Boomwhackers v seriálu Tokhiho: barevný svět v hrsti

Vítáme vás u nového seriálu, který jsme si pracovně nazvali Bubeník na cestách. Přibližně jednou za měsíc ho pro nás bude připravovat Tokhi...

BOOMWHACKERS ANEB BAREVNÝ SVĚT V HRSTI. DOSLOVA.

Už je tomu pár let, co jsem se poprvé seznámil s plastovým nástrojem, nebo asi radši nástroji – Boomwhackers. Tyhle věcičky už asi většina z vás viděla. Fascinující trubky různých délek a barev, díky čemuž má každá jiný tón. Hrát si s jednou, nebo se dvěma, to je fakt super, ale skutečná paráda vznikne, až když máte hodně "muzikantů", kteří poslouchají jak ovečky. Dnešní, tak trochu pilotní díl deníku zbloudilého perkusisty, budu věnovat tomu, jak spolu s Boomwhackers poznávám svět.

Workshopy, DrumCircly a semináře dělám už několik let, a jsem v tom pořád lepší, víš? Mimo to, že tedy jezdím všude, kde si mě objednají, ať už jsou to školy nebo nadnárodní firmy, kde potřebují vysvětlit, že jen když budou spolupracovat, někam se doberou – působím i jako perkusista v několika kapelách a projektech. Mojí oblíbenou partou jsou mimo jiné i Bachtale Apsa, kapela okolo nevidomého akordeonisty Mária Biháriho, která hraje romskou muziku, a má tak dost potenciál na to, aby přesahovala české hranice. A to každou chvíli.

S novou manažerkou Bachtale Apsa se nám diametrálně rozšířily možnosti, a jsme tomu opravdu rádi. Založila mimo jiné nadaci Artists 4 Children, která sdružuje umělce, divadelníky a muzikanty a posílá je do míst a za lidmi, kteří by jinak neměli šanci nic podobného vidět, a kde je potřeba ulevit jim od každodenních problémů a trápení. Součástí koncertu a představení jsou pak na místě i mé workshopy, kde si každý výlet uvědomuji, že k tomu, aby rozuměly děti z Bulharska, Rumunska, Řecka nebo i Sarajeva a daleké Indie, vlastně slova zas tak nepotřebuješ. Respektive, i kdybys potřeboval, úplně to nejde.


Mimochodem, kdyby se někdo ptal, taky není úplně easy dostat k nim asi 50 bubnů, tak nějak do letadla, pak někam na těžko přístupný místa do hor nebo džunglí atd.

Každopádně pytel plný barevných trubiček se přepravit dá, i když na letištích koukají dost divně, šacují mě 5x tak dlouho (kluci si zatím dojdou na kafe a pak mě u gejtu vyzvednou) a mají zvláštní otázky k tomu, jestli to nemůže být plastická trhavina… Většinou mě pustí dál až když jim názorně předvedu, na co to je, a půlka ochranky si se mnou zahraje třeba Beethovena. Aspoň trochu vzrušení do těch jejich nudných a hlídacích dní.

Na místě to pak funguje jednoduše. Díky tomu, že skutečně nemám k dispozici bubny, musel jsem dát dohromady program postavený čistě na pohybových hrách, malých perkusích a následně právě Boomwhackers. Zjistil jsem, že tyhle nástroje jsou tak jednoduché, až geniální. Děti v poválečných oblastech nebo sirotčincích v Indii, ty nic takového nikdy neviděly, samozřejmě. O to větším zážitkem pro mne pak je pozorovat jejich radost a užívat si to nadšení.

To, že jsem začal používat malé perkuse a Boomwhackers v místech, kde ti je řeč k ničemu, mě posunulo v několika aspektech, dodalo to workshopům hloubku a jak bych tak řekl "větší smysl", nebo tak něco. Opravdu, doslova zjistíš, že nezáleží na barvě. Ani na velikosti, a že každý může být důležitý, když pochopí kdy a kde…