Bowiemu

Velice nedávno, pokud se to dá říct o dvou měsících, jsme vydali s kapelou TAK CO? první oficiální videoklip k písni, která je pro nás velice osobní. Vznikala jeden a půl roku. Neznamená to, že bychom ji tak dlouho psali, ale skoro přesně rok a půl v nás uzrávala.

Délka není a nikdy být nemůže zárukou kvality, ale od začátku jsme věděli, že se prostě napsat musí. Správně bych měl napsat: věděli jsme, že ji napsat musíme, ale ona se po několika marných pokusech opravdu napsala sama. Ale musel přijít její správný čas. A toto je krátký text o historii písně Bowiemu.

Čtenář si už asi dá dohromady, že rok a půl je přesně ta doba, která dělí smrt Davida Bowieho a vznik naší písně. Jeho smrt byla minimálně pro některé z naší kapely tak obrovskou ztrátou, že od začátku bylo jasné, že vyrovnat se s tímto faktem bude možné asi jedině napsáním songu, jenž se tohoto tématu zásadně dotkne.

Je to zvláštní, ale je to opravdu tak, smrt DB se dotkla spousty lidí z mého okolí takovým způsobem, jako by zemřel někdo opravdu hodně blízký, a to přesto, že se s ním nikdy osobně nesetkali. Ale ona to není tak úplně pravda. Hudba je velmi abstraktní fenomén, umí však jednu věc nejlépe ze všech uměleckých druhů: předávat a vyvolávat rychle a bezprostředně silné emoce. A právě přes tyto emoce jsem třeba já osobně v něčem cítil s Bowiem velkou spřízněnost (a je v tuto chvíli jedno, zda pouze iluzorní či faktickou). A přemýšleli jsme tedy, jakým způsobem píseň pojmout.

V kapele tvoříme v podstatě jediným způsobem: nejprve vzniká text, který je následně zhudebněn. Co se týká textu, byla tu možnost psát jej veršem volným, nebo naopak veršem pevně strukturovaným a zakotveným v některém z rýmových schémat. Takto technicky ale nikdy předem neuvažujeme, na prvním místě je vždy nějaký iniciační verš či slovní spojení, které uvolní, řekněme, vlnu, jež se dere odněkud zevnitř a přináší s sebou energii a slova či slovní spojení anebo rýmy, které je tmelí a jež jsou samy o sobě nositeli nějaké vnitřní síly.

Konkrétně text písně Bowiemu je psán volným veršem, což není pro naši kapelu úplně ojedinělý případ, ale vůbec není častý. Po několika neúspěšných pokusech, kdy se ukázalo, že výsledkem by bylo jen prvoplánové deklamování, jsme od psaní na toto téma dočasně upustili. Až loni v létě přišel najednou spásný verš: „Je to tak těžký – nebejt tvůj otisk,“ a další verš se napsal vzápětí úplně sám, protože začala přicházet právě ta spásná vlna: „když pořád jenom ukazuješ do mě“. A blok v mobilním telefonu a různé útržky papírů se naplnily během jediné hodiny. A z těch útržků se bez racionálně kontrolovaného procesu začaly drát ven kusy textu, rok a půl hromaděná potřeba vyrovnat se s Bowieho nečekaným odchodem.

Tato koláž osobních pocitů a zmatků měla jeden vedlejší efekt, že totiž místy mluvíme sami za sebe, místy jako by promlouval našimi ústy samotný Bowie, přičemž není úplně jasné, kdy mluví kdo, (což samo o sobě vyvolává napětí, které je posléze ještě podrženo minimalisticky pojatou hudbou). Tím jsme se ale v době právě probíhajícího procesu nezabývali, prostě šlo více méně, tedy spíš víc, než méně a automatické psaní.

Nezbyl žádný odpad, žádné opravování, bylo to psaní na první dobrou, záměrně jsme chtěli text ponechat v syrové podobě. A tak jsme tam nechali i zmínku o Lafayette Street, což mnozí naši blízcí vnímali po dlouhou dobu jako anglický překlad Lafayettovy ulice v Olomouci, odkud všichni pocházíme. Faktem je, že ona „Lafayettka“ v textu je Bowieho newyorská adresa. A tudíž text „Jakými pocity můžu teď malovat, // když právě tady nad Lafayette Street // je Vesmír už jen vybydlený místo?“ je přenesení právě do toho konkrétního místa v Greenwhich Village, kudy jsem šel jednou v roce 2009 s kamarádem Gerrym Leonardem, který byl posledních šest let kapelníkem Bowieho koncertní skupiny a natočil s ním nikdy nevydané album Toy a řadové desky Heathen, Reality a Next Day. A právě Gerry během mé první noci v New Yorku, když jsme se vraceli z jednoho koncertu, na kterém doprovázel na kytaru Suzanne Vega, řekl, tady v tomhle bloku bydlí David. A tehdy jsem byl Bowiemu fyzicky úplně nejblíž.

Když byl text asi za hodinu čistého času hotov, dostal jej v mejlu dvorní skladatel, aranžér a kapelník naší skupiny Marcel Harvánek, kterému se od středoškolských studií neříká jinak než Harvey. Harvey je velice empatický člověk s velice osobitým hudebním rukopisem, což jsme o něm věděli dávno předtím, než jsme všichni společně začali v kapele hrát a psát vlastní písně. A Harvey dva dny poté, co jsme jako obvykle strávili spoustu času hovorem o textu a jeho obsahu, zaslal všem do mejlu už hotové demo i s aranží. A hned začerstva, začátkem října 2017, jsme ji natočili ve studiu Švandova divadla pod vedením Pavla Holého, frontmana legendární novovlnné kapely Dr. Max.

Premiéru písně jsme pak směřovali k onomu smutnému druhému výročí úmrtí Davida Bowieho. Jelikož dnes si málokdo poslechne čistě audionahrávku neznámé kapely, oslovili jsme naši dobrou kamarádku Lenku Trantírkovou z Muzea umění Olomouc, zda by nechtěla vytvořit klip, jenž bude spíš než příběh reflektovat atmosféru písně, která je sama o sobě pojata do značné míry minimalisticky, byť se tam hudebně stále něco děje a má v sobě výrazný vnitřní pohyb. A Lenka během dvou měsíců stvořila klip, který byl premiérován 10. ledna 2018 na jednom mainstreamovém portále a ještě týž večer v pořadu Události v kultuře na ČT24. A právě tento klip se stal klipem týdne tohoto veřejnoprávního kanálu.

V současné době se s naší kapelou TAK CO? připravujeme velmi intenzivně na velký sólový koncert v olomouckém Jazz Tibet Clubu, kde 12. dubna představíme i několik novinek svého autorského repertoáru. Název kapely zní sice poněkud folkově, ale s folkem má společného opravdu jen pramálo, ve skutečnosti je název odvozen od stejnojmenné písně, kterou jsme před dvěma lety začínali naše olomoucké koncerty. Píseň už ale nemáme na repertoáru...