Bo Ningen: Své nástroje mučíme s láskou

Loni si japonská čtveřice sídlící v Londýně odbyla českou koncertní premiéru na festivalu Colours Of Ostrava, kde potvrdila, že patří mezi nejzajímavější živé kapely současnosti. Žánrově těžko uchopitelní Bo Ningen letos konečně vydají své čtvrté studiové album, na které se čeká už šest let. Pokud se koncert uskuteční, 28. května jej představí na 10. narozeninách Full Moonu v pražském Divadla Archa. Náš rozhovor s baskytaristou a zpěvákem Taigenem Kawabem a kytaristou Yukim Tsujiim provázely technické potíže. Skypové spojení neustále vypadávalo a signál se ztrácel. To muzikanty ale neodradilo, aby rozhovor i přes problémy dokončili a v jeho závěru dokonce obětavě navrhli, abych jim ty otázky, které byly přerušeny špatným spojením, pro jistotu zaslal ještě na jejich maily. Odpovědi na ně byly bleskově v mé mailové schránce. Tomu se říká zapálenost pro věc.

Všiml jsem si, že rozhovory děláte většinou alespoň ve dvou, případně celá kapela. Znamená to, že nemáte žádného lídra a jedete spíše podle hesla „všichni za jednoho, jeden za všechny?“

Taigen: (smích) Dá se to tak říct. Nemáme v kapele nikoho, kdo by byl řekněme hlavní skladatel, někdo, kdo by byl vůdce a měl vše pod palcem. Tvoříme společně. 

Chystáte nové album. To poslední vyšlo v roce 2014. Proč ta šestiletá pauza? 

Taigen: Haha, to je otázka na začátek. My máme už vše natočené. V polovině roku 2018 už jsme měli album z poloviny hotové. Už se jen míchalo a masterovalo. Pak jsme měli nějaké problémy, ale teď už je to konečně připraveno. 

Yuki: Jo, měli jsme nějaké trable. (smích) Pořád jsme taky koncertovali a bylo těžké zorganizovat čas pro to, abychom vůbec mohli psát. Zabralo to prostě trochu více času.

Také do toho občas vydáváte své sólové věci.

Taigen: Ano, já asi před měsícem vydal EP pod názvem Ill Japonia. Nemám ale žádné plány, že bych udělal celé album nebo něco takového. Rád bych, ale zatím jen épéčko. Bo Ningen budou teď zase aktivní, takže záleží na tom, jak to bude vypadat během roku. Do toho možná pojede ještě jeden můj boční projekt. Nechci tedy zatím nic většího podnikat. (smích)

Jaký byl proces vzniku vaší nové desky? Měli jste připraveny a pevně nazkoušeny všechny skladby, načež jste s nimi šli do studia nebo jste tomu nechali volný průběh a ve studiu improvizovali a zkoušeli, kam vás to přirozeně zavede?

Taigen: Vše jsme měli připraveno předem, než jsme šli do studia v Los Angeles. Samozřejmě během zkoušek jsme vymýšleli a vylepšovali různé aranže. Během nahrávání jsme pak upravili například rychlosti některých skladeb, já pozměnil pár textů. Na pár změn a experimentů tedy ve studiu došlo. U jedné nebo dvou písní jsme dokonce změnili celou strukturu. Pokud jde ale o samotné psaní a skládání, tak to provádíme vždy před nástupem do studia. 

Měl jsem možnost slyšet čtyři písně z připravované desky a přijde mi, že oproti starším nahrávkám jsou klidnější, pomalejší...

Yuki: Jo, a řekl bych, že jsou rozhodně chytlavější. Ano, je tam znát změna. Řekl bych, že máš pravdu, je to pomalejší. Má na to samozřejmě vliv, jakou my čtyři zrovna posloucháme muziku. Je to přirozený výsledek toho, jak momentálně chceme tvořit. Taky jsou tam určitě méně zkreslené kytary a celkově rozdílná produkce, hlavně pak co se týče bicích. 

Taigen: Ano, asi nejvíce slyšitelná změna je u bicích, protože tentokrát jsme natáčeli v Los Angeles. Všechny předchozí desky jsme nahrávali ve Velké Británii. Ve Státech a v L.A. je ten zvuk přeci jen jiný.

Do skladby Minimal se vám podařilo získat i zajímavého hosta v podobě Bobbyho Gillespieho z Primal Scream.

Taigen: Měli jsme možnost dělat Primal Scream předskokana na dvou koncertních šňůrách někdy v roce 2016. S Bobbym jsme skvěle vycházeli, a tak jsme mu nabídli, jestli by nechtěl účinkovat na naší nové desce. Pak jsme vybrali píseň, do které by se mohl hodit. Byla to velká výzva a pokus, jak s ním naše muzika bude znít. 

Yuki: Natáčeli jsme odděleně. Jakmile jsme vše natočili a píseň byla hotová, poslali jsme ji Bobbymu, který svůj part natočil v Londýně a poslal nám song zpět. 

Proč jste jako destinaci pro nahrávání zvolili právě Los Angeles?

Yuki: To studio, ve kterém jsme natáčeli je v Melrose a jmenuje se Vox Recording Studios. Chlapík, který to studio vlastní má šílenou kolekci efektů a zesilovačů, některé z nich byly dokonce předválečné Gibsony. Tam jsme pořídili základy, nějaké dohrávky jsme pak natočili v jiném studiu zvaném EastWest Studios, kde David Bowie kdysi míchal album Raw Power od Iggyho Popa a Stooges, natočila se tam hlavní znělka z Kmotra, Beach Boys tam udělali své Pet Sounds, nahrával tam Frank Sinatra, Madonna, Red Hot Chilli Peppers a spousta dalších umělců. Bylo to docela šílené. Důvod, proč jsme se rozhodli pro LA byl jednoduše ten, že jsme ještě nikdy nenahrávali mimo Anglii, takže jsme byli zvědaví. Jiného zvuku můžeš dosáhnout různými typy místností, vybavení, ale taky počasím a celkovou atmosférou. Rozdílnost mezi životem v LA a Londýně je samozřejmě pozoruhodná, proto jsme se rozhodli tam na měsíc zůstat a nahrávat. No a vzešel z toho dokonalý výsledek. 

Bo Ningen sídlí v Londýně, což vždy bylo a stále je jedno z nejmuzikálnějších míst na světě s velkou hudební historií a legendárními místy jako 100 Club nebo Roundhouse. Jaký je váš oblíbený klub, kde hráváte nebo chodíte koukat na muziku?

Taigen: Dnes už chodíme koukat na kapely jen zřídka. Mezi mé oblíbené místa pro hraní asi stále patří Cafe Oto. Do Corsica Studio chodím rád hrát, ale i pařit. Hodně mám rád FOLD, kde není uvnitř povoleno fotit. Můžeš si tam v klidu užívat tancování, aniž by na tebe někdo zíral a sledoval tě. 

Vaše koncerty jsou poměrně živelná záležitost. Řekli jste si, že tomu tak musí být hned na začátku nebo jste se k tomu dopracovali tak nějak přirozeně?

Taigen: Hmm, řekl bych, že všechno to přichází nějak samo přirozeně.

Yuki: Jo, ale bývávalo to živelnější a bláznivější. (smích) Nevím, asi proto, že jsme byli mladší a neměli jsme tolik propracovaných songů. Ani nevím, jak se to vše stalo, prostě se to stalo.

Taigen: Řekl bych, že Bo Ningen a naše živá vystoupení byly něco jako kontrakultura proti tomu jaká v té době bývala indie music v Británii. Nesnášel jsem ji, byl jsem z britské indie scény zklamaný. Všechen ten kytarový rock, kdy všichni předstírali, že jsou „cool“. Pro mě to nebyl rock, nebylo to indie, nebyl to punk. Naučil jsem se tím, co bych neměl dělat a čeho se vyvarovat. 

Co děláte pro to, abyste vaši energii z koncertů zachytili i na vašich nahrávkách?

Yuki: Dělat studiovou nahrávku je pro nás něco jako pracovat na uměleckém díle. Nejsme zrovna fanoušci toho, že na album musíš přenášet energii z živých koncertů. Je to něco jiného. 

Taigene, tebe je na pódiu obvykle možno vídat s Jazz Bassem, ale narazil jsem i na záznamy z koncertů z loňského roku, kde jsi používal bezhlavého Steinbergera. Hraješ na ni často? Sám jsem basák a na tyhle nástroje se mi zrovna dobře nehraje, chybí mi tam to tělo a hlava.

Taigen: Ano, je to má druhá basa. (smích) Občas ji používám. Můj Jazz Bass nebyl zrovna na pár měsíců funkční, takže jsem hrál na Steinbergera. V roce 2014 nebo 2015 to byla dokonce moje hlavní baskytara. Je totiž velmi dobrá na cestování, je lehčí, menší. Mé vystupování je s ní jiné, než s Jazz Bassem, ať už kvůli její váze nebo zvuku. Mám je rád obě, ale lépe se cítím, když hraju na Jazz Bass. Jak jsi říkal, je lepší cítit tělo, tu váhu a stejně se mi více líbí její zvuk. Silnou stránkou Steinbergera je, že se s touhle basou můžu více hýbat a lépe se u toho soustředím na zpěv. S Jazz Bassem je to s hráním a zpěvem padesát na padesát. To proto, že je těžší. (smích) Mám je rád obě. Záleží na náladě, na místě, kde budeme hrát, jak velké pódium bude a tak podobně. 

Když se potkáte s někým, kdo o vás nikdy neslyšel. Co byste mu doporučili jako první krok pro seznámení s muzikou Bo Ningen. Poslechnout si desku nebo raději zajít na koncert? Jaký je podle vás nejlepší způsob pro první seznámení s kapelou?

Taigen: Hmm, věřím, že ve většině případů to bude tak, že lidé druhým doporučují, aby nás prvně zkoukli naživo. Asi bych jim to řekl taky, ale zároveň jsem vždy zvědavý, co řeknou na naše album, především pak na to nové. To znamená, že teď bych někomu, kdo nás nezná, asi doporučil, aby si před tím, než nás uvidí naživo, poslechl naši novou desku.

Yuki: A pak z toho budou šokováni. (smích)

Taigen: Jak už řekl Yuki. Studiová nahrávka a živé vystoupení jsou dvě oddělené... ne oddělené, ale rozdílné věci. Na koncertě využíváš všech pět smyslů. Můžeš poslouchat zvuk, sleduješ kapelu, můžeš dokonce i něco cítit. Můžeš vidět, slyšet, cítit... cokoliv. Kdežto u nahrávky můžeš využít pouze jednoho smyslu a tím je sluch. Je to úplně jiná zkušenost.

To je pravda. Jak už jsme zmiňovali, vaše koncerty jsou navíc hodně divoké, hlavně v závěru vašeho setu, kdy rádi trápíte své nástroje. Určitě byly i případy, kdy to neodnesly jen nástroje, ale poranili jste se i vy sami.

Taigen: Ano, existuje pár historek z minulosti, kdy jsme se zranili a rozbili si své nástroje, ale ty moc legrační nejsou. Před každým koncertem se protahuju a snažím se, abych se nezranil. Své nástroje a někdy i naše těla ale mučíme s láskou.

Jak vás vnímají vaši fanoušci v Japonsku? Berou vás za své? Myslím tím, jestli jste považování za místní japonskou kapelu nebo jste bráni spíš jako kapela s ciziny?

Taigen: Myslím, že něco mezi, ale spíš bych se přiklonil k tomu, že nás berou jako zahraniční kapelu. Je to takový vztah na dálku. Vidíme se jednou nebo dvakrát do roka. Když tam pak hrajeme, je to pro nás i pro ně vždycky zvláštní událost. To ale platí pro každou zemi, město, kde hráváme. Naší základnou je Londýn, ale často tam nehráváme, proto dokonce i londýnské koncerty jsou pro nás neobyčejné. 

Zpíváte v japonštině a řekl bych, že právě to je jedna z věcí, která vaši kapelu odlišuje od ostatních. Nebylo to ze začátku pro vás těžké, prosadit se ve světě, kde hraje prim anglický jazyk? Nepřišel za vámi někdo, například z nahrávací společnosti nebo třeba někdo z fanoušků, že byste to měli zkusit v angličtině?

Taigen: Nebyl to ani tak náš záměr začít zpívat v japonštině. Na zkouškách a vlastně i na koncertech hodně improvizuju. Jako první z toho, bez nějakého přemýšlení, vždy vyleze japonština. Ano, hodně lidí se mě v minulosti ptalo, jestli nechceme začít zpívat anglicky, což jsem já moc nechtěl. Nelíbil se mi ten tlak, který na mě v té době vyvíjeli. Nyní zpívání v angličtině vnímám jako druhý nástroj. Jako kdybys z šestistrunné kytary přešel na dvanáctku.