Boban Markovič: Experimenty s elektronikou si na stagi dost užíváme

Srbský trumpetista Boban Markovič je živoucí legendou v žánru tradiční balkánské dechovky, která si věhlas a oblibu získala už ve filmech Emira Kusturici Underground, Arizona Dream nebo Černá kočka, bílý kocour. Se svou kapelou Boban Marković Orkestar, kde hraje i jeho syn Marko, naposledy navštívil Prahu v roce 2019, kdy také vyšlo jeho zatím poslední studiové album Mrak. Náš rozhovor vznikl těsně předtím, než živelná energie Markovičova balkánského bandu roztančí české publikum v sobotu 21. srpna na trutnovském festivalu Artu Kus. Uslyšíme tentokrát Mesečinu, Kalašnikov, Ederlezi a další oblíbené hitovky v novém kabátě? V čem je album Mrak v žánru balkan brass band novátorské? A jaký je Boban podle svých vlastních slov band-leader?

Vaše nejnovější album Mrak vyšlo v roce 2019 a vy jste tehdy při vaší poslední návštěvě Prahy v rozhovoru pro Seznam Zprávy zmínil, že s tímhle albem začíná nová kapitola vaší kariéry. V jakém směru pro vás Mrak představuje tu velkou změnou? Pro mě má album oproti dřívějším deskám elektroničtější sound...

Mrak je výjimečné album. Chtěli jsme experimentovat s moderními zvukovými prvky všeho druhu, ale zároveň zůstat věrni tradičnímu rámci – naši fanoušci nás milují právě pro ten zvuk dobré balkánské dechovky. Zároveň jsme chtěli znít trochu moderněji, blíž uchu současného posluchače. S využitím elektroniky nám pomohl náš sound engineer Slave Celevski, který se zároveň podílel na kompozici některých skladeb.

Jak jste trávil čas během uplynulého roku a půl, který byl kvůli covidovým restrikcím pro všechny muzikanty těžký? Soustředil jste se na nahrávání nebo na nějaké další projekty namísto živého vystupování?

Období bez koncertů bylo opravdu hodně dlouhé, takže jsem potřeboval nějak zabít čas (smích). Začal jsem pracovat na filmové hudbě pro hollywoodskou produkci, ale celý projekt byl kvůli pandemii zrušen. Taky jsem pracoval na pár singlech s dalšími umělci, jako je Vidiek a můj syn Marko Markovič.

V roce 2019 se také konal první ročník vašeho dalšího projektu – Boban Festu – ve vašem rodném městě Vladičin Han. Podařilo se vám v této nové tradici pokračovat, jak jste si přál, navzdory covidovým omezením?

Boban Fest začal skvěle a já jsem na něj velmi pyšný. Doufáme, že projekt bude pokračovat v budoucnu, ale tento rok ještě ne. Potřebujeme taky sponzory, abychom to mohli zase rozjet.

Přearanžováváte pro živá vystoupení Mesečinu a další slavné skladby, tak aby zněly stále nově a jinak? Nebo si je během koncertu užíváte pořád stejně, tak jak je diváci znají?

Na koncertech teď hrajeme materiál z nového alba Mrak, takže používáme elektronické prvky, což je pro nás naprosto nové. To jsme nikdy předtím nedělali, takže si teď na stagi tyhle experimenty s hi-tech věcmi dost užíváme.

Jak vypadají vaše zkoušky s orchestrem – komunikace s ostatními členy a celková atmosféra? A jak byste charakterizoval sám sebe coby band-leadera?

Vést kapelu je vždy velmi těžké, protože je to velká skupina lidí s různými osobnostmi. Každý chce od života něco jiného a na tentýž jev máme různé názory. Ale na stagi musíme být všichni zajedno a musíme být veselí a optimističtí, protože hrajeme veselou hudbu. Takže je těžké být přísný a zároveň žoviální. Co je velmi důležité – nedělat si starosti s nepříjemnostmi. Proto spolupracujeme s profesionály, kteří nám pomáhají organizovat naše cesty, a my se můžeme soustředit výhradně na hraní.

Jak vypadá celý proces, když pracujete na nové skladbě – od prvotního hudebního nápadu až po finální aranž a instrumentaci?

Pokaždé je to jinak. Někdy si mě melodie sama najde, někdy mě inspirují ostatní muzikanti, někdy chci nechat vyniknout některý z tradičních nástrojů. Každá skladba má svůj vlastní příběh.

Vašeho syna Marka učil hrát na trubku váš otec. V jakém ohledu je Markova hudební cesta odlišná od té vaší?

Marko vyrostl uprostřed kapely a na turné kolem celého světa, znal tedy tenhle svět odmalička. Jeho talent je nesporný, ale teď chce kráčet svou vlastní cestou – což je v případě tak velkého umělce nevyhnutelné. Jeho hudba vyrůstá z tradiční balkánské muziky, ale na stagi zároveň často používá freejazzové postupy.

Vy sám jste se učil hrát po sluchu, čili bez not. Používáte pro práci s Boban Markovič Orkestarem notový zápis, nebo se všechno studuje také jen po sluchu, s využitím hudební paměti a emocí?

Vyrostl jsem v rodině, kde hudba tvořila velkou část našich životů. Hráli jsme, když jsme byli šťastní, když nám bylo smutno, když se něco slavilo i když se truchlilo. Nebyla jediná hodina během dne, kterou bychom strávili bez hudby. Prostřednictvím hudebního jazyka spolu také komunikujeme. Možná kdyby to tak mohl dělat každý, nebylo by mezi lidmi tolik nedorozumění.

Ve skladbách Dusha a Ederlezi na albu Mrak je použitý nástroj, který zní trochu jako saxofon hrající ve speciálním ladění. Nebo je to duduk či nějaký jiný tradiční dechový nástroj?

U těchto dvou skladeb jsme chtěli použít tradiční nástroje. Jejich jemný zvuk perfektně sedí k melancholickému zvuku těch skladeb.

S jakými dalšími umělci – nejen muzikanty – byste rád do budoucna spolupracoval?

Pracoval jsem už se spoustou slavných umělců, jako jsou Goran Bregovič nebo Emir Kusturica. Ale co si v poslední době opravdu užívám, je komponování filmové hudby. Takže doufám, že bych mohl na jednom z jeho nových filmů spolupracovat s Alejandrem Gonzálezem Iñárritu, jedním z mých oblíbených režisérů.