Bonobo vytvořil svou nejniternější a zároveň i nejrozjetější desku

Tichá voda břehy mele. Tak by se dala charakterizovat nenápadná cesta anglického, delší dobu v Los Angeles usazeného hudebníka a DJe Simona Greena. Hudba jeho projektu Bonobo kombinující downtempo s jazzem, popem a world music nikdy neoplývala výraznými hitparádovými zářezy, přesto se projekt postupně propracoval do elektronické první ligy.

„Bonobo nyní prožívá vrchol kariéry,“ hlásil před osmi roky v recenzi na desku The North Borders pro noviny E15 Aleš Borovan. To ale netušil, že v souvislosti s následujícím albem Migration získá Simon postupně tři nominace na cenu Grammy, v rámci tehdejšího turné třikrát vyprodá londýnský Alexandra Palace a také legendární denverský Red Rock amfiteátr, a desku vydanou v roce 2017 dostane v řadě zemí do prodejní top desítky. Je jasné, že po takovém přívalu emocí bylo potřeba si dát od všeho potřebný oraz a s následovníkem nespěchat. Nebo to s tou pětiletou pauzou bylo ještě trochu jinak?

Simon Green měl vždy dar psát novou muziku na cestách. Na rozdíl od mnoha svých kolegů byl schopen zachycovat střípky cestovatelských zážitků, které se poté staly základem jeho nových kompozic. S novou deskou bylo ale vše jinak. Vyčerpávající turné k poslednímu albu bylo tak intenzivním kolotočem, že když z něho umělec po dvou letech vypadl, nepřivezl domů ani notu. Navíc po návratu se výrazná část Kalifornie ocitla v plamenech a poté přišel Covid. Po tomto prožitém šílenství se Simon ukryl v přírodě. Během celého roku 2020 často sedal do svého džípu, prchal do kalifornské poušti a zde, daleko od lidského shonu, kempoval.

Právě příroda, která nás přesahuje, ale kterou v současné době výrazným způsobem sužujeme, se stala zásadní inspirací přicházejících songů. A také postupné spřátelení se s modulární, analogovou elektronikou. Plynutí versus chaotické experimentování. Klid přírody versus lidské nervózní pinožení. A po více jak roční uzávěře i stesk po lidské pospolitosti, taneční energii, společně prožívané extázi, kterou hudba dokáže navodit. Na konci dlouhého procesu vzniku Simon zjistil, že Fragments je zároveň nejniternější i nejroztančenější nahrávkou projektu.

Co na desce jako hudebníci oceníte?

Na začátku bylo několik fragmentů, které Green stvořil ještě před odjezdem na turné. Ty začal prohánět nově zapojenou modulární sestavou. Když se začaly z dlouhých domácích jamů rodit kostry nových kompozic, Simon si k ruce přizval zkušeného aranžéra a hráče na smyčcové nástroje Miguela Atwood-Fergusona. Díky jeho erudici a následnému nahrávání orchestrálních partů ve studiu se podařilo přenést rodící se písně „z krabice“ do skutečného fyzického prostoru. Řada z nich náhle získala nečekaný groove, který překvapil i samotného autora.

Modulárem poháněné samply bulharského pěveckého sboru daly vzniknout intenzivní Otomo, track Sapien výrazně pošilhává po britské vlně bass music, singlová Shadows s hostujícím vokálem Jordana Rakei zase do dnešní doby přináší inspirace přefiltrované detroitským technem.

I přes tyto nečekané energické infúze sám autor považuje za základní stavební kámen desky Fragments výrazně křehčí skladbu Tides. Nejenže vokál Jamily Woods ukázal, kterým směrem se celé album bude ubírat, ale vize přílivu a odlivu, cyklů přírody, neúprosné povahy živlů kolem ní, daly připravované kolekci písní jasný rámec. I z toho titulu je na desce slyšet krom smyčců i harfa, saxofon nebo baskytara.

Vliv přírody nakonec zasadil novou desku i přes taneční impulzy poměrně blízko dosavadní tvorbě Bonobo. Střední tempa a chill wave nálada dělá z Fragments dílo jemné evoluce. Nahrávka odměňuje fanouška i po opakovaných posleších, neklouže po povrchu a činí tak Bonobo jedním z nejkonzistentnějších a nejsolidnějších hlasů britské elektronické hudby.

Bonobo – Fragments

Ninja Tune, 2022, 51:16

80 %