak brzy následovala celá série dalších nahrávek (Pea Vine Blues a Tom Rushen Blues), na kterých ho občas doprovázeli i další muzikanti jako např. Henry Son Sims, Son House, Willie Brown či Louise Johnson.

Úspěch Pattonových skladeb spočíval zejména v jejich neobvyklé rytmické struktuře, která dávala skladbám zvláštní napětí. V kytarovém doprovodu Charley důrazně akcentoval první dobu a ve zpěvu pak stejně silně zdůrazňoval dobu čtvrtou, čímž vznikal zajímavý polyrytmický efekt umocněný akcenty lehkých dob, vyklepávaných na tělo kytary. Patton také později jen zřídka dodržoval dvánactitaktovou bluesovou formu a své písně hrával většinou na třináct a půl taktu. Tato neobvyklá rytmizace skladeb měla zcela jistě svůj předobraz v africkém bubnování, které Charley dobře znal, neboť jej jako malý často slýchal na jihu Mississippi.

Další zvláštností v jeho skladbách je také poměrně úzký melodický rozsah. Například skladba High Water Everywhere či Moon Going Down, je hrána jen na tři tóny, ale přesto jí díky Pattonově neobvyklé rytmice nechybí drive. Za zmínku rovněž stojí jeho neobvyklý zpěv, který využíval v podstatě jako další nástroj. Podřizoval hudebnímu doprovodu nejen přízvuky, ale i protahování slabik, mezi jednotlivá slova kladl velmi krátké pauzy, přecházel protažením slov z taktu do taktu a bravurně měnil i barvu hlasu.

Tento způsob zpěvu se posléze stal typickým znakem deltského blues a je zároveň silným odkazem na původní africké kořeny této hudby, neboť afričané nejčastěji ve své hudbě používali právě tento model zpěvu "zvolání - odpověď". Typickým znakem pro Pattonův zpěv se stala také jeho téměř nesrozumitelná dikce s níž si o mnoho let později lámala hlavu řada odborníků zabývajících se blues. Některé pasáže jeho písní zůstaly nerozluštěné dodnes, neboť Patton občas některá slova prostě nezpíval, ale vyhrával je bottleneckem na kytaru. A k tomu všemu byl Charley ještě dokonalý bavič, díky čemuž si mohl dovolit hrát třeba i několik písní na stejnou melodii a rytmus, nebo opakovat téměř hypnoticky jeden kytarový riff třeba půl hodiny a obecenstvo se přesto nenudilo.

V období kdy vznikaly jeho první nahrávky se také znovu rozvedený Charley naposledy žení, tentokrát s jistou Berthou Lee Pate se kterou se usadil na plantáži blízko města Lula. Společnost Paramount si mnula ruce a chrlila jednu Pattonovu nahrávku za druhou, ale Charleyho život měl k rodinné idylce hodně daleko. Nezřízeně holduje cigaretám a alkoholu, což kromě jeho zdraví (obyčejně byla k mání jen nebezpečně silná bezbarvá kořalka či pochybné lektvary filtrované přes kapesník), ještě více působí na jeho již tak velmi výbušnou povahu. Dostává se často do nejrůznějších výtržností a rvaček a v roce 1930 po jedné takové rvačce na nože málem umírá na následky několika bodných ran do krku (jiná verze praví, že ho bodla do krku sama Bertha Lee, když odhalila jeho četné nevěry).

Jeho organismus, ač oslabený alkoholem, problémy s chronickou dýchavičností a nepravidelným tepem se ale ještě dokázal i z takto těžkých poranění zotavit a tak na přelomu let 1933 a 1934 podepisuje Charley smlouvu se společností Vocalion a během tří dnů (30. 1. - 1. 2. 1934) pro ni natáčí několik desítek skladeb v nichž se dokonale odráží to, jak Charley v té době žil. Text k Elder Green Blues hovoří jasně: "rád vyvádím a chodím za holkama, bože a opíjím se do mrtva z flašky, užívám si a chodím ulicemi celou noc".

V dalších textech je zase cítit opravdová lítost z jeho nepodařených vztahů, touha po skutečném domově, ústraní a jistotách. Ostatně i sám dobrácký farmář Will Dockery často Charleyho tahal z vězení, které bylo pro Pattona nesnesitelné zejména díky nucené absenci alkoholu.

Poslední Charleyho nahrávky už prý vznikaly doslova v jeho mrákotách, hrál víceméně apaticky a jeho stavu odpovídaly i témata písní (Oh Death, Oh Lord I´m In Your Hands nebo Poor Me). Jeho zdravotní stav se pár dní po posledním natáčení začíná prudce horšit a 17. dubna musí být hospitalizován v nemocnici. Krátce po propuštění z nemocniční péče, 28. dubna roku 1934, umírá v domě č. 350 na Heathman Street v Indianole.

Podle úmrtního listu bylo příčinou úmrtí selhání mitrální srdeční chlopně, způsobené v mládí protrpěnou revmatickou horečkou a také nedoléčenou syfilidou. O jeho smrti tehdy nevyšla ani zmínka v místních, natožpak v celostátních novinách.

Co se týče nástrojů, tak zde je situace značně podobná životu Charleyho Pattona. Moc toho nevíme... Na jediné dochované fotografii, je sice zachycen i s nástrojem na klíně, ovšem vyčteme z ní pouze to, že hrál na tehdy velmi oblíbenou kytaru typu parlor. O identifikaci značky či dokonce přímo modelu kytary si můžeme nechat jen zdát. Je také více než pravděpodobné, že tento nástroj pro něj nemusel být v době pořízení fotografie nijak signifikantní a že vlastnil či vystřídal nástrojů několik, neboť vzhledem k jeho výbušné povaze a častým rvačkám, prý kytaru obyčejně používal i jako zbraň.